(Martin HŮRKA – Jaroslav ŠPAČEK, Podzemní chodba nebo štola?, Pohled do minulosti Vyšehořovic. Sborníček vydaný při příležitosti 6. ročníku historických slavností na vyšehořovické tvrzi, Vyšehořovice 2013, s. 17)

V únoru 2011, během hloubení výkopu pro kanalizaci, byla rypadlem bagru narušena v hloubce 220 cm pod povrchem příjezdové cesty v lokalitě zvané Na Kopečku lidskou rukou vytvořená podzemní chodba (?) směřující přibližně k areálu bývalého poplužního dvora, tedy potažmo směrem ke tvrzi. Nález vzbudil mezi občany značnou pozornost a brzy se vyskytly různé domněnky o objevu tajné únikové chodby z tvrze.

Pod vedením druhého z autorů tohoto příspěvku pracovníci z Městského muzea v Čelákovicích, které již řadu let ve Vyšehořovicích zajišťuje záchranný archeologický výzkum, provedli ohledání místa nálezu, štolu prozkoumali a situaci zdokumentovali zaměřením a fotograficky. Štola s plochým stropem tvořeným špatně soudržnou, rezavě hnědou pískovcovou vrstvou o mocnosti kolem 30 cm a mírně konickými stěnami, procházejícími vrstvami šedého jílu a šedočerného lupku, probíhala přibližně ve směru sever – jih. Od hrany výkopu pokračovala severním směrem pod pozemek domu čp. 8 téměř 8 m, odkud se stáčela k západu. Zde se po dalších cca 3 m zužovala a končila v rostlém terénu stejného složení, což znamená, že zde nebyl zjištěn žádný zával, za kterým by chodba pokračovala, tudíž se o únikovou chodbu z tvrze nejedná. Jižním směrem od výkopu bylo zjištěno, že po 5 m je chodba štoly úplně zavalena. Do štoly se muselo vstupovat od jihu, dnes v místě s neznatelně zasypaným vchodem, umístěným západně od pozemku domu čp. 53 ve svahu nad silnici svažující se k Župavě.

Při studiu archivních pramenů se vynořily dvě zmínky, které nám naznačují minimální stáří štoly a zároveň sdělují, že nynější narušení nebylo narušením prvním. Ještě než přistoupíme k osvětlení starších písemných zmínek, uveďme si paměti místních rodáků, kteří v dětství slýchávali své rodiče a známé vypravovat o chodbě, která je zasypána vedle kamenných schodů na Kopeček, a která údajně měla vést až k Vojáčkovu statku v Kozovazech.[1] Ve 30. letech 20. století se v jedné z místních kronik píše: „…v místech, kde jsou schody vedoucí k Havlíčkovům, při stavění nové hospody přišlo prý se na podzemní chodbu vedoucí ke Kozovazům, která dle pověsti měla spojení s hradem, což ukazovalo by na tu skutečnost, jelikož směr této chodby jest do úhlu lomen, že tato chodba bezpochyby vedla podle hradeb a teprve z rohu těchto zaměřovala ke Kozovazům.“[2] Je možné, že pisatel J. Jiroušek, dosud nepříliš obeznámený s vyšehořovickým prostředím (jak se v úvodu svého textu sám vyjadřuje), ve skutečnosti narážel ne na dobu stavby nového hostince, ale na jeho opravu. Pro toto svědčí druhý záznam z let 1913-1914. V tomto místní farář stručně sděluje: „Při opravě hostince Bašusova (as 2-3 kroky od západní části) odkryta podzemní chodba vedoucí z tvrze.“[3]

Stáří štoly je v současné době těžké určit, lze jen předpokládat, že musela vzniknout nejpozději někdy kolem poloviny 19. století, ale zároveň nevylučujeme, že může mít původ starší. K jakému účelu sloužila, prozatím nevíme, jsou však patrné určité podobnosti se štolou v bývalé jílovně v lese za fotbalovým hřištěm (např. pískovcový strop, jílové stěny). Štola v jílovně je však mnohem prostornější, částečně vyztužená masivními výdřevami a též pozdějšího data (až z doby průmyslové těžby v 1. polovině 20. století).

Martin Hůrka, historik OMPV

Jaroslav Špaček, historik a archeolog Městského muzea v Čelákovicích

Foto: pohled z vnitřku štoly směrem k místu narušení výkopem pro kanalizaci, 2011 (autor: Jaroslav Špaček)

(Martin HŮRKA, Dávné cesty do Toušeně, Florián, 2020, č. 5-6, s. 10-11)

Pro vznik obce Toušeň právě v lokalitě, ve které se nalézá, měla nepochybný význam nejen řeka Labe, ale také existence Hradištka, vyvýšeniny s raně středověkým hradištěm.

Monoxyl

Žádné lidské sídlo nemůže existovat bez komunikací, které ho spojují s bezprostředními sousedy i vzdálenějšími centrálními místy. Nejstarší doklady o pohybu lidí po Labi máme v případě Toušeně v podobě nálezu raně středověkého monoxylu, tj. lodi zhotovené z jednoho kmene stromu pomocí tesání a vypalování. Z území České republiky je monoxylů dodnes známo přibližně kolem čtyřiceti. Nalézány jsou v podstatě jen při tocích dvou našich velkých řek Moravy a Labe. Okolí Toušeně je lokalitou s největší hustotou zdokumentovaných nálezů těchto lodí (Brandýs nad Labem, Toušeň, Čelákovice, Otradovice, Skorkov, 2× Přerov nad Labem). Další nálezy jsou doloženy v okolí Poděbrad nebo Kolína. Všechny naše monoxyly byly zhotoveny z dubu s jedinou výjimkou, a tou je nález učiněný roku 2002 u Otradovic. Tato loď, která je vystavena v Městském muzeu v Čelákovicích, byla vytesána z jedle. Proč se monoxyly dochovaly nejvíce ve středním Polabí? Jedná se o oblast, kde řeka Labe tekla pomalu s množstvím ramen. Tento charakter vodního toku je pro využívání loděk příhodnější než rychle tekoucí, kamenité horní toky. Právě zde na klidných, ale širokých vodách rybáři loďky využijí nejvíce, stejně tak ti, kteří se potřebují přeplavit na druhý břeh nebo na některý z ostrovů. Na „líně“ tekoucí řece je možné lodě využít i pro komunikaci s ostatními lokalitami položenými na toku oběmasměry. I v případě, že raně středověký člověk plul po proudu řeky, neměl by mít (za normálního stavu vody a síly proudu) problém s návratem do původní lokality ležící proti proudu i na větší vzdálenost. Roli při dochování monoxylů právě u nás hraje i bahnitější prostředí, které je nezbytným pomocníkem pro uchování dřeva a jiných organických materiálů ve vodním prostředí po mnoho staletí.

Hradiště

Toušeňské raně středověké hradiště má své počátky (pomineme-li významné pravěké osídlení této lokality) snad někdy kolem přelomu 8. a 9. století. Je tedy starší než nedaleká Stará Boleslav. Stáří toušeňského monoxylu prozatím nelze určit, je však ve shodě s většinou dalších nálezů kladeno právě do období raného středověku (6.-12. století). Podívejme se na další „opevněné“ lokality v okolí při řece Labi, které mají svůj původ ve středověku, řada z nich prokazatelně již v tom raném. U většiny z nich se opevněná podoba zračí již v názvu daného místa, byť název samotný může být spíše mladšího data, avšak ještě z období středověku. Začněme v Brandýse. Při ústí Vinořského potoka do Labe nám ještě dnes pomístní názvy Nižší Hrádek a Vyšší Hrádek odkazují na starou osadu Hrádek. Naproti přes řeku na nízkém labském ostrohu vzniklo kolem přelomu 9. a 10. století staroboleslavské hradiště. Přejdeme-li toušeňské Hradištko, dostaneme se do Čelákovic, kde v nejstarší části města kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie nacházíme mladší osadu Hrádek. Lokalita je v pramenech však rovněž zvána Hradištko. U Sedlčánek nedaleko bývalého středověkého přemostění Labe máme lokalitu zvanou Hrada či Na Hradech. Na Přerovské hůře zase stávalo výšinné hradiště. O pár kilometrů dál proti proudu narazíme na obec přímo nazvanou Hradištko. U výše zmíněných lokalit můžeme předpokládat pohyb lidí jak po řece, tak přes ni.

Přívoz

Vraťme se do Toušeně. Další doklad starých cest je schován v jedné z nejstarších písemných zmínek o přívozu v Čechách. Vztahuje se k roku 1293: česká královna Jitka uděluje příjmy z toušeňského přívozu faráři do Lysé. Koncem 13. století však Hradištko již nežilo, zato obec a tvrz Toušeň pod ním naopak ano. Zdá se, že v době existence Hradištka v raném středověku zde existoval, když ne přívoz, tak alespoň brod. Jak brod, tak přívoz měly za cíl umožnit přechod řeky do prostoru východně od Jizery. Při dalším pokračování trasy vedoucí z Prahy přes Toušeň na severovýchod směrem na Polsko (tzv. polská stezka) tak nebylo nutné znovu překonávat další vodní tok. Kdo mířil na sever do Lužice, využil přechod přes Labe u Staré Boleslavi, tedy západně od dolní Jizery.

Mosty

Toušeňský brod, minimálně od 13. století již přívoz, byl v 16.-18. století nahrazen soustavou dřevěných mostů, které pomocí dvou ostrovů umožňovaly překročení řeky. Mosty jsou ještě zakresleny na mapě z 18. století, krátce před jejich zničením. Viditelné doklady o nich máme také díky zachovanému náspu v lokalitě Mezi mosty/Malvíny i díky pozůstatkům dřevěných mostních pilotů, které bývají většinou schovány pod vodní hladinou přímo pod svahem Hradištka. Porovnáme-li polohu mostů přes řeku a polohu jádra obce Toušeň, zarazí nás ne úplně přímá vazba. Mohou pro to být tři důvody. Jedním je zachování staré komunikační tradice navázané na raně středověké hradištko. Za druhé se musíme zabývat samotnou fyzickou podobou místa, kde ostrovy velmi napomáhaly snadnějšímu překročení řeky ať už v případě brodu, posléze kombinaci brodu a přívozu či nakonec soustavy mostů. Za třetí musíme mít na paměti potřebu překročit řeku na vhodném místě východně od soutoku Labe s Jizerou (pokud tedy chceme snadno pokračovat směrem na Lysou nad Labem a dále do Polska, Kladska či Slezska). Každá z uvedených možností měla patrně svůj význam. Důležitost přechodu řeky Labe v těchto místech již v raném středověku může podpořit nález unikátního meče vyrobeného v 10. století v severní Evropě. Nalezen byl v roce 2016 v lokalitě Malvíny. Více se o jeho původu, způsobu výroby nebo hodnotě dočtete v (prozatím) šestidílném seriálu na stránkách Městského muzea v Čelákovicích. Zpráva o nálezu byla rovněž publikována v toušeňském Floriánu [2017/56/1+6].

Směry cest

Kromě zmiňované polské stezky vedla přes Toušeň obchodní trasa, která spojovala Sasko s Vídní. Ta ve zdejším kraji kopírovala tok Labe. Tato tzv. lipská stezka však bude mladšího data, možná až z doby novověku, kdy se některým obchodníkům mohlo zdát výhodné vyhnout se placení cel v Praze. Odraz některých cest lze nalézt v mapách, a to jak historických, tak i těch dnešních. V případě Toušeně to můžeme nejlépe ukázat na historickém spojení s Prahou (jedná se současně o úsek výše zmíněné polské stezky). Zbytky starých polních cest směřujících víceméně přímo směrem k hlavnímu městu Čech (a současně jakoby nereflektujících existenci některých blízkých obcí) naznačují dvě trasy. První se skládá ze dvou větví: větev A/ první trasy vychází z Toušeně přes Zápy, Ostrov na Satalice (ponechává bez povšimnutí třeba Svémyslice nebo Dehtáry, i Radonice těsně míjí); větev B/ první trasy směřuje o něco jižněji na Dehtáry („líže“ Svémyslice) a dále u Radonic se sjednocuje s výše zmíněnou. Druhá trasa vychází od toušeňského Hradištka na Mstětice, dále pak v polích pokračuje až do Hloubětína, aniž by procházela kteroukoli vesnicí. Dávné cesty můžeme odhalovat i na základě studia úvozů, byť v rovinaté krajině pro jejich vznik nejsou vždy ideální podmínky. Jeden ze zdejších nejvýraznějších (a nejzachovalejších) úvozů u tzv. Králíkova kříže bude patrně pouze lokálního charakteru. To znamená, že cesta, která jím vedla, pouze umožňovala místním rolníkům přístup na jejich pole ležící jihozápadně od obce.

Ponaučení

Pozůstatky dávných cest, ať již v jakékoli formě, jsou hmatatelným dokladem odvěké touhy člověka po komunikaci s okolím. Moderní technologie nabízejí nové možnosti jejich výzkumu. Pomáhají především archeologické objevy zaniklých lidských sídel, pohřebišť nebo i jednotlivých předmětů jako třeba v případě toušeňského meče. Snažme se být k těmto věcem vnímaví a těšme se, co nového o Toušeni a jejím okolí v brzké budoucnosti ještě zjistíme.

Foto:

1. Upravená mapa brandýského panství s patrnou soustavou mostů a brodu, žlutě zvýrazněno Hradištko a toušeňský hrádek, 1764 (Státní oblastní archiv v Praze, VS Brandýs nad Labem, inv. č. 3569).
2. Místo bývalého mostu pod Hradištkem, 2018 (foto autor).

(Pavel SNÍTILÝ – Jaroslav ŠPAČEK, Nález dřevěných potrubí v centru obce, Pohled do minulosti Vyšehořovic. Sborníček vydaný při příležitosti 6. ročníku historických slavností na vyšehořovické tvrzi, Vyšehořovice 2013, s. 18)

V září 2010 byla ve výkopu pro kanalizaci u autobusové zastávky na návsi bagrem odhalena část dřevěného potrubí o vnějším průměru přibližně 40 cm. Potrubí bylo vyrobeno z vhodného kmene stromu tak, že svrchní část kmene byla po délce odříznuta a spodní, větší část, byla vydlabána do tvaru žlabu. Obě části se poté přiklopily na sebe. Vzniklo tak uzavřené potrubí, které bylo po usazení do připraveného výkopu před zasypáním ještě omazáno vrstvou jílu. V místě nálezu dosahoval výkop příkopovitého tvaru hloubky téměř 2,5 m od úrovně současné komunikace. Bohužel se ze zásypu výkopu nepodařilo získat žádný průvodní keramický, případně jiný materiál, a tak přesnější datování nálezu je problematické. Zajímavé bylo, že z potrubí vytékala čistá voda, a proto se lze domnívat, že je dosud funkční. Poloha odkrytého potrubí naznačuje směr od tvrze (tedy přibližně ve směru severozápad – jihovýchod). Lze se tedy domnívat, že s tímto objektem patrně souvisí (a nevylučujeme i přímou souvislost s odtokem z cisterny umístěné v jeho sklepení). Z potrubí jsme odebrali vzorek a tento předali k analýze do Technického muzea v Brně.

Další část dřevěného potrubí byla nalezena ke konci ledna 2011 opět na návsi před domem číslo popisné 19. Průměr potrubí vedeného přibližně ve směru východ - západ byl okolo 25 cm. Při jeho výrobě naši předci použili stejného technologického postupu jako u předchozího nálezu. Zde navíc bylo zjištěno, že spáry mezi jednotlivými součástmi potrubí utěsňuje i mech. Potrubí bylo uloženo do mělčího výkopu, který měl zcela jiný charakter než v prvním případě. Pozvolně se svažující stěny v profilu zjištěného výkopu by mohly nasvědčovat zatrubnění původně otevřené vodoteče směřující do rybníka (předchůdce dnešní požární nádrže). V zásypu výkopu pro potrubí jsme identifikovali keramické zlomky z 16. století, tedy z počátku novověkého období naší historie.

Oba nálezy byly ponechány na původním místě, zdokumentovány a po překrytí vrstvou písku společně s novou kanalizací zasypány.

Pavel Snítilý, archeolog Městského muzea v Čelákovicích

Jaroslav Špaček, historik a archeolog Městského muzea v Čelákovicích

Foto: dřevěné potrubí vedoucí od tvrze, 2011 (autor: Jaroslav Špaček)

(Jaroslav ŠPAČEK, Vyšehořovická tvrz, Pohled do minulosti Vyšehořovic. Sborníček vydaný při příležitosti 6. ročníku historických slavností na vyšehořovické tvrzi, Vyšehořovice 2013, s. 3-7)

V únoru roku 1988 po řadě naléhavých jednání s odborem kultury vydala tehdejší rada ONV Praha-východ k záchraně této významné kulturní památky rozhodnutí, přenesla tuto povinnost na MNV Vyšehořovice a zároveň určila termín dokončení prací na konec roku 1995. V souvislosti s rekonstrukčními pracemi pověřila provedením záchranného a zjišťovacího archeologického výzkumu muzeum v Čelákovicích. Nastalé události vše změnily, obec se z uložených povinností vymanila a břímě značně devastovaného objektu místním JZD přešlo na současného soukromého vlastníka.

Konzervační a záchranné práce v areálu středověké „Vyšehořovické tvrze“, vyvolané až zřícením jihovýchodního nároží objektu, ke kterému došlo začátkem května 1994, byly započaty v srpnu téhož roku. V souvislosti s těmito pracemi je od té doby v areálu tvrze průběžně Městským muzeem v Čelákovicích zajišťován záchranný a zjišťovací archeologický výzkum.

Do současné doby bylo v areálu, jehož obvodové zdivo tvoří obdélník o délce stran 32 x 40 m, položeno celkem 16 archeologických sond. Díky výzkumu se postupně daří získávat nové poznatky a korigovat starší odborná stanoviska ke stavebně-historickému vývoji a upřesňovat datování jednotlivých stavebních etap. Dosavadní výsledky dávají i dostatek základních informací použitých k sestavení přehledné situace vývoje areálu.

Písemné prameny uvádějí a archeologický výzkum to částečně i potvrdil, že souběžně s východní stěnou probíhal téměř 20 m široký obranný příkop, který byl ještě v 19. století znatelný. Příkop, přes který se pomocí padacích mostů původně do tvrze vstupovalo, byl zasypán nejspíše těsně po roce 1600 před prolomením nové brány ve východní stěně.

Objekt tvrze po dobu své existence od konce 13. století prošel mnoha stavebními změnami. Jako panské sídlo sloužil až do konce 16. století, kdy byla celá východní stěna z vnější strany pokryta sgrafitovou výzdobou geometrického vzoru v podobě obdélníků. Po roce 1600 se stává součástí kounického panství a nemá již obytnou funkci. V té době také dochází k zásadní změně ve využívání a objekt je přeměněn v mohutnou panskou sýpku či špejchar, určený k ukládání zásob vymláceného obilí. Celý objekt je stavebně a dispozičně upraven, aby vyhovoval novému záměru, je navýšeno obvodové zdivo, a to zakončeno atikou s okénky ve tvaru volských ok. Původní okna a vstupy jsou zazděny a účelově byl prolomen nový vjezd s osazeným půlkruhovým pískovcovým ostěním v severní části východní hradební zdi a později ještě vstup s vraty v jižní hradební zdi. Nově vytvořené patrové objekty téměř kolem všech vnitřních obvodových zdí byly zakryty pultovými střechami a část původní zástavby do středu klopenou střechou. Do zdiv po celém vnějším obvodu a v nově vystavěné vnitřní severní zdi byla ve dvou, případně ve třech úrovních prolámána okna a osazena v nich na délku pískovcová ostění. Hradební zdivo bylo znovu omítnuto, plocha zůstala v přírodní barvě omítky a na nárožích do úrovně atiky bylo okrově červenou barvou znázorněno nárožní kvádrování. Kdy funkci sýpky objekt přestal plnit, zatím nevíme, ale pokud tomu nebylo dříve, tak roku 1863, kdy byly úředně veškeré kontribuční sýpky zemským zákonem zrušeny. Spíše se lze ale domnívat, že tuto funkci vyšehořovická tvrz postupně přestala plnit po výstavbě sýpky v Týnici roku 1723, a že pak již byl objekt využíván jen pro účely a jako součást přilehlého zemědělského dvora. V části bydlela čeleď, v části byly ovčíny, kurníky, vyrostly zde různé přístavky a naopak některé staré zděné části byly časem rozebírány.      

Jak vypadalo a jakou mělo funkci nároží před zřícením

Archeologický výzkum v areálu objektu v souvislosti se záchrannými pracemi zahájený v roce 1996 byl v prvé etapě zaměřený na prostor zříceného nároží. Zde se původně nacházela obytná věžovitá patrová stavba brány (B) se vstupní portálem lemovaným pravoúhlou vpadlinou pro padací most, vedle které byla později ve východní stěně hradby, ale již mimo vlastní bránu umístěna branka pro pěší, rovněž uzavíraná padacím mostem, kterou se původně vstupovalo rovnou na nádvoří tvrze. Oba tyto vstupy byly umístěny za obranným příkopem probíhajícím podél východní hradební zdi tvrze.

Po odstranění v roce 1994 zříceného zdiva jsme první sondu položili v prostoru bývalého průjezdu brány. Ukázalo se, že v době funkčnosti padacího mostu se za portálem brány v celém prostoru průjezdu nacházela prohlubeň, tzv. vlčí jáma o hloubce cca 2 m a ta také byla součástí tehdejšího obranného systému tvrze. Při postupném snímání jednotlivých vrstev bylo nalezeno jednak velké množství keramických zlomků nádob, části reliéfních kachlů, různé kovové předměty včetně mincí a několik architektonických kamenných článků. Zjištěná situace nám navíc na odkrytém základovém zdivu prokázala, že nároží objektu bylo již dříve dvakrát přezdívané, či nově vystavěné. Podle nálezů ve vztahu ke zjištěným situacím předpokládáme, že ve 2. polovině 15. století došlo k prvému zřícení JV části nároží tvrze. Přispělo k tomu mělké založení základů zdiva a zřejmě do té doby používaná kolébková konstrukce padacího mostu, kdy při jeho zvedání zdivo značně trpělo otřesy. Do té doby byla funkční zmíněná vlčí jáma, na povrchu zhruba v zadní polovině průjezdu zakryta lehce odstranitelnou dřevěnou podlahou a přední její polovinu při spuštění padacího mostu zakrývala spodní část mostovky. V zásypu vlčí jámy se mj. nalezly i kusy původního gotického profilovaného hrotitého portálu brány. Do doby prvého zřícení nároží také byla alespoň jedna z místností brány opatřena křížovou klenbou s profilovanými žebry. Nároží bylo zanedlouho po zřícení znovu vystavěno a v té době nejspíše došlo i ke změně konstrukce a kolébkový padací most nahradil padací most s mostovkou již jen zapadající do vpadliny nového půlobloukovitého portálu. Vlčí jáma zůstala již z části zasypána a jen její východní část byla využívána k manipulaci s mostem. V této době patrně teprve vznikla i zmíněná branka s padacím mostem pro pěší a severněji od ní byl ve stávajícím hradebním zdivu druhotně vylámán otvor, na vnější straně opatřený malým obdélným ostěním okénka, jež nejspíše sloužilo pro kontrolu příchozích. Ani toto obnovené nároží s branou však nemělo dlouhého trvání, a jak situace a nálezy dokládají, ve druhé polovině 16. století nejspíše opět ze statických důvodů došlo znovu k jeho již druhému částečnému zřícení. Následovalo nové obnovení brány s vjezdem a zanedlouho došlo i k celé obnově a úpravě objektu.

Zde je třeba se také zmínit o kamenné erbovní desce, u které lze z logiky věci předpokládat původní umístění nad vjezdem do tvrze. Po roce 1970 z objektu tvrze zcizená erbovní deska je dnes uložena na obecním úřadě a nese na své čelní stěně velmi kvalitně provedený znak pánů z Rožmitálu. Po zřícení brány nebyla již na původní místo osazena. Později po prosekání nevhodným průduchem byla druhotně použita jako ostění okénka. Dosud nebyl nalezen doklad, že by pánové z Rožmitálu tvrz měli v držení. Jedinou možnou spojitost lze hledat s vyšehradskou kapitulou, která držela ve Vyšehořovicích popluží a měla podací právo ve zdejším kostele. V této souvislosti by se snad mohl na nějakou dobu stát držitelem tvrze Vilém z Rožmitálu, který byl v letech 1400 - 1415 kanovníkem vyšehradské kapituly.

Další objekty tvrze

Snad současně s druhou výstavbou brány byl souběžně s východní hradební zdí v pokročilé 2. polovině 16. století přistavěn na bránu navazující patrový palác (D) o délce cca 13,5 m, jehož přízemní severní část prošla v roce 2011 a 2012 rekonstrukcí a v letošním roce bylo provedeno její zastřešení. Také uvnitř a v přilehlých prostorách paláce proběhl záchranný a zjišťovací archeologický výzkum (obr. 1), při kterém došlo ke snížení terénů a k odkrytí původních kamenných dlažeb jak v interiéru, tak částečně vně mezi palácem (D) a věžovitou stavbou (A).

Vyšehořovickou tvrz založenou ve 2. polovině 13. století tvořila původně jen kamenná budova věžovitého typu (A) se čtyřmi zděnými podlažími nad současným terénem a předpokládáme i vlastní palisádové, dnes již ale v areálu nepostřehnutelné opevnění, čemuž nasvědčují zatím jen torzovitě získané poznatky ze dvou menších, nedaleko základů věže položených sond. Prvé patro věže bylo, jak naznačuje dodnes částečně dochovaný vstup v patře východní stěny protilehlého západního paláce (C), nejspíše komunikačně propojeno dřevěným mostkem. Ještě v roce 1693 byla tato stavba v horních třech patrech využívána jako sýpka a její přízemí určeno pro chov slepic. Torzo věže spatřujeme ještě na rytině z roku 1843 (obrázek na přední straně obálky), ale pro sešlost zdiva z bezpečnostních důvodů došlo po roce 1860 k jeho odstranění. V roce 1998 byly znovu její základy o rozměrech přibližně 8 x 7 m a síle zdiva kolem 150 cm odkryty a zdokumentovány.

Mezi nejstarší stavby bezesporu náleží tzv. západní patrový palác (C), o kterém se dle dosavadních indicií a nálezů domníváme, že na půdoryse cca 19,5 x 9,5 m stál již koncem 14. století. Ještě kolem roku 1870 bylo z podstatné části zachované 1. patro s  původně klenutými místnostmi, sloužícími jak k obytným, tak patrně i ke slavnostním účelům. Ještě fotografie z počátku 20. století dokumentuje jeho východní průčelí se vstupem v patře. Zde, jak jsem zmínil výše, předpokládáme možné propojení dřevěným mostkem s cca 4 m vzdálenou starší věžovitou stavbou (A). Přízemí paláce, do kterého se vstupuje od jihu společnou středovou chodbou, tvoří dvě valenou klenbou zaklenuté místnosti. Hned za vstupem do chodby je po pravé straně vchod na schodiště vedoucí do prostorného, pod celým palácem se rozkládajícího sklepení s kamennou dlažbou, rovněž opatřeného valenou klenbou. Vlevo od schodiště se v podlaze nachází dosud funkční cca 1,6 m hluboká cisterna na vodu o rozměrech 2 x 1,2 m, s částečným dřevěným roubením zjištěným na stěnách při jejím čištění v roce 2009. Ve vstupu do předsíně i ve všech vstupech uvnitř jsou osazena půlkruhová pískovcová ostění. Vstup do sklepení je z chodby proražen druhotně, původně se do něho vstupovalo z nádvoří, jak doložila situace v sondě položené v roce 2009 v místech před dnešním okénkem osvětlujícím do sklepení vedoucí schody.

Poslední budova či její torza, která rovněž měla charakter palácové stavby (E), zdobená sgrafitovou výzdobou, jak je dosud patrno na stěně za vjezdem na její jižní stěně, počíná při severovýchodním nároží a pokračuje souběžně s hradbou západním směrem. Tato původně patrová budova o rozměrech cca 6,8 x 17,5 m zde stojící v 16. století může být i staršího data. Dosud však v jejím prostoru a okolí nebyly provedeny potřebné sondy, které by pomohly objekt blíže interpretovat a datovat. Její součástí je klenutá přízemní místnost, později známá jako kovárna.  

Několik poznámek k archeologickým nálezům

Jak již je výše uvedeno, bylo na různých místech v areálu dosud položeno celkem 16 sond (obr. 2), které vydaly četná svědectví a přispěly svým dílem jak k poznání historického vývoje objektu tvrze, tak k poznání úrovně a způsobu života na ní. Dosud nejobsáhlejší inventář se podařilo získat ze sondy umístěné v průjezdu bývalé brány, z vlčí jámy, která se ve skutečnosti na nějaký čas stala i odpadním místem. Postupným snímáním bylo z vrstev mimo již zmíněných architektonických článků získáno velké množství keramických zlomků hlavně z nádob používaných v 15. a 16. století, z nichž se některé jako např. dvouuché mísy, hrnky, trojnožku, pokličky, kahánek aj. podařilo zrekonstruovat (obr. 3). Bylo nalezeno i několik kamenných brousků, kovové předměty včetně několika mincí. Mezi nimi se nachází peníz s jednostrannou ražbou českého lva, zhotovený kolem poloviny 15. století. Je ražený místo stříbra z mědi a nese znaky dobového padělku. Nálezy získané z nejspodnější vrstvy ve vlčí jámě pak pocházejí ze století čtrnáctého a potvrzují dobu jejího vzniku.

Užívání prostoru dnešního nádvoří tvrze již ve 13. století, do kterého na základě nálezů datujeme i její počátky, dokládají další zde položené sondy a v nich zdokumentované kůlové jamky - pozůstatky po dnes již neexistujících dřevěných konstrukcích. Z tohoto období pochází i vzácný nález drobné 5 cm vysoké, zeleně glazované keramické nádobky (obr. 4). Že objekt tvrze prošel i požáry, dokládají v některých sondách zjištěné požárové vrstvy. I z těchto sond byly získány další různé železné a bronzové předměty, zlomky skel z vitráží oken i skleněných nádob a v neposlední řadě části stavební keramiky. Jednak jde o pálenou střešní krytinu, prejzy a bobrovky, které dokládají, že již ve středověku byly paláce tvrze touto krytinou zastřešeny, a jednak o gotické a renesanční dlaždice a cihly. Rovněž ze všech sond byly získány i zvířecí kosti či jejich části, které svědčí o chovu domácího zvířectva a o v té době běžné stravě. Nakonec je třeba se ještě zmínit o nálezech částí a zlomků komorových reliéfních a nádobkových gotických i renesančních kachlů, potvrzujících existenci několikerých honosných kamen, užívaných v obytných a reprezentačních místnostech tvrze.

Samozřejmě, že pokračující práce i výzkum novými poznatky a případnými nálezy v budoucích letech dosavadní znalosti ještě více prohloubí a obohatí a časem snad i návštěvníci tvrze budou moci zajímavé nálezy a dokumentaci v některém upraveném prostoru spatřit na vlastní oči.

Jaroslav Špaček, historik a archeolog Městského muzea v Čelákovicích

Foto:

1 - práce v sondě č. 9 u východního paláce, 2011 (autor: Jaroslav Špaček)

2 - odkrývání situace v sondě č. 2 u západního paláce, 2009 (autor: Jaroslav Špaček)

3 - ukázka rekonstruovaných nádob ze sondy č. 1 (autor: Jaroslav Špaček)

4 - miniaturní zeleně glazovaná nádobka ze sondy č. 6 (autor: Jaroslav Špaček)