(Martin HŮRKA, Mochováci u českobrodského soudu, Mochovský zpravodaj, 2019, roč. 13, č. 2, s. 52-53)

V polovině 19. století, kdy byl završen přechod výkonu soudní pravomoci z vrchnostenských (panských) úřadů na státní správu, vznikly okresní soudy. Okresní soud, pod jehož působnost spadali Mochováci, byl zřízen v Českém Brodě. Soudní okresy se prvních sto let své existence územně lišily od okresů politických (většinou byl soudní okres menší). V roce 1949 došlo ke sjednocení územní působnosti okresních soudů a okresních správ. Po zrušení sjednoceného českobrodského okresu roku 1960 zanikl i českobrodský soud. Procházet některé (neskartované) českobrodské soudní spisy je možné buď ve Státním okresním archivu v Kolíně, kde jsou archiválie tohoto soudu uloženy, nebo se lze s vybranými, většinou vtipnými či kuriózními případy seznámit v „literárním“ převyprávění v dobových českobrodských novinách Naše hlasy. Ty vycházely již od roku 1881 a celkem pravidelně se v nich objevovala rubrika „Ze soudní síně“. Tato rubrika několikrát popisuje případy, jež se týkají mochovských obyvatel. Jeden takový z roku 1909 uvádím níže na ukázku v původním znění. Pojednává o události, která se v našich obcích odehrála jistě nesčetněkrát. Českobrodský novinář Jozef Miškovský však i banální situace uměl zdramatizovat a proložit vtipem.

„Vždycky v tenhle čas, kdy poupata v zahradách začínají pukat a vzduch voní bezovým květem, pění se lidská krev. Někdy jen vzpomínám uprchlých let. Seděl jsem kdysi se starým pensistou v pivovarském sadě. Nedaleká bříza nesměle spouštěla tenounké jehnědy, jež třepetaly se ve vlahém vzduchu, vanoucím od potočních stavidel. Vyhublou bradu měl opřenu o zažloutlý knoflík španělky a smutnýma očima, v nichž ležela celá ta třicetiletá tíha kancelářského mola, díval se přes zaprášenou silnici k zeleným polím, vinoucím se ke klikaté pěšině. Dýchal těžce, chroptivě a zvolna natáčel stonavou nohu vstříc slunci. Pěšinou šla dáma a rozmarně točila červeným parasolem.

‚Vidíte, za její mámou jsem za svobodna chodil‘, pensista protáhl se v zádech, švihácky přehodil nohu a přes klouzavý cvikr zahleděl se na vykrojený proužek červeně, ostře kreslící se v rozžhaveném vzduchu. ‚Byla tak důvěřivá a šťastná, mohla-li se aspoň chvilkou pověsiti na krk a zadívat se do mých očí, černějších uhlu. Dnes již vybledly, ale i ona nemá už takovým hedvábných prstů, jichž dotekem těšila mi rozpálené čelo. Škoda však vzpomínek v druhé míze, jest z nich darmo smutné probuzení…‘

S námahou vstal, nadzvedl klobouk a třesavě bořil španělku do rozhozeného písku. ‘Zklamání, pane, jenom zklamání, když pomyslíte, že ona váží kolem metráku. Rozumíte? Ona, s níž jsem protoužil celé večery v záhybech pěšin. Dnes by nám nestačila pomalu ani šířka erární silnice.‘ Rozkašlal se, z oka deroucí se slza spouštěla se mu po ovlhlém nose, slza marného vyčkávání a nesplněných touh. Zachytil se o sehnutou olši a žilnatou rukou hladil si stonavou nohu, v níž usadil se mu hostec – následek protoužených večerů nerozumného mládí.

Alespoň má hezkou vzpomínku. Horší to bude s mochovskými mládenci, až zešednou jim nebo vylínají vlasy, když vzpomenou si na nešťastnou svoji avanturu v měsíci květnu léta 1909.

Byla to přerovská hvězda, lidé nevděční ji doma zvali Andulou, za níž chodili tři mochovští mládenci každého večera, za každého počasí, zrovna jako svatí tři králové za hvězdou betlémskou. Za tmavých nocí táhli domů pěšinami, vozovou cestou, hlavy měli plné omamných snů, kde titulní role hráli On a Ona. Nevadilo jim, že jsou tři, jen přerovští junáci zatínali pěstě a bodali očima.

V hluboké noci jednoho dne, když klopýtali k Mochovu rozježděnou cestou a bručeli hvízdavou árii, počaly svištěti vzduchem kameny, déšť kamenů. Některý trefil do shrbených zad vystřízlivělých milovníků, zapomínajících na lidskou důstojnost, a skákajících po zasetých polích, jiný zapadl do hromady štěrku.

Soudním výslechem zjistilo se jen, že kameny létaly směrem od Přerova k Mochovu. Kdo však házel, nevědí ani mochovští mládenci, kteří již nechodí do Přerova. Proto oznámení mochovského četnictva na přerovské hochy bodré krve nemělo výsledku. Škoda, neboť cizí rána dvakrát bolí. A horší to bude ještě u nich se vzpomínkou po nějakých dvaceti letech, až někdy v neděli při sváteční toilettě, kdy svoje záda budou oplachovati vodou, přijdou jejich děti a zadívají se na špatně zajizvené rány a zvědavě se zeptají: ‚Tati, co to máš tady?‘. Představte si, že ptají se svého otce, zarostlého tukem, velkých laloků a hluboce zaříznuté pleši. Není nad vzpomínání…“

Prameny a literatura:

• Ze soudní síně - Májová krev. In: Naše hlasy, 1909, roč. 28, č. 24 z 12. června.

(Martin HŮRKA, Životopis Petra Kukly, Mochovský zpravodaj, 2018, roč. 12, č. 4, s. 38)

Učitel Petr Kukla se narodil 29. června 1865 ve Vyšehořovicích v kovárně čp. 32 kamenickému tovaryši Františku Kuklovi a jeho manželce Barboře, roz. Šťastné, dceři tamního kováře. Po vyšehořovické jednotřídce absolvoval brandýskou měšťanku, kam se v létě i zimě mohl dostat jedině pěšky, pokud ho kus cesty nesvezl s vozem projíždějící sedlák či obchodník. Následně studoval na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde absolvoval roku 1885. Léta 1885-1891 strávil jako začínající učitel na mochovské škole. Po pět a půl leté zdejší službě přešel, přes drobné několikaměsíční působení v Říčanech, do Českého Brodu. V tamním školství se usídlil natrvalo po zbytek své kantorské kariéry. V mládí našel Kukla dost odvahy a touhy podívat se za hranice naší vlasti. Procestoval nejen všechny země starého Rakouska, ale i Srbsko, Černou Horu, Itálii, Švýcarsko, Francii, Belgii, Holandsko, Německo, Dánsko a jiné krajiny. Později vynikl jako častý přispěvatel do vlastivědných, vzdělávacích i popularizačních časopisů a novin. Byl činný ve veřejném životě Českého Brodu, kde roku 1937 zemřel.

Prameny a literatura:

• SOA v Praze, Sbírka matrik, Fara Vyšehořovice, matrika narozených (1839-1865), fol. 190.
• SOkA Praha-východ, Archiv obce Vyšehořovice, obecní kronika (1871-1851), s. 133.

 (Martin HŮRKA, Mochovské mýto, Mochovský zpravodaj, 2019, roč. 13, č. 1, s. 42)

V mochovské (Ferešově) kronice se můžeme dočíst o mýtu, které až do roku 1902 bylo vybíráno u mostu přes Výmolu na tehdejší silnici, která vedla od Poděbrad přes Mochov na Prahu. „Mýtný domek stál před mostem na levé straně před čp. 83. Jedna místnost ne větší 4 x 3 m s malou předsíňkou pod svisel přilepenou 1 ½ m širokou a s 1 oknem směrem k mostu hostila mýtného často s četnou rodinou. Pod oknem v místnosti byl rumpál, kterým se závora stahovala neb vytahovala… Mýtné se platilo z jednoho páru koní tam neb zpět 8 krejcarů. Platilo se ze všech kopytníků i z vepřů.“ Řada osob i institucí z placení byla vyňata. Kronikářova zmínka nám přibližuje dobu, o které slyšel vyprávět očité pamětníky, jak to však s místním mýtem bylo v dobách o mnoho staletí dříve?

 Jedním z nejstarších dokladů mochovského mýta je zpráva z roku 1570, která nám poodkrývá situaci, jež se vyskytovala snad v každé době. Toho roku si přerovský purkrabí Zikmund Racek z Doubravy písemně stěžuje nadřízenému úřadu, že „mnozí formani a jiní lidé, kteří od Limburka a jinud ku Praze silnicí a skrze Mochov jeti mají, k Šelákovicům a jinudy, kdež clo neplatívají, jedno aby v Mochově neplatili, se vyhýbají tak, že užitkův jeho milosti císařské nemálo uchází a já na cesty vynakládati z důchodův jeho milosti císařské dáti musím.“ Míst, kde se platilo mýtné, bývala celá řada. Cesta se zbožím či převod dobytka na delší vzdálenosti se mohly snadno prodražit. Obejít mýtný bod v obci bylo jistě snazší, než se vyhnout mýtu na mostě přes řeku. Vidíme také, jaký byl (alespoň teoreticky) jeden ze smyslů vybírání mýta – získat prostředky na opravu cest.

 Prameny a literatura:

• Městské muzeum v Čelákovicích, kopie Kroniky Mochova I. (autor Bedřich Fereš, 1950-1952), s. 253n.
• Národní archiv, Stará manipulace, inv. č. 1697, sign. K 118/10, Mochovské clo (1570).

(Martin HŮRKA, Historie mariánských poutí a procesí z Mochova do Staré Boleslavi, Mochovský zpravodaj, 2018, roč. 12, č. 4, s. 36)

Každý zná legendu, dle které roku 935 na staroboleslavském hradišti zemřel rukou vraha český kníže Václav, jenž začal být záhy vnímán jako svatý patron naší země.  Boleslav se stala jedním z hlavních církevních center. Mnohem později, kolem roku 1600, do ní začali lidé ve větší míře putovat nejen kvůli sv. Václavovi, ale také uctít Pannu Marii. Boleslav začala být též ústředním mariánským poutním místem. Přispěl k tomu zde uchovávaný kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem (tzv. Palladium) i stavba jednoho z nejstarších českých barokních chrámů (kostel Nanebevzetí Panny Marie, vysvěcen 1623). V průběhu baroka se mariánské poutě staly masovou záležitostí. Různá procesí putovala zdaleka i z bližšího okolí, taktéž z Mochova. O těchto „karavanách“ se na přelomu 19. a 20. století můžeme dočíst v soudobých českobrodských novinách Naše hlasy. V létě 1885 se třeba v okolí Mochova rozšířila mezi poutníky putujícími do Staré Boleslavi zvěst, že „prý soše pána Ježíše, kteráž uprostřed obce mochovské stojí, přidělány byly brejle“. Obecní úřad v Mochově tuto zlomyslnou zprávu důrazně v novinovém článku vyvracel. Je zajímavé se zamyslet, o jakou sochu, která stála v centru obce, vlastně šlo. Snad původní Ježíš Kristus na kříži, který je dnes po obnově přesunut pod kostel sv. Bartoloměje? Procesí bývala barevná. V čele nesena soška Panny Marie, nad ní baldachýn, za ní lidé s praporci. Někdy na cestách docházelo k rozepřím nebo nehodám. Na silnici nedaleko Mochova roku 1909 vrazil vyhýbající se cyklista omylem do rukojeti rámu, na kterém byla nesena soška Panny Marie na zpáteční cestě z Boleslavi do Dobřichova: „Cyklista s kolem, družičky i s rámem a soškou, vše octlo se v jednom chumlu na cestě – dokud se rozšafné ženy nevzpamatovaly a nezahájily deštníky nekřesťanský výpad proti nebohému cyklistovi.“ Co se přímo mochovského procesí týče, to počátkem 20. století chodívalo do Boleslavi pospolu s procesím břístevským. Zprvu s nimi chodilo i procesí velenecké. Údajně však kvůli sporům o to, která obec půjde se svou soškou v čele, si Velenečtí udělali vlastní průvod jindy.

 Prameny a literatura:

• Břístevské a mochovské procesí. In: Naše hlasy, 1909, č. 32 z 7. srpna.
• Mochovskou silnicí. In: Naše hlasy, 1909, č. 26 z 26. června.
• Z Mochova. In: Naše hlasy, 1885, č. 27 z 4. července.