(Martin HŮRKA, Osobnosti Vyšehořovicka: Josef Sulík (Pavel Sula), Vyšehořovicko, 2011, roč. 2, č. 1, s. 8-11)

Na vyšehořovické obecné škole působila v minulosti řada výtečných učitelů i osobností regionálního kulturního života. Jedním z nich byl Josef Sulík – učitel vyučující zde pod řídícím Josefem Hukou kozovazské a vyšehořovické děti. Sulíkova místní oficiální působnost se datuje léty 1907-1919 (s několika přestávkami způsobenými studiem, pobytem ve francouzském Grenoblu a okolnostmi první světové války; fakticky tu tedy učil jen v letech 1907-1912). Mimo učitelského povolání se dětem věnoval i ve své spisovatelské a básnické činnosti. Napsal celou řadu pro děti určených výchovných, didaktických či jen oddychových děl. Pokud by někoho jeho literární tvorba zajímala, třeba se pídit po jménu Pavel Sula. Pod tímto pseudonymem totiž tvořil.

Narodil se 3. března 1882 ve Svojšicích, vesnici ležící nedaleko Heřmanova Městce. Jeho dětství je však spojeno především s Čáslaví a jejím okolím. Otce nepoznal. Matka Anna pocházela z chudých poměrů. Časem se provdala za krejčího Málka. Záhy však ovdověla, takže malý Josef žil i nadále pouze s ní a babičkou Terezií Sulíkovou (vdova po čáslavském šenkýři), která Josefa seznamovala se světem pohádek. Matka Anna dbala na Josefovo vzdělání a podporovala ho v četbě. Jeho spolužáci a kamarádi z čáslavské školy byli mj. Rudolf Těsnohlídek /vl. jménem Arnošt Bellis/ (znám bajkou O lišce Bystroušce) a Jiří Mahen /vl. jménem Antonín Vančura/ (v meziválečném období významný organizátor kulturního života v Brně). Během dospívání se s matkou přestěhoval do Kutné Hory, kde na místním učitelském ústavu studoval v letech 1897-1901. Po ukončení studia působil na několika venkovských školách na Kutnohorsku a Čáslavsku. Později vzpomínal na těžký začátek své učitelské dráhy, když ještě jako nezkušený čekatel vyučoval coby záskok za jistého kantora. Žáci na hodině zlobili do té míry, až je musel z vedlejší třídy přijít zkrotit Sulíkův kolega. Jak to u učitelů bývalo, věnoval se též zdatně hudbě. Po několika dalších štacích se dostává do staré vyšehořovické školy stojící vedle panského dvora. Zde přebývá v nízké světničce s malým oknem na dvorek, v níž je vlhko a šero. Osvětou však spolu s dalšími přesvědčuje rodiče a místní obyvatele pro stavbu školy nové, která byla dokončena, slavnostně vysvěcena a otevřena roku 1913.

Během svého zdejšího pobytu pěstoval kontatky s dalším významným učitelem – Josefem Kožíškem, který dlouhá léta působil v nedalekých Zápech (autor vysoce ceněného slabikáře Poupata). Ve vyšehořovické škole rozvíjel moderní metody výuky aktivitami, při kterých „učitel i děti se učí vzájemně“. Dbal na názory a postřehy samotných žáků, o kterých se v hodinách poté diskutovalo (zejména pokud šlo o četbu a sloh). Své žáky zapojoval do pozorování přírody. Organizoval jim výlety do okolí. Tak snad již nedlouho po svém příchodu byl  v červnu 1907 přítomen výletu II. třídy na Lipany, 25. června 1908 vzal žáky na exkurzi do továrny p. Součka v Mochově, kde se seznámili s výrobou dětské moučky, konservováním zeleniny i výrobou likérů. O rok později 22. června 1909 děti navštívily starobylé památky Kutné Hory a kostnici v Sedlci. Takového velké výlety bývaly v tehdejší době na vesnické škole řídké. Děti nejprve musely být dovezeny na žebřiňácích do Poříčan, odkud již dále pokračovaly vlakem, což pro ně musel být jistě velký zážitek. Cestou zpět navštívily ještě Kolín. Náklad na cestu uhradil vyšehořovický farář Josef Kůrka a taktéž majitel toušeňských lázní pan Králík přispěl 10 korunami. J. Sulík dále konal přednášky v obci i jejím okolí (ve Vykáni „O Slovensku“ či v Mochově „O předchůdcích Husových“,…). Na vyzvání Josefa Úlehly a básníka Josefa Svatopluka Machara pak roku 1913 odchází na Komenského školu do Vídně. Po vypuknutí války byl v druhém roce bojů odveden do rakousko-uherské armády. V roce 1919 sice dostal místo v Úvalech, ale bezprostředně poté odešel vyučovat na Slovensko do obce Hlohovec, která byla jeho posledním vysloveně venkovským působištěm. Později učil a nakonec i řediteloval na různých pražských školách. Mezi jeho přátele lze počítat např. Eduarda Štorcha či Josefa Věromíra Plevu. S učitelem Vojtou Benešem, bratrem budoucího československého prezidenta Dr. E. Beneše, napsal ještě před 1. světovou válkou Českou čítanku určenou pro české školy v Americe.

Počátkem druhé světové války se přestěhoval na Zbraslav, kde se brzy zapojil do organizace kulturních podniků.

Jeho dílo se vyznačuje snahou vystihnout dětský pohled na svět se všemi detaily a popsáním smyslového vnímání situací z pohledu dítěte.

Zemřel v požehnaném věku 27. července 1975.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Archiv obce Vyšehořovice, Pamětní kniha obce Vyšehořovic (1871-1951), zejm. s. 56-62, 76-77 a 87.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Obecná škola Vyšehořovice, Školní kronika pro školu ve Vyšehořovicích (1878-1823), zejm. s. 72, 76 a 79.
• KADLEČEK, F.: Pavel Sula (125 let). Zbraslavské noviny, 2007, č. 3, s. 8.
• MAREK, M.: O literárních osobnostech kraje (projev přednesený 16. června 1998 při vernisáži výstavy 100. výročí Městské knihovny v Čáslavi).
• PRAŽÁK, F.: Spisovatelé učitelé, Praha 1946, s. 175-184 (včetně zde publikované fotografie).
• PRCHAL, J.: Sulova cesta k dětem. In: Zlatě doma (sborník k narozeninám zasloužilého učitele spisovatele Pavla Suly), Praha 1972, s. 9-13.
• VLASÁK, F.: Vojta Beneš u nás. Naše Polabí, 1928, roč. 6, č. 1, s. 5.
• Z Vyšerovic. Naše Hlasy, 1909, roč. 29, č. 27 z 3. července.

(Martin HŮRKA, Mord z 15. století, Vyšehořovicko, 2011, roč. 2, č. 1, s. 12)

V edici pramenů z archivu hl. m. Prahy zpracované J. Teigem se nachází zajímavý údaj se vztahem ke dvěma sousedním vsím – Vykáni a Vyšehořovicím.

Jedná se o latinsky psaný záznam rozsudku nad vykáňským rychtářem Václavem z roku 1435. Tento Václav zabil z nám neznámých příčin Havla, bratra Marše z Vyšehořovic. Soud nakázal oběma stranám sporu, tj. rychtáři Václavovi i pozůstalému Maršovi, aby zase jako dřív v míru žili, za což má vykáňský rychtář Václav předat Maršovi 2 kopy grošů (v jiném záznamu o tomtéž psáno 5 kop grošů), zároveň měl zanést do kostela voskovou svíci, a tu pokorně uložit na oltář. Tento akt se snad měl odehrát v kostele vyšehořovickém, neboť zabitý Havel odsud pocházel (vykáňský kostel v té době ale patrně též již existoval). Obdobné peněžité tresty lze vyčíst např. z Práv Starého města pražského sepsaných v době blízké této události (i když se hlásících do období staršího). Možná v souvislosti stejné události byla o několik dní později uzavřena úmluva mezi Maršem z Vyšehořovic a Fraňkem z Vyšehořovic o hlavu dalšího zabitého – Mikše rychtáře (patrně rychtáře vyšehořovického). Týká se zejména odškodnění a podpory pro Dorotu, manželku zemřelého, která byla těhotná. Stanoveno, kolik peněz a kdy jí má být odevzdáno a které peníze mají být ponechány jejímu dosud nenarozenému dítěti a předány mu po dovršení plnoletosti. Doba, o které záznamy vypovídají, je obdobím právě skončených 15tiletých zmatků a bojů husitských válek. Doba tedy nikterak klidná. Co přesně se roku 1435 ve Vyšehořovicích potažmo Vykáni stalo, se už ale bohužel asi nikdy nedozvíme.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• TEIGE, J. (ed.): Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy, L-Z (Archiv český, sv. 28), Praha 1912, s. 357 a 662.

(Martin HŮRKA, Historie gruntu čp. 12 ve Vyšehořovicích, Vyšehořovicko, 2010, roč. 1, č. 2, s. 15)

Tento příspěvek je první vlaštovkou v chystaném budoucím zpracování dějin jednotlivých historických gruntů ve Vyšehořovicích. Pro studium posloupnosti dávných majitelů tohoto chalupnického gruntu poslouží především gruntovní (pozemkové) knihy. Prozatím nejstarším jistým známým majitelem byl Václav Sedláček, jenž se tohoto gruntu, tehdy označovaného jako č. 7 (později i jinými numery), ujal roku 1702. Je však pravděpodobné, že již koncem 17. století tuto chalupu vlastil Matěj Machůček (též někdy psáno Macháček). Naznačují to každoroční splátky, které této osobě od nového majitele náležely za již zaplacené vejrunky.

Chalupnický grunt dle popisů z první poloviny 18. století sestával z patrně prostého domovního stavení a k němu přináležící jedné komůrky (roku 1721 shledána v nepříliš dobrém stavu), dále chlívků pro dobytek (roku 1745 zmiňována např. 1 kráva, 1 prvnička, 1 plemenná svině či 3 prasata). Z polností k němu původně přináležely 3 kopy záhonů rolí.

Když roku 1792 převáděl Tomáš Kodeš chalupu na svého syna Josefa, učinil tak za následujících podmínek, které se týkaly budoucího uspořádání včetně stavby vejminku.

„Odstupující hospodář sobě za právo zanechává na gruntě za chalupou u studánek barák na své vlastní útraty vystavěti. Forování ale k tomu baráku nový hospodář povinen bude vykonávati. Který barák do jeho a manželky smrti, po smrti rodičů, ale synu Václavovi též do jeho smrti patřiti potom, ale k chalupě zase připadnouti má. K tomu sobě vymiňuje:

½ strychu pšenice, 2 strychy žita, 1 strych ječmena a na zahradě 5 švestek a strych hruškovejch štěpů. /Dále/ polovičku, místo píce, u brodský lávky ten kousek pole /a/ prozatím, než vystaví svůj barák, ten špejchárek za byt a ovčínek za chlív sobě vyjímá, k čemuž nový hospodář svoluje. Actum ut supra.“

Během let docházelo k dalším různým úpravám, výstavbě nového špýcharu či chlívů. Roku 1883 bylo po požáru přestavěno celé obytné stavení s doškovou střechou. Stodola, taktéž došková, kterou se projíždělo do dvora, byla však obnovena až po 12 letech roku 1895.

Seznam známých majitelů gruntu čp. 12:

1702 před      – ? Matěj Machůček (Macháček) ?

1702               – Václav Sedláček

1721               – Jan Procházka

1736               – Pavel Kodeš

1745               – Václav Adalvic (Adalvik) přejal grunt po zemř. P. Kodešovi

1773               – Tomáš Kodeš se ujal chalupy jako dědic Václava Adalvika

1792               – Josef Kodeš přejal grunt po otci Tomášovi, který si poté měl postavit za chalupou vejminek

1831               – Anna Kodešová, roz. Kadeřábková

1861               – Václav Krucký

1869 ?            – František Hoznour

1913               – Antonín Zíta

1929               – Václav Hošek

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Kounice, jednotlivé gruntovní knihy.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Kounice, inv. č. 93, Urbář kounického panství, 1772.
• rodinný archiv současného majitele, rukopis Organizace statku čp. 12 ve Vyšehořovicích, 30. – 40. léta 20. století ?.
• MIŠKOVSKÝ, J.: Obce českobrodské v katastru Jozefínském – Obec Vyšerovice. Naše Hlasy, 1905, roč. 25, č. 34 z 20. srpna.

(Martin HŮRKA, Osobnosti Vyšehořovicka: Josef Srnec, Vyšehořovicko, 2012, roč. 3, č. 1, s. 8-9)

Ve druhém dílu série Osobnosti Vyšehořovicka se seznámíme s kozovazským rodákem Josefem Srncem, obchodníkem, podnikatelem, lidumilem, zbožným katolíkem a váženým občanem Karlína. Dle matriky vyšehořovické fary se 15. ledna 1830 (jiné údaje zmiňují 18. leden) narodil v Kozovazech v domě č. 12 (dnešní čp. 12) sedlákovi a pozdějšímu rychtáři Jakubu Srncovi a jeho ženě Marii, rodem Junkové z Mochova.

Po vychození venkovské vyšehořovické školy byl roku 1845 dán do učení na kupce. Později působil v různých obchodech v Praze a ve Vídni, kde sbíral zkušenosti s touto profesí. Byl přičinlivý a pracovitý, a tak si ve svých 25 letech zařídil v Karlíně samostatnou kupeckou živnost. Tam se mu zanedlouho začaly obchody dařit takovým způsobem, že roku 1863 mohl své aktivity rozšířit a založit si přepravní firmu, která si získala renomé nejen v Čechách. Podílel se na založení karlínské Občanské záložny. Podporoval stavbu karlínského chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Zasloužil se zejména o jeho výzdobu. V tomto kostele dodnes můžeme na Josefa Srnce nalézt na první pohled viditelnou památku – donátorský nápis s jeho jménem a jménem jeho ženy ztvárněný na vitráži okna s vyobrazením sv. Josefa a sv. Anny v pravé lodi nejblíže k oltáři. Onou manželkou mu byla Aloisie, rozená Spiessová. Během svého života po získání určitého postavení a vážnosti působil v řadě veřejných institucích jako je městské zastupitelstvo, místní školní rada, okresní výbor a v dalších organizacích a korporacích. Roku 1877 byl jmenován přísedícím c. k. obchodního soudu v Praze, kteroužto hodnost vykonával velmi dlouho, až do svého vážného onemocnění. Rovněž po určitá období zastával významné pozice v Zemské bance království českého či Rakousko-uherské bance. Za své podnikatelské a společenské zásluhy získal titul císařského rady a stal se čestným měšťanem Karlína. Na své rodiště ovšem nezapomněl. Roku 1893 daroval prostředky na zřízení bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého ve vyšehořovickém farním kostele. Během svého života projevoval smysl pro dobročinnost a podporu vzdělávání, což stvrdil ve svém testamentu.

Josef Srnec zemřel ve věku nedožitých 71. narozenin 10. listopadu roku 1900. Jeho závěť obsahuje kromě předání podniku svým třem synovcům Josefu, Vilémovi a Otakarovi i množství odkazů k vlasteneckým a dobročinným účelům. Ihned na hotovosti k vyplacení odkázal karlínským chudým částku 500 zl., chudým z rodné vsi Kozovazy 100 zl. a chudým ve Vyšehořovicích rovněž 100 zl. (další podpora pro chudé z obou našich vsí měla následovat postupně v dalších letech – kapitál ve výši 1.000 zl. byl určen pro Kozovazy a stejná suma i pro Vyšehořovice). Zkrátka nezůstal ani vyšehořovický kostel. Na sloužení mší svatých, světlo pro lustr a oltáře připadlo 2.000 zl. Dětem vyšehořovické školy pak na oděvy a školní potřeby dalších 2.000 zl. Celkový souhrn nadací zajištěných na domech v Karlíně (tehdejší čp. 200 a 323) překročil částku 130.000 zl. /v době smrti již však byla zavedena korunová měna dle přepočtu 1 zlatý = 2 koruny/. Mezi obdarovanými můžeme nalézt množství vzdělávacích institucí, školy, učitele, studenty či Ústřední Matici školskou, chudinské a sirotčí nadace, útulnu, obchodnická grémia, Českou dětskou nemocnici, spolky Svatobor, Merkur, Sokol a další. Výše uvedené domy, na kterých byly nadace pojištěny, se dle závěti měly nazývat „Srncovy domy“ a měla je spravovat karlínská městká rada. Akcent na katolickou víru a české vlastenectví se ukazuje v podmínce pro rozdělování studijních podpor pro žáky nižší státní reálky v Karlíně, o kterou se mohli ucházet pouze žadatelé české národnosti a katolického vyznání, a to v tomto pořadí: 1) synové z příbuzenstva J. Srnce, 2) synové karlínských kupců, 3) synové příslušníků Karlína, 4) synové příslušníků Kozovaz a 5) synové příslušníků Vyšehořovic. Stejné podmínky čerpání se nalézaly dále např. v již výše zmíněných nadacích pro vyšehořovické a kozovazské chudé školní dítky nebo chudé obce Vyšehořovic. Obdobné podmínky budou patrně i u dalších nadací.

Josef Srnec je pohřben na Olšanských hřbitovech (hřbitov č. III, oddělení 5) spolu se svou ženou, jež ho přežila pouze o několik let.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond Sbírka matrik a průvodní listinný materiál – Středočeský kraj, Matrika narozených fary Vyšehořovice 06 (1795-1853), fol. 13-14.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Obecná škola Vyšehořovice, Školní kronika pro školu ve Vyšehořovicích (1878-1823), s. 42-43.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Archiv obce Vyšehořovice, Pamětní kniha obce Vyšehořovic (1871-1951), s. 137-138.
• Josef Srnec †. Politik, roč. 39, č. 312 z 11. listopadu 1900.
• Jos. Srnec mrtev. Národní listy, roč. 40, č. 312 z 11. listopadu 1900.
• Vlastenecké a dobročinné odkazy zesnulého cís. rady p. Josefa Srnce. Národní listy, roč. 40, č. 313 z 12. listopadu 1900.
• Pro žáky nižší státní reálky v Karlíně. Věstník hlavního města Prahy, 1922, roč. 29, č. 15-16 z 31. srpna.
• COUFAL, P.: Ušlechtilé karlínské vitráže. In: Karlín – chrám sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně, Praha 2007, s. 150.
• PODLAHA, A.: Posvátná místa Království českého – arcidiecese Pražská, díl I., Praha 1907, s. 69.