(Martin HŮRKA, Naše šenky a pivaři v 16. století, Nehvizdský kurýr, 2023, roč. 18, č. 8, s. 2)

V předbělohorské době bývaly Nehvizdy kvetoucím městečkem s významným regionálním výročním trhem (jarmarkem) zaměřeným na ovčí vlnu, který byl za Rudolfa II. dokonce rozšířen o další jarmark, v tomto případě na kramářské zboží. Oba výroční trhy měly trvat po osmi dnech. Trhy se přirozeně odbývaly na náměstí. Skladba a historický vývoj parcelace naznačuje, že náměstí v Nehvizdech původně bývalo snad větší než je dnes. Též jeho tvar a orientace se patrně od dnešního stavu výrazně lišily.

Ve druhé polovině 16. století patřily Nehvizdy pod správu přerovského panství. To ve svých rukou drželi habsburští panovníci, resp. jimi zřízená Česká komora, která se o panovnické majetky fakticky starala. Když počátkem 17. století císař Matyáš postoupil Nehvizdy (i s Nehvízdkami) Trčkům z Lípy, je zmiňováno v Nehvizdech pět šenků!

Velký počet míst, kde se v Nehvizdech šenkovalo, podporuje představu o městečku položeném na čilé komunikaci z Prahy na východ. Nehvizdy patřily v rámci panství spíše k větším obcím. Nejen díky možnosti konat trhy, ale i vzhledem k přítomnosti kostela a farní správy mívaly jistou centrální funkci.

Pět nehvizdských šenkovních domů můžeme předpokládat rozesetých kolem tehdejšího náměstí, případně při příjezdu či výjezdu z náměstí po Pražské silnici.

Šenkování nebylo jen tak. Bylo potřeba povolení vrchnosti. To s sebou neslo i závazek odběru piva z konkrétního pivovaru či alespoň z pivovaru, který náleží k té samé vrchnosti, co šenk – v případně Nehvizd 2. poloviny 16. století tedy pivovarům v držbě vládnoucích Habsburků (České komory). Šenkýři mívali pochopitelně tendence kupovat pivo tam, kde bylo chutnější nebo levnější, čímž vznikaly spory, sváry a s nimi spojené stížnosti. Jeden takový nesoulad se odehrál roku 1565 a byl zaznamenán v písemné podobě. Nehvizdští šenkýři si tehdy opakovaně jezdili pro pivo do Prahy nebo do Českého Brodu, což se panským úředníkům velmi nezamlouvalo.

Jen na okraj. Českobrodské pivo bylo ve své době opravdu vyhlášené i mimo náš region. Obrovské množství piva se z Brodu vyváželo např. do Kutné Hory, kde jej konzumovaly stovky ba tisíce tamních horníků a dalších pracovníků podílejících se na dolování a zpracování stříbrné rudy. Právem vařit disponovaly v Brodě desítky měšťanů. Tehdejší pivo bývalo odlišné od dnešního – bývalo husté, kalné, vlažné. Pípy pochopitelně neexistovaly. Pivo se rozlévalo z větší nádoby nebo naběračkou.

Nehvizdští šenkýři byli opakovaně z iniciativy přerovského purkrabího vyzýváni, ať od praxe odběru piva z cizích lokalit upustí, ale marně. Z hlášení brandýského hejtmana České komoře vyplývá, že „od dávných let“ měli Nehvizdští údajně za povinnost odebírat pivo ze zámeckého pivovaru v Brandýse nad Labem, což nečiní a z přerovského pivovaru vezmou pivo jen málokdy. Dále hejtman Oppersdorf přidává zajímavou poznámku, že „oni [lidé v Nehvizdech] každého téhodne [tj. týdne] v tom městečku 12 sudů piva spotřebují.“ Samozřejmě nevíme, zda vycházel z nějakých hypotetických starších záznamů (patrně ano) či zda nepřeháněl. Množství se to zdá velké. Ačkoli velikost těchto konkrétních sudů přesně neznáme, lze předpokládat, že byly větší než dnešní typické padesátilitrové. Obyvatel tehdy v Nehvizdech bylo možno počítat na vyšší desítky (odhadem snad mezi 100-150 osobami), domů samotných mohlo být mezi 25-30. Nehvizdští by každý týden vypít takové množství sami (asi) nezvládali, leda by stále jen slavili. Na druhou stranu tehdejší spotřeba piva byla vyšší než dnes. Jednalo o obecný nápoj dostupný všem. V poddanských rodinách se pivo běžně konzumovalo spolu s chlebem jako jedno z denních jídel, a to všemi členy rodiny včetně dětí. S jeho pomocí se vařily polévky nebo omáčky.

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, sign. N 69/3, inv. č. 2478, Zákaz nehvizdským šenkýřům odebírat pivo z cizích panství (1565).
• Justin Václav PRÁŠEK, Brandejs nad Labem. Město, panství i okres, 3. díl, Brandýs n. L. 1913, s. 158.
• Vladimír Jakub MRVÍK, Dějiny královského města Český Brod, Český Brod 2021, s. 68-70.

Foto: Vyobrazení norimberského sládka při výrobě piva, Die Hausbücher der Nürnberger Zwölfbrüderstiftungen, Landauer I, Amb. 379.2°, fol. 60v (1588), dostupné online: www.nuernberger-hausbuecher.de (cit. 18. 8. 2023).

(Martin HŮRKA, Přeukrutná Jezabel Anna z Mochova, Mochovský zpravodaj, 2023, roč. 17, č. 3, s. 56-58)

Dnes se krátce pověnujeme Anně  z Mochova, druhé manželce  Jana ze (Sezimova) Ústí. O této urozené dámě patrně velká část dnešních Mochováků již někdy slyšela. Ve středověku, kdy žila, ji však v Mochově možná ani znát nemuseli. Její přídomek „z Mochova“ totiž neodkazuje na místo bydliště, ale na rodový původ. Předpokládá se, že pocházela snad (!) z rodu Nymburských.

Rod Nymburských je rodem, který ve 13. století žil v Nymburku a okolí, jak ostatně napovídá původní přídomek. Následně snad ještě před koncem 13. věku se někteří jeho členové přesunuli do Prahy. Stali se z nich pražští (staroměstští) měšťané. Vazby na Nymbursko a Kolínsko si ovšem uchovali ještě přinejmenším po dalších 100 let (v přilehlých vesnicích u Nymburka a Kolína jim zůstala jistá práva a majetky, minimálně i jeden mlýn). Jednalo se totiž původně o rod mlynářský. Mlýn vlastnili také v Praze. Mochov, který do svého majetku získali kolem poloviny 14. století, se jim mohl náramně hodit – leží totiž na půli cesty mezi Prahou a Nymburskem. O rodu Nymburských však až jindy, nyní se vraťme k Anně z Mochova.

Byť Annu možná obyvatelé středověkého Mochova mnoho neznali, protivníkům a odpůrcům Mistra Jana Husa byla známa dobře. Až na tolik, že o ní složili velice neuctivou (či spíše nenávistnou) latinsky psanou píseň s názvem: „Mochovská“. V ní je vůči její osobě (i na poměry doby) drsně útočeno. Nazývají ji „přeukrutnou Jezabel“ či „krutou Lamií“, která se (slušně a ve zkratce řečeno) velice nepěkně zachovala ke svým synům, tím že je předhodila démonům (tj. podávala jim husitskou nauku). Katolíci ji opravdu v lásce neměli.

V průběhu roku 1414 její muž Jan zemřel a ona jako vdova obdržela alespoň část majetkových práv k hradu Hradiště (pozdější město Tábor), celé zboží v Kamenici nad Lipou a nadpoloviční většinu práv k městu Sezimově Ústí. O majetky se dělila s dětmi z prvního manželství svého zemřelého manžela. Její vlastní synové, které s Janem měla, Prokop a Jan byli patrně ještě mladí a nějaký čas zabralo jejich „zplnoletnění“. Otcovské statky v Kamenici nad Lipou převzali až roku 1415.

Anna z Mochova  sídlila v příjemném městské prostředí Sezimova Ústí. Toto město bývalo v době předhusitské největší obcí v celém širém kraji. Počet jeho obyvatel je odhadován něco kolem tisícovky osob (pro srovnání Soběslav mohla mít cca 600-700 obyvatel, Miličín, Bechyně nebo Mladá Vožice asi 400 obyvatel, další tamní městečka byla ještě menší). Město Tábor tehdy ještě neexistovalo (založili jen sami husité roku 1420 při současném opuštění a celkovém úmyslném vypálení Sezimova Ústí).

Co víme o vztahu Anny z Mochova k husitství, potažmo k Mistru Janu Husovi samému? V létě 1413 získal Jan Hus azyl na Kozím hrádku (v listopadu 1412 byl nucen opustit Prahu a po nějakou dobu se skrývat, neb nad ním vězela zostřená klatba). Na jaře 1414 po krátké návštěvě Prahy se na Kozí hrádek již nevrátil, nýbrž se na pozvání (snad) Anny z Mochova či (snad) jejího muže (snad) v dubnu téhož roku objevuje v nedalekém, jen asi 3 km vzdáleném Sezimově Ústí, kde jej Anna z Mochova hostí do doby kolem poloviny července 1414, kdy na pozvání Jindřicha Lefla z Lažan přesídlil na jeho hrad Krakovec (u Rakovníka).  Tam se již chystal na cestu do Kostnice. Není zcela zřejmé, zda Jan ze (Sezimova) Ústí v době Husova tamějšího pobytu ještě žil či nikoli, a kdo jej tedy skutečně do Ústí pozval. V dané době také na Ústecku propukala morová epidemie. Není vyloučeno, že mor mohl stát jak za smrtí Jana ze (Sezimova) Ústí, tak za přesídlením Husa z tohoto kraje na hrad Krakovec.

Jak na Kozím hrádku, tak při pobytu u Anny z Mochova v Sezimově Ústí se Hus intenzivně věnoval literární činnosti. V Ústí 26. června 1414 dokončil spisek „O hřieše“. Se svým mužem Janem z Ústí měla Anna z Mochova tři doložené děti (syna Prokopa a Jana mladšího a dceru Bonuši). Z jejího života je známo ještě několik málo údajů, ale sami vidíte, že na (dle zlých jazyků údajně až milenecký) vztah Husa a Anny to nevypadá. Horlivou zastánkyní Husova učení ovšem byla, možná jej potkala nebo navštívila jeho kázání již někdy dříve v Praze (Betlémské kapli) a velmi pravděpodobně i na Kozím hrádku či v jeho okolí. Navzdory lidovým pověstem však Mistr Jan Hus v Mochově opravdu nekázal.

Foto: Mapa I. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století s tehdy zjevně ještě patrnými ruinami Starého Tábora, tj. středověkého i dnešního Sezimova Ústí (ASA/MAV, 1st Military Survey, Section No. 224 (1764-1768, rektif. 1780-1783); LG UJEP (www.geolab.cz); MZP ČR (www.env.cz); přístupné online: http://oldmaps.geolab.cz/ (cit. 10. 1. 2023).

(Martin HŮRKA, Přírodní pohromy za Rakouska-Uherska, Mochovský zpravodaj, 2023, roč. 17, č. 4, s. 84-86)

Přírodní pohromy se nevyhýbaly ani našemu kraji, ač Mochov leží v poměrně příznivé oblasti z hlediska potenciálních škod působených řáděním přírodních živlů. Sesuvy půdy tu nehrozí, sněhové kalamity (většinou) také ne, zemětřesení též (snad) ne, o sopečné činnosti ani nemluvě. Největším nebezpečím pro Mochov byly prudké a vydatné deště, které způsobovaly rychlé povodňové vlny na potoce Výmola, případně výskyt krupobití a škod způsobených větrem. Oblastní muzeum Praha-východ se sídlem v Brandýse nad Labem se v současnosti chystá mj. na výzkumu historických povodní v regionu, tj. kromě drobnějších vodních toků především na řece Labi (v oblasti brandýského Polabí) a na našem potoce Výmola.

Zdrojem pro podobná pátrání jsou obecní, farní či osobní kroniky, matriční záznamy o úmrtích, ale také různé dokumenty vzniklé při vypořádávání se škodami nebo při jejich prostém soupisu. Na povodně upomínají rovněž povodňové značky nacházející se přímo v terénu. Pro druhou polovinu 19. a první polovinu 20. století jsou zajímavé i různé novinové zprávy. A právě ty se stanou základem našeho dnešního čtení. Současně se neomezíme jen na povodně, zůstaneme však ještě v době existence Rakouska-Uherska (tj. před rokem 1918).

Krátce po povodni roku 1889 referuje o situaci na Českobrodsku (především na Šembeře a na Výmole) dopis do celostátního periodika Národní listy. Postiženo bylo mnoho obcí a „…zle řádila voda také ve Škvorci, dále v Tuklatech, kde vnikla do stavení p. V. Hladíka, v Tlustovousech, Kozovazech, ve Vykáni a Mochově.“ Někdy voda stoupala pomalu, takže noviny stíhaly obyvatele varovat (ukázka je z počátku února 1893): „Nebezpečí povodně blíží se každým dnem. Voda v řekách přestoupila vesměs svůj normální stav. Nastalá obleva zdá se, že potrvá. Labe nevystoupilo dosud ze břehů, ale očekává se tak s jistotou nejbližší den. Led na řece se dosud nepohnul. Poboční přítoky Labe, jako Tejnický potok a Výmola rozlily se široce po polích a lukách a pustoší vše, co jim stojí v cestě. Obec Mochov, Císařskou Kuchyni a Sedlčánky voda podplavila. Na mnoha místech lávky jsou strhány…“

Škody způsobené krupobitím se objevovaly v lokálním měřítku často, např. roku 1899 list Národní politika přináší tuto zprávu: „Prudká vichřice a krupobití řádilo u Brandýsa nad Labem, Čelákovic a Českého Brodu, zejména u Počernic a Nehvizd, Jiren, Horoušan, Vyšerovic, Mochova, Tlustovous, Vykáně, Bříství, Černíků, Břežan, Tuklat, Ouval, Tismice, Chrásti atd. Obilí je poraženo, sena zbahněna, z příkopů voda do polí se rozlila a na řepě, bramborách i obilí velké škody způsobila. Na několika místech blesk udeřil. Chudší lidé naříkají na stále horšící se časy, nedostatek práce a výdělku a rostoucí bídu.“

Roku 1908 se v českobrodských regionálních novinách Naše Hlasy objevila statistická zpráva, která udávala, že všech 12 pojišťoven, které tehdy v Čechách poskytovaly služby zvýšilo „krupobitní prémie“, tj. cenu pojištění proti škodám způsobených kroupami, a to z důvodu, že prodělávají. Následuje výčet obcí v regionu, které mají sazbu u některých druhů přírodních pohrom ještě o něco zvýšenou (kvůli větší rizikovosti) – mezi těmito obcemi nalezneme i Mochov.

S kroupami přicházel často ruku v ruce vítr: „Větrná smršť přeletěla 6. dubna [1914] o půl 2. odpoledne přes naši krajinu a ledakde snesla střechu (ve Zvěřínku, v Pístech) a vyvrátila stromy… Z Břístve se nám píše: První jarní bouře snesla se nad naší krajinou polabskou v pondělí dne 6. toho měsíce po jedné hodině odpoledne. Bouře provázena větrnou smrští a kroupami řádila zle v některých obcích. Ve Vestci, Mochově, Bříství, Přerově, Nehvizdech aj. mnoho střech bylo poroucháno, mnoho oken, zejména na západní straně, bylo roztlučeno, ploty odneseny, zdě a štíty utrhány, stromy zpřelámány, vrata vyvracena. V mochovském cukrovaru rozjel se větrem hnaný železniční vůz a vyrazil vrata finančními orgány zapečetěná, nic neohlížeje se na to, že se může dostati v rozpor s paragrafy trestního zákona.“Mochovští se museli mít při bouřkách na pozoru pochopitelně i před blesky: „Minulého pátku 17. července [1903] snesla se po páté hodině strašná bouře nad Bříství a Přerovem, při níž i několikráte uhodilo. Kamenný kříž, který letošního roku obec břístevská postavila do polí na rozcestí, úderem hromu byl roztříštěn a topol na nedaleké zahradě sražen k zemi. Mezi Přerovem a Semicemi skrývalo se právě několik lidí pod borovicí, když jel kolem po silnici povoz pekaře z Mochova. Rychle opustili ono místo a sedali na povoz, když tu právě sjel blesk přímo do oné borovice, kterou roztříštil až k zemi. Leknutím téměř omráčeni děkovali všichni té okolnosti, kterouž od jisté smrti byli zachráněni.“ O rok později udeřil blesk přímo v Mochově: „…Také v Mochově byla silná bouře a blesk udeřil do obytného stavení p. Františka Erbena č. 41, ve světnici v stropě vyvrtal 5 děr, v kuchyni otvor ¾ m dlouhý a ¼ m široký, do pokoje vedoucí dveře roztříštil a na drobné cáry rozmetal, těmi třískami okna vytloukl, skříň skleněnou rozbil, záclony rozdrásal, ve střeše 2 díry prorazil a štít po celé délce poboural.“

Prameny a literatura:

• Povodeň v Českobrodsku, Národní listy, 1889, roč. 29, č. 167 z 19. června.
• Nebezpečí povodně, Naše Hlasy, 1893, roč. 13, č. 3 z 5. února.
• Živelní pohromy, Národní politika, 1899, roč. 17, č. 197 z 18. července.
• Řádění blesku, Naše Hlasy, 1903, roč. 23, č. 30 z 26. července.
• Časná bouře s krupobitím, Naše Hlasy, 1904, roč. 24, č. 18 z 1. května.
• Páté přes deváté, Naše Hlasy, 1908, roč. 28, č. 14 z 4. dubna.
• Větrná smršť, Naše Hlasy, 1914, roč. 34, č. 15 z 11. dubna.

Foto: Dvůr A. Navrátila čp. 167 při povodni 13. března 1940 (archiv Marie Chrastilové).

(Martin HŮRKA, Lázně Toušeň ve sbírkách Oblastního muzea, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, listopad-prosinec 2021, s. 12-13)

Ve fondech Oblastního muzea Praha-východ v Brandýse nad Labem se nacházejí materiály, které mají vztah nejen k dvojměstí Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, ale také k jeho okolí včetně Lázní Toušeně.

Archeologická sbírka

Území Toušeně patřilo vzhledem ke své nedaleké poloze již od počátku činnosti Okresní jednoty muzejní, založené v Brandýse nad Labem roku 1911, k zájmové oblasti vznikajícího muzea. Mezi první nálezy z Toušeně, které se ocitly v našich sbírkách, patřila středověká zdobená keramická dlaždice, mísa z doby římské a nejedna nádoba z období stěhování národů, pocházející z rozrušených hrobů v toušeňské cihelně u dnešního hřbitova. Od třicátých let 20. století se k nám díky činnosti muzejních spolupracovníků dostávaly náhodné nálezy sebrané při stavebních pracích nebo těžbě hlíny. Šlo zejména o pravěkou keramiku z různých období: džbánek kultury nálevkovitých pohárů, nádoby únětické kultury starší doby bronzové, amforka lužické kultury mladší doby bronzové, zlomky a části nádob knovízské a štítarské kultury a mísa ze starší doby železné.
Zatím poslední záchranný výzkum našeho muzea v katastru Lázní Toušeně se uskutečnil v roce 1998 při výstavbě plynofikace a kanalizace v obci. Ve východní části ulice Hlavní byly objeveny zásobní jámy věteřovské a knovízské kultury (ze střední a mladší doby bronzové), pec na pečení chleba ze starší doby železné a kulturní souvrství obsahující nálezy ze středověku až novověku. V posledních desetiletích se o archeologickou památkovou péči v Lázních Toušeni starají naši kolegové z Městského muzea v Čelákovicích.

Sbírka písemností

Ve sbírce písemností najdeme řadu položek k toušeňskému cukrovaru – např. akcie tohoto podniku. O cukrovaru se lze dozvědět více i v digitální doprovodné dokumentaci ke sbírkám. Jedná se o většinou archivní materiály, které občané muzeu zapůjčili pouze na okopírování (či v nedávné době na oskenování). Originály byly majitelům obratem vráceny. Zde chceme poukázat na plán toušeňského cukrovaru z 2. poloviny 19. století.

V této sbírce jsou velmi zajímavé dotazníky sloužící jako podklad pro publikaci „Památník našeho osvobození“, který byl vydán v roce 1928 a zaznamenává oběti, vojáky a legionáře z našeho regionu v kontextu první světové války a vzniku Československé republiky.

Ve sbírce písemností a tisků, které se vztahují k druhé světové válce, je také uložena doku-mentace zvonů sejmutých v Toušeni v roce 1942.
Jinak svébytnou hodnotu má mezi vzpomínkovými materiály krátké vyprávění Josefa Bendla z Toušeně o jeho politické činnosti v komunistických orgánech. Na druhou stranu se zde nachází životopis armádního generála v. v. Ing. Tomáše Sedláčka a dále několik písemných materiálů k osobě Františka Bílého, bývalého starosty Toušeně.

Nesmíme také opomenout skupinu pohlednic, a to jednak klasického typu „Pozdrav z Toušeně“, ale i třeba reprodukcí děl toušeňského rodáka – malíře Čeňka Choděry [Florián 2013/jaro/1+45]. Jinou skupinu tvoří dokumentační fotografie z různých období 20. století (především od 60. do 80. let) zobrazující lázně a lázeňský dům, toušeňské nádraží, náhrobek Čeňka Choděry, místní stodoly, vjezdy a brány do místních statků.

Historická sbírka

Historická sbírka obsahuje v toušeňském kontextu nahodilý a poměrně nesourodý materiál. Roku 1940 byla na pouti v Toušeni zakoupena černá keramická okarína (hudební foukací nástroj), která v současnosti rozšiřuje soubor hudebních nástrojů, stejně jako trampská kytara výrobce „František Vokáč, Praha“, pocházející z mlýna Kabelína (byť ten již katastrálně spadá pod sousední Zápy).

Zvláštním darem jsou součásti německé vojenské uniformy uschované v kufru z lepenkového papíru, které zanechal v květnu 1945 německý důstojník A. Lontke v toušeňských Slatinných lázních. Kufr byl otevřen až zhruba po 50 letech (kolem roku 1995) [Petr Enc – Jakub Potměšil: Za 5 minut 12, AOL 2019, s. 165-173]. Obsahoval kromě vojenského kabátce i lodičku, nátělník s monogramem „AL“, ale také třeba píšťalku, vlněnou nákolenici, chrániče na uši, jeden pár ponožek, dva hřebeny, tři zubní kartáčky či útržek novin.

Jiným darem z Toušeně je masivní závitník s otočnou hlavicí a sifonová lahev, obé přibližně ze 70. let 20. století, dále velký skleněný v proutěném koši vložený 25 l demižon.

Sbírka výtvarného umění

Výčet sbírek Oblastního muzea Praha-východ nekončí. O slovo se hlásí sbírka výtvarného umě-ní, v níž má i Toušeň své zastoupení. Významný soubor uměleckých děl je zde od toušeňského rodáka, akademického malíře Čeňka Choděry (1881-1955). Od něho se ve sbírce nachází známý a často vystavovaný obraz „Polabí od Toušeně“ [Florián 2013/jaro/1, 2019/3/4/12].

Z plastik získaných z Toušeně jmenujme čtyři portréty hlav neboli byst politiků. Po výtvarné stránce je z nich nejzajímavější portrét Zdeňka Nejedlého od sochaře, malíře a v mládí i tanečníka baletu Emanuela Famíry (1900-1970), který často pobýval v Zápech a právě také v Toušeni.

Největší část v této sbírce tvoří dílo učitele a výtvarníka Zdeňka Gutwirtha (1892-1969) [Florián 2019/7-8/12]. Jedná se o několik prvorepublikových perokreseb toušeňských roubených a srubových staveb [Florián 2019/5-6/17, 2020/7-8/14], ale i mlýna [Naše Polabí IV, 1926 č. 1, s. 7; Václav Dragoun: Tucet příběhů z Toušeně, 2010, s. 11] či zájezdního hostince U Choděrů [Naše Polabí IV, příloha k č. 2] a o náladová toušeňská zákoutí nebo cukrovar [Florián 2018/7-8/10]. Většina z nich byla publikována knižně [M. Pátra: Brandýské Polabí v kresbách Zdeňka Gutwirtha, Lidová architektura na Bran-dýsku, Brandýs n. L. - St. Boleslav 2009], avšak některé kusy se do sbírek muzea dostaly až následně, tudíž v knize chybí. Zdeněk Gutwirth spočinul po skončení své životní pouti na toušeňském hřbitově [Florián 2019/3-4/12, 2019/7-8/8].

Knihovna

V oddělení publikací, které vyšly a vycházejí o jednotlivých obcích našeho kraje, se oddíl „Toušeň“ v posledních dvou dekádách rychle plní a lze říci, že svým rozsahem soupeří spíše s městy jako Kostelec nad Labem, Úvaly apod. než s městysy, o vesnicích ani nemluvě. Svébytnou skupinu tvoří brožurky vztahující se k toušeňským lázním, tedy různé prospekty, průvodci a jiné drobné dokumenty z období už od konce 19. století.

Etnografická sbírka

Další sbírkou s toušeňskými stopami je sbírka etnografická. V ní na-lezneme dary toušeňských obyvatel související se zemědělstvím a vybavení hospodářství. Různé zemědělské nářadí a náčiní (pluhy, brány, kola od vozu, vidle na řepu a brambory, hrábě), z vybavení pak například váhu decimálku, máselnici, pražírnu kávy, cedník na kroupy a také dřevěné dveře od sýpky.

Výzva čtenářům Floriána

Závěrem bychom rádi poprosili obyvatele Lázní Toušeně, aby pokud se zbavují starých, nepotřebných věcí, mysleli také na možnost tyto předměty, dokumenty, fotografie, ale i třeba přírodniny věnovat některému z místních muzeí (tedy buď našemu Oblastnímu muzeu Praha-východ v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, nebo Městskému muzeu v Čelákovicích). Dosavadním největším dárcem toušeňských předmětů je rodina Králíkových v širším smyslu. V případě, že se s vašimi archiváliemi a fotografiemi nechcete rozloučit, budeme rádi, byť jen za možnost pořídit si digitální kopie. Za každou nabídku a kontakt předem velmi děkujeme.