(Martin HŮRKA, Vyšehořovické kostely, Vyšehořovicko, 2012, roč. 3, č. 1, s. 11)

Vyšehořovice mají to štěstí, že se na jejich území nalézá řada významných památek. Dnes se zaměříme na církevní stavby. Středověkou památkou, která se nám shodou okolností dochovala na místním hřbitově, je presbytář původního románskogotického kostela sv. Martina. Pochází z druhé poloviny 13. století s pozdějšími stavebními úpravami. Za povšimnutí stojí zejména okénko na jeho východní straně dekorované vinnými listy a dva sanktuáře (z nichž ten vlevo byl donedávna zazděný). Jména katolických farářů známe od poloviny 14. století do doby husitských válek. Z pozdější doby není situace, co se osob i konfese týče, doposud probádána. Znám je prozatím jen „farář vyšehořovský“ Prokop z Berouna, který měl roku 1511 spor s Václavem Karlíkem z Nežetic. Zdejší fara byla opuštěna již řadu desetiletí před třicetiletou válkou, kostel se tak v průběhu 16. století stal filiálním (byl spravován dlouhá léta farářem od kostela sv. Václava v Nehvizdech, později snad krátce farářem kounickým a nakonec břístevským). Počátkem 18. století vidíme zlepšení v postavení našeho románskogotického chrámu sv. Martina. Stal se farním kostelem komendátním. To znamená, že zde farní obvod vznikl, ovšem byl stále spravován farářem z Bříství.

Ke skutečnému osamostatní fary došlo až koncem roku 1761. Spadaly pod ní obce Vykáň s filiálním kostelem sv. Havla, Kozovazy a Horoušany. Do osamostatnění farnosti byl sice kostel k církevním obřadům využíván, ale značná část křtů a oddavek probíhala v Bříství, někdy i v Mochově, výjimečně ve Vykáni. Na místní hřbitov byli do té doby pohřbíváni obyvatelé zdejší vsi a sousedních Kozovaz, od roku 1762 pak přibyli lidé z Horoušan. Prvním farářem obnovené fary se stal Jan Kouřil, duchovní s jedenadvacetiletou zkušeností s péčí o ovečky. Následujícího roku ve svých 46 letech zemřel a dle krátké poznámky v nejstarší vyšehořovické matrice ho můžeme považovat za patrně posledního člověka, jemuž se dostalo cti být pohřben přímo ve vnitřním prostoru starého románskogotického chrámu. Nedlouho po osamostatnění fary přestal starý kostel vyhovovat zcela a bylo přikročeno k výstavbě nového barokního kostela (1769-1770), přičemž loď románskogotického svatostánku byla ubourána. Na novou stavbu přispěla mj. majitelka panství – Marie Terezie Savojská, roz. kněžna z Lichtenštejna, částkou 4.463 zlatých. Z původního kostela zůstal jen presbytář a věž zakomponovaná do objektu stavby nové. Údajně při přestavbě došlo ke zničení letitých náhrobních kamenů rozložených v podlaze i při stěnách (obdobných, které můžeme ještě vidět například v blízkých kostelech v Mochově, Nehvizdech či jinde). Neměli bychom zapomenout ani na samotnou farní budovu, dnes sídlo obecního úřadu. Ve farní kronice se dochovaly 200 let staré popisy interiéru tohoto objektu, které čekají na zpracování. Poslední stavbou církevní části Vyšehořovic je gotickorenezanční atiková zvonice, která naléhavě potřebuje opravu. V době, kdy její fasádu obdobně jako fasádu protější tvrze pokrývala renezanční sgrafitová „psaníčka“, musel být pohled na střed vsi dechberoucí.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond Sbírka matrik a průvodní listinný materiál – Středočeský kraj, jednotlivé matriky fary Bříství a fary Vyšehořovice z 18. století.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Farní úřad Vyšehořovice, inv. č. 1, Liber memorabilium (Kronika fary Vyšehořovice), 1762-1940.
• ČELAKOVSKÝ, J. (ed.): Registra soudu komorního (Archiv český, sv. 13), Praha 1894, s. 458-459.
• KUČA, K.: České, moravské a slezské zvonice, Praha 1995, s. 238.
• PODLAHA, A.: Posvátná místa království českého. Arcidiecéze pražská, díl I., Praha 1907, s. 68.
• ŠIMÁK, J. V.: Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671-1725, díl I., sv. I. (Boleslavsko, Kouřimsko), Praha 1918, s. 192-193, 249, 258-261.
• TRNKA, V.: Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, s. 70.

(Martin HŮRKA, Vyšehořovická tvrz a panský dvůr koncem 17. století, Vyšehořovicko, 2012, roč. 3, č. 2, s. 11)

Zápis v deskách zemských z roku 1693 nám nastiňuje situaci poplužního dvora s tvrzí koncem 17. století. Jednalo se o dobu pouhých několika dekád po konci třicetileté války, která zdejší region značně zpustošila. Zápis obsahuje nejen stručný popis podoby tvrze a dvora, výnosů polností, množství chovaného dobytka, jmen poloh panských polí, luk a lesů, ale uvádí i jednotlivé majitele gruntů a jejich povinnosti. Za povšimnutí stojí zmínka o místním hostinci nebo panské kovárně. Při dalším čtení narazíme na bažantnici nebo kamenolom. Mezi obyvateli vidíme krejčího, zedníka nebo myslivce. My si zde však odcitujme několik pasáží zejména z úvodu celého popisu panského majetku ve Vyšehořovicích. Další údaje doplníme z urbáře kounického panství sepsaného o pouhá čtyři léta dříve roku 1689.

Tvrz „od kamene vystavěná, šindelem krytá, v jejímž spodním a horním patře jest šest klenutých místností, [dále]  jeden sklep, ve kterém [se nalézá] haltýř na ryby, poté několik světnic, komor a kuchyně, také ratejna.“

„Item o samotě [stojí] věž, ve které [se nalézají] tři [patra] sýpky a vespod kurník.“

Tvrz byla urbářem kounického panství v této době viděna spolu s panským sídlem v Kounicích jako způsobilá k obývání (další bývalé tvrze v Nehvízdkách, Horoušanech a Tlustovousech nikoli).

 „V poplužním dvoře po levé ruce jest stáj pro krávy, o něco dále stodola o třech mlatech, před ní chlév pro prasata, na druhé straně k zahradě tři stáje a kolny. Dále jsou dva ovčíny s obydlím ovčáka.“

„Item jest pět štěpnic, totiž za kolnami, za ovčínem, u kovárny a dvě u kostela.“ Pět štěpnic představovalo téměř poloviční počet ze všech štěpnic na kounickém panství, kde se jich celkově nalézalo jedenáct, dále jste se zde mohli setkat s jednou ze dvou zahrad kounického panství, které výslovně poskytovaly plodiny pro vaření na panských dvorech či v sídle panství. Na tu druhou byste narazili přímo v Kounicích u zámku.

 „Dojných krav může být v tomto vyšehořovickém dvoře drženo 30, nyní jich je přítomno 26.“ Telat je viděno 18, ale počítalo se až s 25. „Chovných prasat může být a také je drženo 5“ a dalšího prasečího dobytka více než 30 kusů. Tažných volů „nalézá se v tomto dvoře 4 kusy.“

O 4 roky mladší urbář kounického panství uvádí tyto počty: tažných volů 4 (tj. shodně se zápisem v deskách zemských), dojných krav 34, býků 2, krmného dobytka 34, vepřového bravu 14, indiánský kohout 1, indiánských slepic 7, do ovčína se na zimu zavíralo na 390 jehňat).

Pole, která ke dvoru přináležela, byla pojmenována následovně: U volší, U můstku, Za stodolami, Za křížem, U cesty k Nehvizdům, Za kovárnou, Za kostelem, Mezi nehvizdskými, Pod vohradou, Na skalkách, Nad ouvozem, Za strání.

Louky tyto: Vohrada, Kopřivka, Straka, Ve volší a Pustý rybník. Též ke zdejšímu dvoru byla převedena louka zvaná Vyšerovská, která dříve patrně patřila dvoru v Týnici.

Les patřil ke dvoru jeden: Vyšerovská stráň.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Desky zemské větší, sign. DZV 32, 6. trhový kvatern odhadů lvové barvy (1692-1694), fol. F 21-22 – G 6.
• PRÁŠEK, J. V.: Urbář kounický. Agrární archiv, 1919, roč. 6, s. 86-95.

(Martin HŮRKA, Kozovazáci v 16. století, Vyšehořovicko, 2013, roč. 4, č. 1, s. 3)

Ve Státním oblastním archivu v Praze se nalézá rukou psaná kniha, která na více než 80 stranách obsahuje záznamy o jednotlivých gruntech v obci Kozovazy z konce 16. a počátku 17. století (tj. zejména z období vlády Rudolfa II.). Obdobně staré i o něco starší záznamy existují i k sousedním obcím Mochovu a Vykáni, k Vyšehořovicím se tyto bohužel nedochovaly (i když dle zmínek v jiných pramenech určitě též existovaly). Dle dotčeného pramene Kozovazy i Vykáň v předbělohorské době spadaly pod mochovskou rychtu. Jednotlivé grunty jsou rozepsány na mnoha stranách, jsou zde uvedeny převody majetků, splátky za grunty, dluhy, soudy, svatební smlouvy apod. Níže předkládám stručný výčet nejstarších tímto pramenem evidovaných majitelů jednotlivých hospodářství.

Na gruntu v knize vedeném pod číslem 26 (číslování navazovalo na mochovské domy, proto tak vysoké číslo) žil kolem poloviny století Matouš Němec (roku 1568, když si jeho dcera Magdalena brala Víta Vokáče, byl již mrtev). Určitý majetkový vztah k tomuto gruntu zároveň měly děti nebožtíka Říhy.

Grunt č. 27 obýval roku 1572 Vavřinec Němec. Tehdy ještě splácel dluh za svůj grunt sirotkům nebožtíka Hušáka, sirotkům nebožtíka Havla a jakémusi Vávrovi.

Grunt č. 28 náležel léta 1590 Petru Šmorhovi, který tehdy osobně na soudu vyřizoval majetkové záležitosti svých dcer „Mandelíny, Káči a Aliny“.

Grunt č. 29 je prozatím jediným z uvedených, u kterého lze odvodit umístění. Byl jím totiž mlýn, který v roce 1570 vlastnil Jan Mlynář, a snad již kolem roku 1572 jeho syn Jiřík Mlynář. Jana Mlynáře shodou okolností známe i ze zcela jiného pramene, svědčil totiž jako bývalý držitel Podkostelního mlýna v Zápech ve sporu mezi Mikulášem Bryknarem z Brukštejna a Buriánem Cukrem z Tamfeldu o vymezení hranic mezi zápskými a stráneckými grunty.

Grunt č. 30 koupil roku 1563 jakýsi Blažek.

A poslední, šestý kozovazský grunt, označený číslem 31 někdy ve druhé polovině 16. století náležel Janu Novákovi, roku 1590 jen pak získal Bartoň Slanina.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), fol. 121–161.
• FRIEDRICH G. (ed.): Registra vejpovědní mezní úřadu nejvyššího purkrabího Pražského z let 1508-1577 (Archiv český, sv. 30), Praha 1913, s.  372-376.

(Martin HŮRKA, Nehvizdské trhy, Nehvizdský kurýr, 2019, roč. 14, č. 7, s. 4)

Před čtyřmi lety Nehvizdy oslavily 500 let od povýšení na městečko (městys). Tímto aktem český král Vladislav II. roku 1515 jen potvrdil rostoucí význam obce. Ten se zrcadlí i v současně získaném právu konat každý čtvrtek týdenní trhy a jeden trh výroční (jarmark) začínající ve „středu před hodem Panny Marie narození“ [tj. před 8. zářím]. Jarmark měl trvat tři dny v kuse.

Na pravidelných týdenních trzích se prodávalo zboží denní potřeby (především potraviny a běžné výrobky), kdežto během výročního trhu se obchodovalo se speciálním zbožím, které s sebou přiváželi obchodníci často z daleka.  Patrně od samého počátku držby trhových privilegií byl nehvizdský jarmark zaměřen na obchod s ovčí vlnou. Zprávu nám o tom podává dobový letopis neznámého měšťana Nového Města pražského. Nehvizdský trh na vlnu je v něm zmíněn v souvislosti s obdobím 1524-1528, kdy Nehvizdy patřily do majetku tehdy nakrátko sjednocené Prahy, přesněji Starého a Nového Města pražského (Staré Město, Nové Město, Hradčany a Malá Strana – byly od počátků až do konce 18. století vyjma několika krátkých epizod samostatnými městy). Sjednocení Starého a Nového Města (1518-1528) s sebou přineslo řadu problémů. Příslušný novoměstský měšťan očividně nebyl podporovatelem tohoto sjednocení (jako ostatně většina jeho sousedů). V úvodních pasážích své kroniky vypočítává dvacet důvodů, proč je sjednocení Prahy špatné a jak obyvatelé Nového Města na toto sjednocení doplácejí a Staré Město vydělává. Osmý bod věnuje újmě (především novoměstských) řemeslníků, kteří nemají na spojené městské radě žádné slovo a zastání. Mimo jiné píše: „A kdyžkoli pánův prosili řemeslníci za opaření v nějaké věci, [pánové] říkali: ‚Nechte nás, máme s sebou dosti [co] činiti!‘. A zvláště když přišli soukeníci do rady, toužíce, že draho vlnu kupují, prosíce za nehvizdský trh, řekla rada: ‚Co chcete sobě vlnu nasazovati? Kdo má peníze, kupuj, a kdo nemá, nech!‘“.

Nehvizdský trh na vlnu je předmětem dohad i krátce poté, co Nehvizdy a další obce v okolí zkonfiskoval český král Ferdinand I. roku 1547 jako odplatu za tzv. stavovský odboj (rebelii části českých měst a šlechty). Úředník Jan Krajní krátce po konfiskaci patrně ještě nebyl v nové situaci zorientován, neboť se ptal dopisem nadřízených úřadů, jak se zachovat v případě trhu s vlnou, který se v Nehvizdech má konat, jak píše, „tento čtvrtek příští na den sv. Jiljí“ [tj. 1. září 1547]. Nebyl si jist, zda-li může dovolit, aby obchody na trhu probíhaly volně a každý kupoval jako „na svobodném trhu“ nebo zda-li má být obchodování přístupné pouze těm, „kdo se toho řemesla knapovského [tj. soukenického] dotýkají“.  Z dopisu vysvítá, že na něj soukeníci vytvářeli nátlak, „že by neměli jiný kupovati, než oni sami neb řečení Pražani“. Zaštiťovali se přitom „nějakým obdarováním [tj. privilegii] od jeho královské milosti“.

Později Rudolf II. (vládl 1576-1611) výroční trhy rozšířil na dva (kromě vlny i na kramářské zboží), přičemž každý měl trvat osm dnů. Nehvizdy těžily z výhodné polohy při cestě do Prahy, byť tehdy ještě nevedla tak přímo jako dnešní silnice. O čilém ruchu svědčí i pět šenků, ve kterých se zde v 16. století osvěžovali pocestní i místní. Prosperitu zle narušila třicetiletá válka (1618-1648), během které nehvizdské trhy zanikly a podobně málem dopadlo i samotné městečko. Při poválečné obnově byla 11. července 1676 Nehvizdům ztracená jarmareční privilegia nejen obnovena, ale dokonce i rozšířena o prodej dobytka. Výroční trh nově trval plných čtrnáct dnů. Před polovinou 19. století o nehvizdských výročních trzích píše Johann Gottfried Sommer následující: „Na jarmarcích ve Velkých Nehvizdech (konaných ve čtvrtek po svátku Povýšení sv. Kříže [tj. po 14. září]) nastává v přibližně 21 stáncích běžný obchodní ruch se střižním a kramářským zbožím a rozličnými řemeslnickými výrobky.“  Na jarmark se mohli Nehvizdští těšit ještě v době první republiky. Pravidelné týdenní trhy se zde ale v té době již nekonaly (zanikly neznámo kdy). Závěrem si odcitujme ze souboru povídek vydaných roku 1918 pod názvem „Domů pěšinkami“. Spisovatel Pavel Sula, který před první světovou válkou působil jako učitel v nedalekých Vyšehořovicích, do fiktivního příběhu vnáší patrně i své osobní zážitky ze zdejšího působiště: „Na druhý týden jest v Nehvizdech jarmark. Náměstí jako mraveniště. Babička prochází uličkami a hledá. Řada dřevěných hraček se usmívá: kolébky, kohoutkové, již ocáskem kokrhají, postele, skříně, celý droboučký nábytek – a babička vzpomíná na dětská svoje léta, kdy tu žádostivě obcházela a za ‚čtyrák‘ chtěla skoupit celý nehvizdský trh a nakonec koupila jen za krejcárek tureckého medu.“

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 2478, Záležitosti městečka Nehvizdy, sign. N 69/2, Trh na vlnu v Nehvizdech, 1547.
• Junek J., Stručné dějiny Nehvizd. In: 25 let práce sokolské (1907-1932), Nehvizdy 1933, s. 12-18.
• Sommer J. G., Das Königreich Böhmen, 12. Band (Kauřimer Kreis), Prag 1844, s. 245.
• Sula P., Domů pěšinkami, Praha 1918, s. 111.
• Trnka V., Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, 76-82.
• Zilynskyj B., Letopis měšťana Nového Města pražského z let 1492 až 1539. In: Pražský sborník historický, roč. XVII, 1984, s. 59.