(Martin HŮRKA, Z dávné historie Horoušan, Zpravodaj obcí Horoušany a Horoušánky, 2011, únor, s. 4)

Horoušany se v psané historii poprvé objevují v dodatečně vyhotoveném dosvědčení z roku 1238, jenž se vztahuje k starší nadaci, ve které je ještě spolu s několika dalšími vesnicemi či jejich částmi (Dobrovíz, Kopisty, Ves sv. Václava,…) daroval Všebor z mostecké větve mocného a bohatého rodu Hrabišiců za asistence svého bratra Kojaty zderazskému klášteru, který oba dva dotyční koncem 12. století v osadě Zderaz v těsné blízkosti Prahy měli údajně založit (i když proti tomuto tvrzení existují opodstatněné pochybnosti) a který později oba dva tak štědře obdarovali. Kojata i Všebor zemřeli ve 20. letech 13. století, pokud tedy budeme listině důvěřovat, je třeba klást převod Horoušan do majetků zderazského kláštera do patrně první poloviny 20. let či doby starší. Je možné, že Hrabišici, kteří mimochodem ve svém erbu nosili symbol hrábí, Horoušany i jiné statky získali původně do svého majetku od českého knížete za své služby. Přemyslovcům sloužili snad již od dob knížete Břetislava a stali se jedním z nejpřednějších rodů. Hlavním centrem jejich držav bylo již od počátku Mostecko a Bílinsko. Ve zdejším okolí nalezneme v počátečních desetiletích 13. století v držení tohoto rodu i jiné vsi: Šestajovice, Tlustovousy, Limuzy (všechny tři daroval Kojata nedlouho před svou smrtí rovněž zderazskému klášteru) a snad i další.

Zderazský klášter v Horoušanech hospodařil po dalších 200 let. Dokladů o zdejším působení zderazských křížovníků není mnoho. Nejzajímavější se nacházejí ve stavebních účtech svatovítské katedrály. Před polovinou července 1372 probošt kláštera daroval lom severovýchodně od Horoušan na těžbu pískovce pro stavbu tohoto chrámu. Při budování katedrály se užívalo kamene i z jiných lomů v okolí (např. Záp či Brandýsa), ale o horoušanském lomu se ve stavebních účtech dochovalo nejvíce popisných informací. Při otevření lomu nádeníci nejprve odstranili zeminu a horní rozpraskané a sypající se vrstvy pískovce, až se dostali na vrstvu pevného kamene vhodného k opracování. Poté byl povolán lamač kamene Duchek, aby ložisko zkontroloval a určit postup při lámání. Přítomni při otevírání horoušanského lomu byli též i stavební účetní Ondřej i vedoucí stavby katedrály Petr Parléř. Prvotní odkryv zdejšího nově otevíraného lomu měl mít rozlohu 40 loktů na délku i na šířku a kruhový tvar. Známa jsou i jména horoušanských povozníků, kteří na Pražský hrad kámen později dováželi. Jen namátkou: Vaněk, Havel, Mařík, Strnad, Vítek a další. Kámen ze zdejší horoušansko-nehvizdsko-vyšehořovické oblasti se používal i při jiným významných středověkých pražských stavbách jakými byly Karlův most či domy předních pražských měšťanů. Počátky těžby budou ve zdejším regionu s velkou pravděpodobností mnohem starší, než-li lze přímo doložit písemnými prameny.

Jak již řečeno, zderazský klášter zde vlastnil majetky poměrně dlouhou dobu. Až zmatky, divoké změny a přesuny majetků během husitských válek, na které církevní instituce doplatily obzvláště, způsobily konec panství křížovníků v Horoušanech. Přesto již v předválečných letech se objevují zmínky o Petru ze Lstiboře sídlícím v Horoušanech. Roku 1403 byl zapleten ve sporu o náhradu škody zderazskému klášteru za věci zcizené klášteru na dvoře v Šestajovicích. Stejně tak je jako „sídlící v Horoušanech“ jmenován i v roce 1406. Zjevně tedy již před husitskými válkami nebyla zdejší majetková držba zcela ucelená.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• ERBEN, K. J. (ed.): Regesta Bohemiae et Moraviae, sv. I., Praha 1855, s. 441-442, č. 948.
• NEUWIRTH, J. (ed.): Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues, Praha 1890, s. 37.
• TADRA, F. (ed.): Soudní akta konsistoře pražské, část IV., Praha 1898, s. 229.
• TADRA, F. (ed.): Soudní akta konsistoře pražské, část V., Praha 1899, s. 250-251.
• RYBAŘÍK, V.: Kámen v dějinách Karlova mostu. Kámen, 2007, roč. 13, č. 2, s. 11-20.
• SUCHÝ, M.: Stavba svatovítské katedrály v letech 1372-1378, díl I. (Castrum Pragense 5), Praha 2003, s. 15-16 a 81.
• VELÍMSKÝ, T.: Hrabišici – páni z Rýzmburka, Praha 2002.
• VELÍMSKÝ, T.: Hrabišici Všebor a Kojata a počátky vrcholně středověkého Mostu. Český časopis historický, 1992, roč. 90, č. 3, s. 321-334.

(Martin HŮRKA, Mochovský kostel v roce 1671, Mochovský zpravodaj, 2017, roč. 11, č. 2, s. 32-33)

Roku 1671 byl jednatřicetiletý břístevský kněz Václav Vojtěch Absdorfský pověřen vyhotovit zprávu o stavu svých farností. Díky tomu se nám dochoval poměrně podrobný, latinsky psaný popis mochovského filiálního kostela z doby nedlouho po skončení třicetileté války. Přenesme se nyní do roku 1671.

Kostel ani tehdy není zvnějšku omítnut. Střechu kryjí „cihlové tašky“. K lodi kostela „přiléhá poškozená kamenná věž“ (dnešní zvonice). O velmi špatném stavu celého objektu svědčí poznámka, že „pokud se brzy neučiní opatření, zakrátko se věž i s kostelem zřítí. Ve věži se nenacházejí žádné zvony, ani není kvůli poškozeným schodům přístupná“.

Odstavec popisující vnitřní podobu chrámu začíná zajímavým sdělením: „Vymalován je různými starodávnými výjevy, barvy však již pomalu mizí.“ Uvnitř máme pod nohama kamennou dlažbu. Prostor osvětluje pět oken, u nichž jsou však některé okenní terčíky rozbité. „Dřevěný strop je celý shnilý a plný děr, takže se nikdo neodváží v podkroví chodit.“

Oltáře se v kostele nacházejí tři. Hlavní má obyčejnou archu, „na které je namalována svatá hostina“ (eucharistie). Na hlavním oltáři stojí „dva přestaré cínové svícny a čtyři svícny dřevěné“. Dva zbylé oltáře „jsou umístěny v levém a pravém rohu“ (boční oltáře). Jeden z nich patrně nese zasvěcení sv. Antonínu Paduánskému, neboť se na něm nalézá obraz tohoto světce. Kromě toho jsou v kostele vyjma dvou starých, rozpadajících se praporů k vidění „dva nové prapory s vyobrazeními sv. Jana Evangelisty a sv. Antonína Paduánského“.

Sakristie je zřízena „naproti hlavnímu oltáři při pravé straně“ (viděno z pohledu, kdy oltář máme za zády). Osvětluje ji jedno okno zajištěné železnou mříží. „Okenní terčíky jsou přesto vypadlé“. Sakristie, která ani uvnitř není omítnuta, je „poškozena takovým způsobem, že je možné skrze stěnu téměř prohlédnout“. Strop má opět dřevěný. V sakristii se nachází další oltář, ovšem bez žádného obrazu ani kříže. Knězi pro uchovávání cenností v sakristii slouží „pevná truhla“. Má v ní uložen nový přenosný malý oltářík, kalich, Římský misál, kasuli nachové barvy a další věci.

Kruchta neboli kůr je jednoduchá dřevěná vyvýšenina bez barevného zdobení v zadní části lodi. Stoupá se na ní po schodišti z vnitřku kostela. Trámy jsou shnilé a plné děr.

„Na hřbitově stojí dřevěná zvonice krytá šindelovou střechou,“ ve které visí „tři zvony prostřední velikosti“. Samostatný objekt kostnice zde není, „nýbrž se kosti pod zvonici umísťují“. Hřbitov je ohrazen neomítnutou kamennou zdí. Při jednom jejím rohu, označeném jako ležícím „naproti hlavnímu oltáři“, je vyčleněno místo pro pohřbívání nepokřtěných.

Závěrem dodejme, že k mochovskému kostelu náležela kromě Mochova také ves Sedlčánky. Břístevský farář Absdorfský uvádí u Mochova roku 1671 celkem 21 usedlostí, z nichž ovšem 5 bylo pustých, u Sedlčánek pak 15 usedlostí, přičemž v této vsi nebyla pustá žádná.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Archiv pražského arcibiskupství, sign. B 41/3, Liber proventuum parochialium II, poř. č. 84, Zpráva o stavu far na panství Kounice (1671).

(Martin HŮRKA, Křížek v parčíku před školou, Vyšehořovicko, 2012, roč. 3, č. 2, s. 12)

V dubnu a květnu 2012 byl opraven pseudogotický křížek v parčíku před školou. Jedná se o zdejší památku druhé poloviny 19. století, která během posledních dvou let velmi utrpěla – popraskala a rozpadla se její vrcholová část. Nyní je vše opět slepeno a zevnitř vyztuženo kovovými trny. Doufejme, že ještě dlouho bude zdobit naši ves a připomínat nám um kameníků, kteří v okolních vsích i samotných Vyšehořovicích po staletí pracovali. Na přelomu 19. a 20. století se zde kamenictvím  stále živila velká část obyvatelstva, poté nastal úpadek a dnes už místní kameníci vymizeli z naší paměti. Za povšimnutí stojí, že náš pískovcový křížek má svého vzdáleného „bratrance“ u Toušeně. Ten toušeňský byl postaven roku 1874, což nám pomůže při úvahách o stáří a souvislostech vyšehořovického křížku. Současný kříž, jak již řečeno, pochází z 2. poloviny 19. století, ale již v dobách starších na stejném místě stál jeho předchůdce. Vidíme ho na nejstarších dochovaných mapách z druhé poloviny 18. století, ale máme i starší písemné zmínky o panských polích ležících „za křížem“ (rok 1693) [Desky zemské] či „u kříže mezi nehvizdskými cestami“ (rok 1713) [Tereziánský katastr]. Jak původní kříž vypadal, nelze říci. Mohl být dřevěný, ale vzhledem ke kamenické tradici naší vsi a snadné dostupnosti kvalitního kamene není vyloučen ani kříž kamenný.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, fond Desky zemské, sign. DZV 32, 6. trhový kvatern odhadů lvové barvy (1692-1694), fol.F 29.
• Národní archiv, fond Tereziánský katastr, Panství Kounice, inv. č. 1499, Nro 2.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Kounice, inv. č. 300, Mapa Vyšehořovic vytvořená Karlem Rutzinským, 1779.
• Městské muzeum v Čelákovicích, inv. č. H 13789, Mapa Vyšehořovic se zvýrazněním církevních majetků, po 1779.

(Martin HŮRKA, Z historie obce, Zpravodaj OÚ Vykáň, 2011, květen, s. 8)

V Kronice Přibíka Pulkavy z Radenína ze 14. století existuje zmínka o Vykáni již v souvislosti se založením břevnovského kláštera, kterému ves patřila až do husitských válek. Dle této (ne zcela důvěryhodné) zmínky, ji měl pražský biskup sv. Vojtěch klášteru při jeho založení roku 993 darovat spolu s Břístvím ze svého majetku. Ačkoli existují pochybnosti v této záležitosti, je nezpochybnitelné, že se později v písemných pramenech jmenované vsi skutečně nacházejí v držení tohoto nejstaršího českého mužského kláštera. Rovněž v popisu hranic teritoria Slavníkovců (k němuž sv. Vojtěch náležel) označuje Kosmas ve své kronice jako západní mez „potůček Žiřinu“. Tento potok bývá ztotožňován s dnešním potokem Výmola, která protéká krajinou přibližně 2 km západně od Vykáně. Pokud by tomu tak bylo, je tedy skutečně alespoň teoreticky možné, že Vykáň a okolní vsi kdysi náležely rodu Slavníkovců a jeho prostřednictvím snad i sv. Vojtěchovi. Dva roky po údajném darování vesnice klášteru byli Slavníkovci ve známé události roku 995 na svém sídle Libici vyvražděni.

O působnosti břevnovského kláštera se z předhusitské doby dochoval jeden velmi zajímavý a důležitý pramen, který na svou dobu umožňuje poměrně podrobný vhled do vesnického prostředí Vykáně. Je jím urbář tohoto kláštera sepsaný roku 1406. Dle něho celá ves náležela v té době právě této církevní instituci. Ves nebyla nijak malá. Skládala se z 35 dědin, tj. usedlostí (v Bříství je jich zmiňováno 28) a z každé se platilo o sv. Jiří 64 grošů a stejnou sumu rovněž na sv. Havla, dále k svátku sv. Markéty a též sv. Dionýsa bylo třeba odvádět 54 vajec, na sv. Havla navíc pak ještě 4 kuřata. Současně existovala v době žní povinnost žnout každý den spolu s poddanými z Bříství na polích náležících k břístevskému poplužnímu dvoru břevnovského kláštera. K dalším povinnostem vůči klášteru  náležela například platba podýmného a výmazného. Výslovně je ve Vykáni zmiňováno jakýchsi 11 mlatců, kteří měli ještě další zvláštní povinnosti. Z uvedeného pramene je patrná vázanost na ves Bříství a tamější dvůr, který působil patrně jako centrum místní správy břevnovského kláštera. O významu Bříství může svým způsobem vypovídat i kostel Nalezení sv. Kříže, jehož historie sahá až do románského období a o němž je zmínka z počátku 14. století jako o kostelu farním. V tomto kostele se nacházejí zajímavé nástěnné malby z 2. poloviny 14. století.

Otázka vzniku a stáří kostela vykáňského je složitá a dodnes ne zcela vyřešená. Kostel ve svém zdivu chová i gotické prvky. Blížeji datovatelné je pouze jedno cele dochované dnes zazděné okno s trojlistem, které odkazuje na druhou polovinu 13. století, další dvě totožná okna se dochovala pouze v reliktech (okna však mohla být teoreticky použita v pozdější době z nějaké starší pobořené, přestavované či rozebrané stavby v okolí). Velkou potíž způsobuje fakt, že z předhusitských dob nemáme v písemných pramenech jediný doklad o existenci tohoto kostela. Přitom ze druhé poloviny 14. století již o všech starých kostelech v okolí můžeme nalézt množství písemných zmínek. K vykáňskému kostelu by se mohla vztahovat snad jen zmínka z roku 1416, kdy je k říčanskému kostelu ustanoven „Antonín, kněz z Vykáně“, ovšem jen pokud by udané místo původu neznačilo původ ve smyslu rodu dotyčného kněze. Taktéž je třeba se mít na pozoru před záměnou Vykáně s u Kutné Hory ležící Bykání, kde kostel v té době již bez nejmenších pochyb stál. V edici původního latinsky psaného pramene uvedené „Wican“ však záměně nenasvědčuje. Při určení stáří vykáňského kostela je tedy třeba velké opatrnosti a prozatím lze jeho výstavbu zařadit s velkou mírou pravděpodobnosti jen obecně do gotického období.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• CERMAN, M.: Mittelalterliche Ursprünge der unterbäuerlichen Schichten. Untertanen, Herrschaft und Staat in Böhmen und im ‚Alten Reich‘, München 2005, s. 330.
• EMLER, J. (ed.): Decem registra censuum, Praha 1881, s. 152, 175, 178-179.
• EMLER, J. (ed.): Fontes rerum Bohemicarum, sv. II (Kosmova kronika), Praha 1874, s. 41.
• EMLER, J. – GEBAUER, J. (ed.): Fontes rerum Bohemicarum, sv. V (Pulkavova kronika), Praha 1893, s. 27.
• EMLER, J.: Libri confirmationum, sv. VII, Praha 1886, s. 187.
• PRÁŠEK, J. V.: Brandejs nad Labem, III. díl, Brandýs nad Labem 1913, s. 264-265.
• VYLETOVÁ, E.: Ke gotické podobě kostela sv. Havla ve Vykáni. Zprávy památkové péče, 2000, roč. 60, č. 3, s. 53-59.