(Martin HŮRKA, 100 let od vypuknutí 1. světové války, Vyšehořovicko, 2014, roč. 5, č. 1, s. 6)

Roku 2014 jsme si připomínali 100 let od vypuknutí první světové války. K onomu smutnému výročí mají co říci i vyšehořovické kroniky, začněme tou obecní, která osvětluje mobilizaci na samém počátku války:

„Při I. výzvě mobilisováni byli z naší obce [ženatí podtrženi, počet dětí v závorce]: Kubrycht Josef (2), Bucman Josef (2), Brožek Frant. (2), Hošek Vcl., Hošek Bedř. (2), Bohaboj Josef, Kalina Old., Schäfer Frt., Hlaváček Frant. (1), Pařízek Josef (2), Zach Ant. (3), Kadeřávek Vcl., Stupecký Eduard (1), Svatoš Josef, Urban Josef (4), Stupecký Josef (1), Manhart Frt. (7), Pospíšil Frt. (3), Novák Frt. (5), Vraný Jaroslav, Lachman Josef, Černý Josef, Brožek Josef, Bodlák Antonín.
Při II. výzvě odešli ze vsi: Stupecký Karel, Lehner F. (2), Havlíček Karel (6), Horálek Frt., Červenka A., Hoznour Vcl., Lonský Frt. (3).
… koní odvedeno: 2 koně ze dvora pod sedlo, 4 koně ze dvora s přípřeží – kočí Špaček Josef a Makal Josef, 2 koně u Bendlů s přípřeží – kočí Vocetka Frt., 1 valacha u Bendlů pod sedlo, 2 koně u Havlíčků pod sedlo.”

Místní situaci v počátcích války si dokresleme též záznamem z farní kroniky: “Mobilisace způsobila veliké zděšení… kdy[ž] branci odcházeli do Čelakovic, vyprovázel je s pláčem zástup žen. Nebylo jediného, který by se slzou v oku neopouštěl dědinu. Bohužel rozčilení lidu vybíjelo se na náboženství a jeho kněžích. Místo proseb k nebesům, lid popíral prozřetelnost Boží… Smutným jevem při počátku války bylo, že mnohé ženy, zejména které nezúčastňovaly se bohoslužeb, utíkaly se k různým věšťkyním a vykladačkám karet, by zvěděly, jak se daří jejich manželům a zdaž se šťastně z války vrátí…”
Školní kronika pak k průběhu první válečné zimy dodává:

“…tříkrálová sbírka dětí na zakoupení vlny pro výrobu teplého šatstva udatným našim vojínům vynesla ve Vyšerovicích K 21,70, v Kozovazech K 18,30, celkem 40 K. Již dříve darovala místní školní rada K 25. Za tyto dary vyrobeno bylo žákyněmi 20 kuklí, 6 párů rukavic, 17 párů nátepníčků a 3 páry kamaší. Z toho dáno domácím právě narukujícím vojínům 3 kukle, 3 páry nátepníčků, 3 páry kamaší. Ostatní zasláno okresnímu pomocnému válečnému výboru v Čes. Brodě. Menší dítky cupovaly. Cupanina as 2 kg zaslána tamže.”

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Archiv obce Vyšehořovice, Pamětní kniha obce Vyšehořovic (1871-1951), s. 65.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Farní úřad Vyšehořovice, inv. č. 1, Liber memorabilium (Kronika fary Vyšehořovice) (1762-1940), s. 167.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Obecná škola Vyšehořovice, Školní kronika pro školu ve Vyšehořovicích (1878-1823), s. 98-99.

(Martin HŮRKA, Kozovazská „čarodějnice“, Vyšehořovicko, 2013, roč. 4, č. 1, s. 3)

V registrech gruntovní rychty mochovské (1567-1630) se záznamy o kozovazských gruntech rudolfínské doby upoutá popis případu, který na přelomu 70. a 80. let 16. století jistě způsobit mnoho rozruchu v malé vísce. Kryštof Němec byl nucen se roku 1581 zaručit za svou ženu Dorotu. Ta totiž byla spolu se svým předešlým mužem Michalem tkalcem „před panem hejtmanem o soudě obviněna v Mochově léta 1579 strany čárův… A mezitím též se všelijaké klevety, což jest proti Pánu Bohu, rozhlašovaly, z čehož se táž Dorota i s předešlým manželem svým až posavad nevyvedla. Na ten způsob, aby všelijakým skutkem i řečí, dokud živa [jest], pokoj zachovala a sousedům kozovazským ve všem pokoj dala a pokojně se chovala, tak aby ani sousedi kozovazští před ní hrdly i statky svými, tolikéž i dobytkem svým, bezpečni byli. Pakli-by se toho kdy čeho dopustila a nám to vysvědčeno bylo, tehdy aby dostatečně, čehož se sama při tomto zápisu odsoudila, na hrdle ztrestána byla.“

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), fol. 121-161 a 255.

(Martin HŮRKA, Červený kohout dříve často kokrhal i v Nehvizdech, Nehvizdský kurýr, 2018, roč. 13, č. 7, s. 9)

Před staletími bývaly obce náchylné k rozsáhlým požárům postihujícím většinou několik usedlostí naráz.  Vzhledem k velkému podílu hořlavých materiálů užívaných v konstrukcích venkovských i městských obydlí se oheň snadno šířil. Živilo ho též dřevěné vybavení domu, na špýcharu uložené zrní, sláma a nevymlácené obilí ve stodole nebo seno na půdě. Nebylo obce, která by se těmto obávaným katastrofám vyhnula. Červený kohout několikrát kokrhal i v Nehvizdech.

Nejstarší ucelenější doklad pochází z roku 1570, kdy obec náležela k přerovskému komornímu panství. Tehdejší požár vznikl na usedlosti Jana Zity, jemuž paradoxně shořela jen řezárna a kůlna s uschovaným vozem. U jeho sousedů byla situace horší. „Martinovi Krámcovi všeckno stavení shořalo krom světnice, [také] komora a stodola, v kterýž již vobilí k vymlácení ani potřeby nebylo. Brychtovi pak všeckno stavení shořelo krom světnice, kteráž prohořala [a] ještě něco užíti může a stodoly, v kterýž dosti málo vobilí k vymlácení zůstalo. Markovi Halašovi, tomu tolik stodola s vobilím, se vším, co ho měl, shořela.“

Obnova domů bývala obvykle poměrně rychlá. Na silně odlesněném přerovském panství ležícím v rovinaté zemědělské krajině se však opakovaně setkáváme s nedostatkem stavebního dříví. Při velkém požáru Mochova, který po sobě roku 1594 zanechal osm do gruntu spálených usedlostí, se vhodné dřevo nepodařilo nalézt ani na sousedním brandýském panství (lesy za Labem byly chráněným loveckým hvozdem Rudolfa II.). Mochovští v tomto případě dřevo získali snad až na Černokostelecku. V souvislosti nehvizdského požáru přerovský purkrabí sděluje: „…na panství přerovským vpravdě žádného dříví k stavení nejni krom v luzích, ke kterémuž se pro veliké vody nemůže…“ a jedním dechem odkazuje na dvě sousední panství patřící rovněž královské komoře (Brandýs a Poděbrady): „…neb tu dříví borového i jiného na těch panstvích dosti jest, aby sobě nebohý, chudý lidi zase vystavěti mohli…“. Obdobné potíže se objevily i při dalším zaznamenaném požáru Nehvizd roku 1604, kdy se o dříví vyjednávalo se správou a forštmistrem (nadlesním) poděbradského panství.

Martin Hůrka, historik OMPV

Foto: Jeden z nejstarších dochovaných náhrobků z nehvizdského hřbitova (dnes na stěně kostela) pochází ze stejné doby jako nejstarší doklady o požárech v Nehvizdech (archiv OMPV).

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 2478, karton č. 1559, sign. N 69/5, Spis k požárům Nehvizd (1570-1605).
• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 1697, karton č. 1223, sign. K 118/19, Spis k požárům v Mochově, Bříství a Nehvizdech (1594-1605).

(Martin HŮRKA, Krádeže a kořistění v Mochově v zimě 1642/1643, Mochovský zpravodaj, 2018, roč. 12, č. 3, s. 29-30)

Nejdelší a nestrašnější válka v českých dějinách, válka třicetiletá (1618-1648) zasáhla naše Polabí obzvláště krutě. Počty obyvatel zdejších vesnic často klesaly na dvacet i méně procent předválečného stavu.  Řada obcí na určitou dobu zanikla úplně (v okolí namátkou Bříství, Horoušany, Tlustovousy, Nehvízdky). Ve výkazu gruntů kounického panství, který byl vyhotoven v zimě 1635/1636, zjišťujeme, že v té době z předválečných 24 mochovských usedlostí bylo již 17 spálených, opuštěných a pustých. Vojáci domácí i cizí při svých opakovaných přechodech i delších pobytech loupili a pustošili kraj bez rozdílu.

Autentické, obsáhlé dobové záznamy z pera čelákovického měšťana a primase Pavla Ježdíka (* cca 1595 – † 1663), které čelákovické muzeum v roce 2016 vydalo knižně, nám situaci v Čelákovicích a nejbližším okolí podávají takříkajíc „z první ruky“.  Rád bych je nyní doplnil o jeden „drobný“ incident, který se týká přímo Mochova. Čerpám ze spisu, jenž je uložen v Národním archivu, fond Stará manipulace, i. č. 1697, sign. K118/33.

V zimě 1642/1643 Mochov opakovaně poničili poddaní a vojáci patřící Janovi Oktaviánovi Vchynskému ze Vchynic. Jméno tohoto šlechtice nikomu asi nic neřekne. Napovím tedy, že jako jeden z prvních ve svém rodu začal užívat pod vlivem německé transkripce také přídomek Kinský (Vchynský → Kinský). Jan Oktavián se zapsal do dějů třicetileté války jak diplomatickými službami císařskému habsburskému dvoru, tak vojensky prostřednictvím vlastního regimentu (pluku) císařské armády, který spravoval. V případě Mochova však formulace v daném spisu naznačují, že za nepříjemnostmi stáli obyvatelé jeho soukromých panství, dle popisovaných okolností možná panství Chlumec nad Cidlinou.

Na chování Oktaviánových mužů posílala mochovská obec opakované stížnosti do Brandýsa Václavu Dejmovi, hejtmanovi brandýského, přerovského a kounického panství. Stížnosti podával mochovský rychtář a hospodský v jedné osobě, který byl také jedním z nejvíce poškozených. Píše, že „veliká škoda na obilí, senech, slámách a jinšími hospodářskými věcmi, co sme sobě kde schovali a před soldáty zůstalo to nám, vyhledali, pobrali, kdejaký pant s okny vytloukají, dříví a cokoliv najdou, pálí a škodu činí, obzvláštně pak v příbytku mém, totiž v hospodě, co sem kde schovaného měl, vyhledajíce.“ Rychtář připojuje i soupis ukradených věcí nadepsaný: „Memorial aneb poznamenání, co mně od čeládky lidí poddaných, též i mušketýrů Jeho Hraběcí Milosti pana pana Octaviána Vchynského sebráno a škody zděláno.“ Škůdce nejvíce zajímali kovy a kovové předměty: „Šínů v hnoji schovaných 12 ze dvou kol... a hřebíků kolních 40 pobrali… Hřebíků z bran vytloukli 1 kopu…“ Zmizet měly také sekery, pily, vidle, radlice, váhy, konve, škopek a další. K úhoně přišly i zemědělské zásoby. „Prosa 8 mandel po dvoře volům rozestlali, neb tam přes noc zůstali, a v nic obrátili. Slámy ječné, ovesné a sena do marštalí klisnám roznesli a rozestlali…na zelí velkou škodu, nebo jej vzhazovali, udělali.“ Nakonec „kabát pacholkův plátěný v stodole vyhledali a vzali.“ Hejtman Dejm se snažil upřímně pomoci. Z korespondence mezi jednotlivými úřady vysvítají další střípky do mozaiky neblahých mochovských událostí.  V dopise nadřízené vrchní správě císařských komorních statků na Pražském hradě z 1. února 1643 Dejm sděluje, že Oktavián Vchynský se k náhradě škod nemá a dokonce škodí i nadále, „nebo jedouce pojminulého dne čtvrtečního do Prahy na sádkách mochovských…potřeby pobrali, spálili, a když jim fišmistr domlouval, jej bíti chtěli.“ Vrchní hejtman císařských komorních statků Jozue Kořenský z Terešova vytváří nátlak na Vchynského, aby zjednal nápravu, a o záležitosti zpravuje další instance. Vysvětluje, že „obzvláště v témž Mochově skrze časté durchcuky [průchody vojáků] a semo tam jdoucí partaje lidu Jeho Milosti Císařské, nanejvýš ubraní sou.“

Událost ukazuje, že se lidé museli bát nejen regulérních armád, ale také svých „sousedů“ z blízkých panství a příležitostných loupeživých uskupení.

Martin Hůrka, historik OMPV

Vyobrazení: Rabování za třicetileté války (autor: Jacques Callot)

Prameny a literatura:

• Národní archiv, fond Stará manipulace, i. č. 1697, sign. K118/33, Mochovským pobrané věci (1643).