(Martin HŮRKA, Mochov v novinách před 100 lety, Mochovský zpravodaj, 2020, roč. 14, č. 2, s. 40-43)

V našem kraji před sto a více lety byly nejdůležitějším regionálním periodikem noviny Naše hlasy. V Českém Brodě je od roku 1881 až do roku 1939 (s přestávkou 1915-1918) vydával redaktor Jozef Miškovský (po většinu tohoto období coby týdeník). Pokusme si udělat menší „sondu“ do doby přes 100 lety. Beru do ruky ročník 1920 a níže vybírám několik článků, které nám pomohou optikou tohoto periodika přiblížit atmosféru Mochova na prahu první republiky dva roky po konci Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa. Mějme na paměti, že články nemusí zcela souznít s realitou, jsou psány z pohledu a v zájmu jejich autorů – obyvatel Mochova, vedení obce, redaktora Miškovského a dalších osobností regionu. To se týká především příspěvků, pomocí nichž si místní přes noviny vyřizovali své spory.

číslo 2 z 10. ledna: „Mochovský ‚Sokol‘ zahájil po čtvrtletních nucených prázdninách pravidelné cvičení v nově upraveném, velmi zvětšeném sále ‚u Jančáků‘. Činnost svoji začal zdařilou dětskou besídkou 28. prosince… Při jednotě zřízena vzorná knihovna dorostu, na niž přispěla místní polit[ická]organisace soc[ialistické] mládeže částkou 200 K. Vzorné knihovny cvičitelských sborů a vzdělávacího odboru doplněny z výstavky dobrých knih, kterou uskutečnila v Mochově v neděli předvánoční místní osvětová komise za laskavého přispění Expedice Boh. Havlíčka z Prahy. Za 1500 K dobrých knih uvízlo z výstavky té v Mochově, což jest jistě významný čin kulturní, ač mnohými pochopen nebyl… Loutkářský odbor ‚Sokola‘ též nezahálí. V pošmourných odpůldnech nedělí předvánočních a na svátky připravil mochovské drobotině vybranými představeními čistou radost…“

číslo 4 z 24. ledna: „Z Mochova. Jak daleko sahá nenávist a zloba lidská, jíž napadeni bývají lidé ne jenom nevinní, ale i lidé nejlepších snah, podává nám malou ukázku 2. číslo soc[iálně] dem[okratického] týdenníku ‚Ženské noviny‘, v nichž neznámý pisatel J. V. (patrně z Mochova) nečestným a nízkým způsobem napadá zdejšího učitele p. V. Müllera a napomíná zdejšího říd[ícího] učitele p. Jos. Kvapila, „aby naše dítky učil pilné práci, poctivosti a spravedlnosti“. Tato odsouzení hodná zpráva byla předmětem jednání při schůzi obecního zastupitelstva dne 11. ledna, při níž jednohlasně s opovržením odsuzuje se pisatel zmíněného článku a projevuje se plná důvěra a plné uznání školní a mimoškolní práce obou pánů… Obecní úřad městyse Mochova. Starosta: Skořepa.“

 V čísle 11. z 13. března se na obranu mochovských učitelů objevil v Našich Hlasech příspěvek podepsaný určitou částí mochovských obyvatelek: „… My ženy-matky protestujeme proti všemu, co může nejen p. uč. Müllera, ale učitele vůbec urážeti... Za mochovské ženy: M. Chroustová, A. Říhová, E. Fojtíková, B. Braňková, B. Fárková, F. Niklová, M. Makalová, M. Lužinová, A. Vlasáková, B. Erbenová, A. Zámečníková, M. Ferešová, F. Erbenová, K. Šenfeldová, E. Junková, A. Kvapilová, M. Jouzová, M. Linková, M. Smitková, A. Macháčková, M. Šafrová, V. Kvapilová, M. Mejzrová, M. Halíková, M. Chroustová, M. Ledvinová, M. Novotná, M. Přibylová a další.“

číslo 9 z 28. února: „Konkurs. Obecní úřad městyse Mochova obsadí místo pol[ního] strážníka na jeden rok prozatímně. S místem tím jest pojeno počáteční služné 1200 K ročně, byt, 100% drahotní přídavek a příplatek na stejnokroj.

Vlastnoručně psané žádosti doložené doklady o stáří, stavu, domovské příslušnosti, vysvědčení školní, zachovalosti a lékařské buďtež podány do 22. března 1920 obecnímu úřadu v Mochově…“

číslo 14 z 3. dubna: „Morána. V Mochově zemřel 27. března pan Fr. Erben, hostinský, bývalý obecní starosta, ve věku 55 let. Intelligentní, jemný člověk, udolán zlými časy.“

číslo 17 z 24. dubna: „Statistika. Volby do poslanecké sněmovny Národního Shromáždění súčastnilo se celkem v českobrodském politickém okresu 23 337 voličů s platnými hlasy, z nichž obdrželi:…

[v Mochově] národní demokraté 54 [hlasů], čeští socialisté 136 [hlasů], lidovci 11 [hlasů], sociální demokraté 266 [hlasů], strana republikánského venkova 85 [hlasů].“

číslo 26 z 26. června: „Mochov má ubohé zařízení poštovního spojení. Za války přes všechny protesty zrušilo poštovní ředitelství jízdní poštu mezi Čelakovicemi přes Mochov, Kounice do Č. Brodu, protože poštmistr nechtěl a nemohl za nepatrný paušál, mu vyměřovaný, koně vydržovati. Slíbili, že hned po válce zavedou spojení automobilem. Na to čekáme dodnes a půjde-li to v republice tak, jak to chodí, můžeme se těšiti do nekonečna. Pamatujeme se, jak před lety byly dělány případné vtipy na pěší poštu kounickou. Teď v míře daleko větší možno to obrátit na Mochov. Ohromnými ranci obtíženi klopotně přecházejí dva listonoši denně dvakrát vzdálenost mezi Mochovem a Čelakovicemi. Jsou zde dvě továrny, cihelna, přiděleny 4 obce, v nichž továrna na likéry, cihelny, hliníky atd., takže rozsah pošty je veliký. Je-li příliš mnoho balíků k odvezení, že poštovní zřízenci svými silami by nestačili, nezbývá než zapřáhnout; tu často vypomohl kravský potah listonošův a dovlékl slavnou poštu do Čelakovic… Podobná nepřízeň a lhostejnost jeví se při zařízení telefonickém. Do Č. Brodu musíme volati přes Brandýs a Prahu, ač je třeba už jen postaviti linku mezi Vykání a Kounicemi, tedy jen 2 km, aby Český Brod mohl mluvit přímo s Mochovem…“

číslo 30 z 21. srpna: „Krádeže... Dne 9. srpna vykáňský rolník K. Řezníček přistihl na svém poli při řezání makovic soukromnici A. N. a rolnici K. Š. z Mochova. Nůši s 10 kg makovic v ceně 120 K převzal v uschování obecní úřad.“

číslo 41 z 6. listopadu: „Okradený domkář. Břístevský domkář Fr. Kadeřávek 19. října dobíral v mochovském cukrovaru za doveženou řepu 3 800 korun. Z radosti nad skončenou sklizní popíjel likéry v cukrovarské kantině a cestou zastavil se ještě v hostinci Erbenově na sklenici rumu a čaje. Peněz však domů nedonesl. Namožený usnul cestou v polích a neznámý dobrodinec celou hotovost mu vypálil z kapsy.“

číslo 45 z 4. prosince: „Husův pomník v Mochově. Nadšení pro postavení Husova památníku, před válkou v Mochově vyvolané, za války úplně pokleslo. Po válce čekalo se jen na návrat legionáře p. J., který byl dříve duší tohoto podniku. Nyní snad byl by čas záležitostí touto hnouti ku předu a my věříce v energii p. J., doufáme, že neopomine v široké veřejnosti nové nadšeni probuditi.“

číslo 47 z 18. prosince: „‘Komunistický puč‘ na Českobrodsku. Pohnuté dny kladenské a oslavanské měly míti také odezvu v našem kraji. Venkovské obce byly již po několik týdnů pražskými agitátory komunistů zpracovávány, ale bez celkového značného výsledku... Trochu živější odezvu měly události v Mochově, kde došel [na] stranu soc[iálně] demokratickou přípis, aby byla zahájena stávka k rychlejšímu provedení pozemkové reformy. Na podkladě tohoto dopisu došlo skutečně ke stávce, které súčastnilo se 100 dělníků v cukrovaru, 30 u firmy Davidovy a 30 ve dvoře Kummermannově. Dělnictvo zvolilo si radu, do které zvoleni: starosta městyse Frant. Mareček (cukrovarský tesař), Alois Mareček (strojník), Jan Šťastný (chauffeur) a Bohumil Horák (dělník). Rada zaručila se za veřejný klid a pořádek a rozhodla se vyčkati dalších pokynů z Brodu a z Prahy. V úterý večer došel z Prahy pokyn k zabrání cukrovaru a dvora... V následujícím čísle 48. z 24. prosince je daná situace dále přiblížena: „K mochovskému puči sdělujeme tyto podrobnosti a další osudy mochovských zápasníků: Stávku, které se súčastnilo asi 160 dělníků, prohlásil patrně na popud pražské sociálně demokratické levice mochovský zedník Josef Vlček. Při zahájení stávky zřízena ihned čtyřčlenná závodní rada, prý pouze k udržení pořádku a na ochranu továrního majetku. Po dvoudenním trvání stávky, když došly z Prahy poplašné zprávy o fiasku komunistické akce, účel stávky scvrkl se na 30% zvýšení mzdy a 14tidenní vánoční přídavek, ačkoliv [ani jeden] z těchto požadavků před stávkou ani při jejím zahájení zaměstnavatelům nehlásili. Na pražský rozkaz byl zatčen zedník Vlček pro pobuřování dělnictva a dopraven k zemskému trestnímu soudu. Dále zatčen domkář Šváb, jenž chtěl liechtensteinské pozemky od mochovského dvora bez ohledu na Pozemkový úřad vyvlastnit a parcelovat a že lid vybízel k násilnému vyvlastnění, zaručuje jim beztrestnost. O působení závodní rady sepsán protokol, jenž podepsán ředitelem cukrovaru, stvrzuje, že rada nedopustila se žádných protizákonných činů...“

Obdobným způsobem by bylo možno „vyzobávat“ články i z dalších ročníků, a po jejich doplnění o kronikářské a archivní materiály tak dotvářet historický obraz Mochova koncem 19. a v první polovině 20. století. Nutno dodat, že Naše hlasy nejsou jediným periodikem, který na Českobrodsku v dané době vycházel, byl však vydáván zdaleka nejdéle. Dalšími jsou např. Pod Lipany, Naše listy, Českobrodské listy.

(Martin HŮRKA, Náhrobní kameny v mochovském kostele sv. Bartoloměje, Mochovský zpravodaj, 2020, roč. 14, č. 3, s. 67-68)

Po dlouhé době spatřil světlo světa náhrobní kámen, který dlouhá desetiletí spočíval schován pod dřevěnou podestou kostelních lavic v dlažbě v prostoru před kazatelnou v mochovském kostele sv. Bartoloměje. O tomto náhrobním kameni již bylo před časem v místním zpravodaji psáno (viz Mochovský zpravodaj, 2011, roč. 5, č. 20, listopad, s. 31). Nyní využíváme příležitosti, kterou přinesla probíhající rekonstrukce kostela, abychom kámen mohli spatřit na vlastní oči, vyfotografovat a zde prezentovat.

Náhrobní kámen náleží Matouši Bortovi, důchodnímu písaři přerovského panství. Na kameni z červeného mramoru nalezneme dodnes dobře patrný veršovaný nápis: „V ten den posledního soudu, když anděl zatroubí v troubu, řka ‚Vstaňte mrtví z hrobu svého, před soudce spravedlivého, s počtem zhotoveni jsouce, skutky své s sebou nesouce, potká vás odplata hojná, věky věkův nevýmluvná.“

Po obvodu pak: „Léta Páně 1591, 20. dne měsíce máje, usnul v Pánu, t. j. ve štvrtek před s[va]todušníma svátky Matouš Borta, písař důchodní z Přerova a v tomto chrámu Páně odpočívá.“

Není to však jediná zajímavost z podlahy mochovského chrámu. Nedaleko se nalézá rozměrná deska, která svou velikostí nápadně připomíná právě náhrobní kámen. Je však zcela hladká. Vysvětlení můžeme hledat v její pozici rubem vzhůru. Kněz a regionální historik Václav Trnka si před 150 lety kamene rovněž povšiml a k němu napsal:

„Na druhé straně jest prý na něm podobizna obrněného rytíře v životní velikosti se znakem u nohou úplně setřeným. Též nápis prý porušen, že možno již jen čísti: ‚Léta Páně 1581 v pondělí po sv. Bartoloměji …. z Přerova, jehožto duši Pán Bůh ráčiž milostiv býti.‘ Kámen byl lícem vzhůru až do roku 1792. V tom však roce přišla na ležení do Mochova jedna divize brunšvických husarů s plukovníkem. Tento ubytován u Františka Ševce v č. 5 (nyní 6) a choval se k hospodáři velmi zdvořile, ano, zval ho i ku svému stolu. Mezi jídlem pak vyptával prý se pilně na jednotlivá místa v okolí, zvláště ale na náhrobní kameny v kostelích. Hospodář mnoho nevěda, pověděl jen, že v místním kostele takové kameny se nalézají. Na to dal prý si plukovník otevříti kostel a přišed ku kamenu, srovnal podobu jeho s výkresem jakýmsi z kapsy vytaženým, a projevil prý takovou radost, že mu až slze z očí kapaly. Neřekl však žádnému nic, proč by mu kámen důležitým byl, a teprve den před odjezdem dal si ho vyzvednouti a pod ním kopati. Když se však nic nenašlo, byl kámen opět, jak býval, položen a plukovník se jen ještě před oltářem pomodlil. Sotva však vojsko odtáhlo, povstávaly o kamenu přepodivné pověsti, jako že nekryje mrtvolu, ale poklad veliký, ba opět že zde tělo toho a jiného ‚potentáta‘ na zapřenou a potajmo pochováno atd. atd. Pan farář břístevský s vrchním úřadem v Kounicích mysleli, že pověstem přítrž učiní a dali kámen rubem vzhůru obrátiti. Zdá se nám, že pod ním leží Jan Lichvic z Lichvic, císařský hejtman na Přerově, protože mimo úředlníky přerovské žádný šlechtic zde ve vůkolí nebydlel a jmenovaný hejtman tím rokem 1581 z řady hejtmanů se ztrácí a nový roku 1582 se naskytuje.“

Na potvrzení či vyvrácení této domněnky si budeme muset počkat do doby, než vyvstane potřeba kámen vyzvednout či obrátit. Pro úplnost zmiňme další dva, svým provedením velmi podobné náhrobní kameny, které spočívají v podlaze presbytáře před hlavním oltářem. Jejich povrch neumožňuje konkretizovat osoby ani rodové příslušenství pod nimi pohřbených. Dnešní přehled staletých náhrobních kamenů mochovského kostela zakončeme v podvěží zvonice, kam byl druhotně přemístěn a ke stěně postaven velmi dobře provedený (a pěkně zachovaný) náhrobní kámen muže vyobrazeného v renezančním oděvu s dcerou po pravém boku. Po obvodu kamene čteme: „L. P. 1603 v sobotu druhou v postě usnul j[es]t v pánu slovut[ný] Václav Přerost Klatovský, starší sládek v pivovaře J. M. C. přerovským. A tuto j[es]t pochován i s Lidmilou, dcerou sv[ou]. Očekává zmrtvýchvstání.“

Prameny a literatura:

• CHOCHOLOUŠOVÁ Z.: Mochovský cestopis. Mochovský zpravodaj, 2011, roč. 5, č. 20, listopad, s. 30-31.
• PODLAHA A.: Posvátná místa Království českého. Arcidiecese pražská, díl I., Praha 1907, s. 15-17.
• TRNKA V.: Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, s. 53n.

(Martin HŮRKA, Mochov ve ztraceném urbáři 1689, Mochovský zpravodaj, 2019, roč. 13, č. 4, s. 56)

Ještě přes sto lety mohli badatelé studovat originál urbáře kounického panství z roku 1689. Tento urbář se však během první republiky ztratil a dodnes je nezvěstný. Historikovi českobrodského muzea Jakubu Mrvíkovi se však před nedávnem podařilo v pozůstalosti brandýského historika Justina Václava Práška (1853-1924) dohledat alespoň jeho opis.

Co se z opisu urbáře dozvídáme o situaci v Mochově v době končícího 17. století? Žíznivým pocestným i místním obyvatelům zde sloužil jeden hostinec (druhý byl opuštěný). Mochov byl spolu s Nehvizdy jedinými městečky na panství, ostatní obce měly status pouze vesnice. Hospodařilo zde 7 celých sedláků, 3 poloviční sedláci a 14 chalupníků. Další 2 selské grunty ležely opuštěné (ale budovy na nich dosud stály). Chudomelský mlýn byl jedním ze šesti vrchnostenských mlýnů na kounickém panství. Disponoval jedním kolem a mlynář z něj odváděl roční nájem 30 zlatých (tuto částku by řemeslníci jako tesař nebo zedník vydělávali kolem půl roku). Dalších 20 zlatých platil za dva vrchnostenské vepře, kteří mu byli každoročně dodáváni. V obci stávala také jedna ze šesti na panství se nalézajících kováren. Tu mochovskou však patrně nedávno postihl požár a ještě nebyla zcela opravená. Z dalších řemeslníků tehdejšího Mochova jmenujme pekaře, a také krejčího. Všichni poddaní dohromady doma chovali 27 koní a 34 kusů hovězího dobytka (pro srovnání v Nehvizdech to bylo 24 koní a 20 kusů hovězího, zcela nejvíce hospodářských zvířat ovšem drželi ve Vykáni, a to 37 koní a 45 kusů skotu). Vrchnostenský (panský) dvůr se v obci nenalézal (na celém panství bychom jej tehdy našli ve Vyšehořovicích, Nehvizdech, Nehvízdkách, Tlustovousech, Černíkách, Týnici a Kounicích). V mochovském revíru hajní lovili především bažanty, koroptve a tetřevy. Podnebí v kraji bylo vlhčí. Nejenže nedaleko teklo neregulované Labe s řadou koryt i slepých ramen, ale celá krajina byla poseta desítkami rybníků. Jen při Mochovu tehdy lidem sloužilo na 5 kaprových rybníků (Velký mochovský, Chudomelský, Držkovec, Nový, Podvinický), dále pak 1 rybník třecí (Žabinec) a 1 rybník výtažní (Okřínek) a rovněž haltýře.

Prameny a literatura:

• Archiv Národního muzea, fond Justin Václav Prášek, i. č. 1169, rukopis 4. (nevydaného) dílu díla "Brandejs nad Labem - město, panství i okres"
• PRÁŠEK J. V.: Urbář kounický. Agrární archiv, 1919, roč. 6, s. 86-95.

(Martin HŮRKA, Soupis mochovských hospodářů z roku 1567, Mochovský zpravodaj, 2020, roč. 14, č. 1, s. 56-57)

Nejstarší známý ucelený soupis hospodářů z Mochova držících poddanské grunty pochází z roku 1567. Obsahuje nejen jejich jména, ale také vyjádření hodnoty statku či chalupy v kopách českých grošů. Seřaďme si nyní hospodáře sestupně od „nejbohatšího“:

Šimon Nečas … 100 kop gr., Vaněk Hašků … 100 kop gr., Duchek … 50 kop gr., Pícha Polák … 35 kop gr., Pavlík … 32 a ½ kopy gr., Jíra Hříšek … 30 kop gr., Vít Vyhlíd … 30 kop gr., Bartoš Květoňů … 30 kop gr., Kříž Hořejší … 30 kop gr., Matouška … 25 kop gr., Vít … 25 kop gr., Jirda … 23 kop gr., Janek Celnýho … 20 kop gr., Petrášík … 20 kop gr., Pavel Mlynář … 20 kop gr., Janoušek … 20 kop gr., Jan Mrázů … 15 kop gr., Pavel Urbanů … 15 kop gr., Jíra Lulíček … 12 kop gr., Petr Racka … 12 kop gr., Týma … 10 kop gr., Bohuslav … 10 kop gr., Tomáš Chloupek … 10 kop gr., Tkadlec … 10 kop. gr., Piksa … 10 kop gr.

Co ze seznamu můžeme vyčíst?

Nominální sumy oceněných usedlostí nelze automaticky srovnávat se skutečnými prodejními cenami. V případě sestavení tohoto soupisu nevíme, co vše do něj bylo z usedlostí zahrnováno a neznáme ani jeho přesný účel. Můžeme ovšem učinit relativní porovnání gruntů vzájemně mezi sebou či porovnat Mochov jako celek s okolními obcemi tehdejšího přerovského panství. Ukazuje se, že přibližně půl století před bitvou na Bílé hoře Mochov již měl status městečka (stejně jako další dvě obce přerovského panství: Přerov a Nehvizdy). Již z toho by se dalo usuzovat, že náležel mezi bohatší lokality na panství. Mochovský součet gruntů činil kolem 700 kop gr., ale kromě Nehvizd (přes 1200 kop gr.) jej v celkovém úhrnu hodnoty usedlostí předstihla i ves Semice (necelých 850 kop gr.) a celkový „vítěz“ ves Vykáň (téměř 1500 kop gr.!).

Neméně zajímavá jsou jména hospodářů. Příjmení tehdy ještě nebyla ustálena (člověk mohl mít více příjmí / přezdívek, během života se v závislosti na situaci a prostředí mohly změnit). Někomu stačilo jen křestní jméno (či spíše jeho v dané komunitě unikátní tvar). Asi proto jsou zde obyvatelé často uváděni zdrobnělinami. Tak je zřejmě ostatní jmenovali v reálném životě a stačilo to (pokud se v obci nacházelo více lidí se stejným křestním jménem, odlišili je právě buď příjmím / přezdívkou nebo jiným zdrobnělým tvarem křestního jména). Některé zdrobnělé varianty uvedených křestních jmen znáte dnes spíše coby příjmení. Výběrově je uvádím s původním významem: Vaněk = Václav, Duchek = Duchoslav, Pícha = Petr, Jíra = Jiří, Bartoš = Bartoloměj, Jirda = Jiří, Petrášík = Petr, Janoušek = Jan, Týma (Tůma) = Tomáš atd. Výjimečně se ze jmen dozvíme (nebo alespoň můžeme tušit) i povolání, viz Pavel Mlynář nebo Tkadlec. Janek Celnýho by se zase snad mohlo přeložit jako: „Jan, syn výběrčího (pravděpodobně) mochovského cla“. Jednou vidíme prostorové umístění domu dotyčného v rámci obce nebo ve vztahu k jinému držiteli stejného křestního jména (Kříž Hořejší). Matouška bude vdova po jakémsi Matouškovi (Matoušovi).

Prameny a literatura:

• Národní archiv, fond Stará manipulace, inv. č. 276, sign. B 94/29, Šacuňk gruntů na panství Přerov (1567).