(Martin HŮRKA, Tajemné podzemní chodby plné sušených švestek, Jenštejnský občasník, březen 2019, s. 9)

Hrad bez pověstí o tajných únikových chodbách by nebyl pravým hradem. Tak je tomu i v Jenštejně. A tak člověk tu a tam zaslechne zkazky o podzemních chodbách vedoucích do Vinoře nebo zase na druhou stranu na Dřevčice a Brandýs. Pravdou je, že pískovcové podloží umožňuje lidské ruce vykutat s rozumnou námahou poměrně rozlehlé podzemní prostory. V členitějších pískovcových oblastech jako je např. Kokořínsko nebo Český ráj využívali místní obyvatelé pískovcových svahů k budování sklípků, chlívků nebo třeba sušáren na ovoce.

V naší rovinaté krajině nemáme tolik příležitostí podobná zařízení vysledovat, třebaže se zde pískovec na řadě míst pod povrchem rovněž hojně vyskytuje. Většinou zde chybí příkrejší svahy, do nichž by se bylo možno z boku dobývat. Jenštejn je vzhledem k přítomnosti specifického údolí, na jehož konci se nachází uměle vyhloubený hradní vodní příkop, tak trochu výjimkou (podobně třeba i Vinoř). Příkré stěny příkopu a nejbližší okolí poskytlo místním lidem možnost zřídit si pro hospodářské účely jmenované podzemní prostory. Jiné hloubené stoky vedou do místních rybníků. Ve všech případech se ovšem jedná o lidská díla vzniklá z hospodářských potřeb a s domnělými únikovými chodbami z hradního pána nemají nic společného.

Podíváme-li se na podobné pověsti o chodbách na panských sídlech jinde v blízkém Polabí, zjistíme, že i tam podzemní prostory byly budovány v prvé řadě k praktickému každodennímu využití. V Čelákovicích na tvrzi mají podzemní chodbu, jejímž účelem je (kromě využití coby sklepa) spojení areálu tvrze s přilehlým mlýnem. Není to překvapivé, neboť před mnoha staletími tvrz a mlýn v Čelákovicích vlastnili totožní majitelé. Chodba ústící v úrovni níže položeného mlýnského dvora sloužila vlastně jako celkem pohodlná zkratka. Před několika měsíci byla částečně zpřístupněna veřejnosti a stala se součástí expozice tamního muzea.

Tvrz ve Vyšehořovicích je dalším místem opředeným četnými pověstmi o únikových chodbách. Některé z nich měly údajně vést až ke kapli na Břístevské hůře. Když pak v roce 2011 při budování nové obecní kanalizace bagr zhruba 80 m od tvrze přeťal podzemní tunýlek směřující právě téměř přesně k tvrzi, nastal mezi občany velký rozruch, že tak dlouho hledaná chodba byla konečně nalezena. Podrobný průzkum téměř 20 metrů dlouhého koridoru však ukázal, že se nejedná o únikovou chodbu, ale o těžební štolu na dobývání lupku (strop i podlahu tvoří pískovec, stěny jsou právě z těženého lupku). Konec štoly nekončí závalem, dávní těžaři na výmaz pecí vhodného lupku zkrátka v kopání dál nepokračovali. Vstupní otvor je dnes opět zasypán.

Jinou kapitolou jsou městské podzemní systémy vzniklé především pospojováním sklepů. Za nimi se můžete vypravit do Českého Brodu. Tamní podzemí pod náměstím je přístupné v otevírací době infocentra.

Martin Hůrka, historik OMPV

(Jan KUŽNÍK - Martin HŮRKA, Dosud neznámé okolí Karla IV. Historik náhodou "objevil" jeho notáře, Idnes Technet, 8. června 2016)

Příspěvek, který si můžete přečíst na níže uvedeném odkazu, pojednává o nedávném postupném odhalování života Budislava Havlova z Vyšehořovic (* cca 1310 - + 1368 ?).

Kromě církevní dráhy se Budislav Havlův zprvu věnoval činnosti ve veřejném notariátu. Zlistiňoval jednání a úmluvy, které vedly významné osoby různých institucí. Musel dobře porozumět projednávaným záležitostem, dělat si poznámky, a poté během pár týdnů vyhotovit zdobnou a stylisticky přesnou pergamenovou listinu. Mezi dochovanými Budislavem sestavenými písemnonstmi vynikají listiny pro pražskou kapitulu u sv. Víta či pro budoucího krále a císaře Karla IV. (např. zakládací listina kapituly Všech svatých z roku 1339). Úzké vazby měl na arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který jej označuje svým osobním kaplanem. Více viz zde:

www.idnes.cz/technet/vojenstvi/karel-iv-karel-ctvrty-budislav-havluv-z-vysehorovic-notar-karel-iv.A160520_112906_vojenstvi_kuz

 Foto: Budislavovo signum (monogram užívaný notáři namísto pečeti).

(Martin HŮRKA, Z historie Kozovaz, Vyšehořovicko, 2010, roč. 1, č. 1, s. 13-14)

První zmínka o vsi Kozovazy pochází z roku 1391, kdy jsou sousední Vyšehořovice zmiňovány jako ležící „poblíž Kozovaz“. Z konce 14. století můžeme jmenovat i prvního známého majitele této vsi. Byl jím Jan z Cách (též uváděný jako „Johánek z Počernic řečený z Cách“). Jednalo se o člena bohaté pražské patricijské rodiny původně do Prahy přišedší z německých Cách. Členové tohoto rodu opakovaně zasedali v městské radě Starého Města pražského. Postupně u nich lze pozorovat silné tendence k získávání majetků v pražském okolí, což nebyl v té době neobvyklý jev, činily tak mnohé vysoko postavené pražské rodiny. Kupovaly na venkově vsi, dvory či tvrze, ve kterých dočasně či trvale pobývaly. Jak lze z přídomku vysledovat zvolil si Jan patrně za své ústřední venkovské sídlo nejprve ves Dolní Počernice. Zemřel roku 1401, ale ještě nedlouho před svou smrtí stihl získat např. Čelákovice se zdejší tvrzí. V souvislosti se změnou čelákovického faráře, kterou jako majitel patronátního práva nad čelákovickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie potvrzoval a vyjadřoval souhlas, je roku 1400 jmenován jako „Johánek z Cách jinak z Čelákovic“. Čelákovická tvrz se mu patrně měla stát centrem správy jeho v okolí rozesetého jmění. Kromě Kozovaz v naší oblasti rodina Cášských vlastnila majetky i v dalších obcích – např. v Sedlčánkách či Mochově. Po Johánkově smrti se po určitých peripetiích jeho značné majetky včetně Kozovaz dostaly do rukou Jana z Klučova. O držitelích Kozovaz pak po dalších více než 100 let není mnoho známo. Až roku 1524 se objevují spolu s Vyšehořovicemi a některými dalšími blízkými vesnicemi v majetcích Jaroslava ze Šelemberka a na Kosti jako součást jeho přerovského panství, které toho roku prodal. Počátkem 17. století za Rudolfa II. pak Kozovazy přešly z komorního přerovského panství k panství kounickému tehdy v držení Trčků z Lípy. Jako součást kounického panství pak již zůstaly.

Kozovazy byly vždy malou, poněkud zastrčenou, ale v krajině zajímavě položenou zemědělskou vesničkou. Neměly faru, ani kostel. Nenacházela se zde žádná tvrz. Přesto lze jmenovat jeden zajímavý zdejší objekt s dlouhou tradicí – mlýn. Časná zmínka o místním mlýně pochází již z doby nedlouho po skončení husitských válek. Dr. Karel Bednařík v Českobrodském zpravodaji (rok 1964, č. 9) podrobně popisuje spor zaznamenaný v nejstarší českobrodské městské knize (Liber memorialis…) mezi mlynářem Klúčkem z Liblic a kozovazským mlynářem Vaňkem týkající se vzájemné směny obou mlýnů. Ke směně pro různé překážky a hádky nakonec nedošlo. Mlynář z Kozovaz situaci však nenesl dobře a navedl svého syna Mikuláše, rovněž mlynáře, toho času klučovského, aby Klúčkovi uškodil. Mikuláš posléze spolu s dalšími kumpány liblický mlýn vypálil. Žhářství se provalilo a nakonec všichni skončili před českobrodskou městskou radou, kde se viníci rychle přiznali a zavázali škody uhradit. V rámci ujednání o nápravách se měl mlynář Vaněk přestěhovat do Liblic a kozovazský mlýn pro Klúčka uvolnit.

Ze 70. let 16. století se dochovala zmínka o dalším místním mlynáři. Jmenoval se Jan a do Kozovaz přišel ze svého předchozího působiště v Podkostelním mlýně v Zápech. Majitelem kozovazského mlýna byl přibližně v této době rod z Schönthalu a z Kerska. Někteří jeho příslušníci se v pozdějších staletích stali významnými českobrodskými měšťany. Při mlýně bylo možno nalézt malý rybník.

Závěrem nelze nezmínit další zajímavou historickou památku původem z Kozovaz – dřevěnou zvoničku z 18. století, tzv. dvoják, dnes stojící v areálu skanzenu v Přerově nad Labem.

Martin Hůrka, historik OMPV

(Martin HŮRKA, Nejstarší čelákovická městská kniha, Zpravodaj města Čelákovic, únor 2016, s. 9)

Nejstarší čelákovická městská kniha se záznamy od doby po polovině 14. století je svého druhu opravdovým unikátem. Z obdobných městeček a měst v okolí (a nejen z okolí) jsou městské knihy a další archiválie dochovány až z dob mnohem pozdějších – u Brandýsa nebo Lysé nad Labem až z průběhu 16. století, u Říčan, Benátek nad Jizerou nebo Úval dokonce až od 17. století či ještě později, dokonce i u takového sídla jakým byl Český Brod (nejprve biskupské, záhy královské město chráněné hradbami a s počtem obyvatel nesrovnatelným s městečkem Čelákovice) máme dochovány městské knihy až od první poloviny 15. století.

Neznamená to, že by v ostatních městech a městečkách ve středověku městské knihy nemívali. Ovšemže potřebovali zapsat úmluvy, platy, nadace, závěti a další pro tehdejší lidi podstatné záležitosti, byť tehdy zcela běžná ústní smlouva pro platnost pořízení plně postačovala (a také byla často užívána). Velkou překážkou přečkání tolika staletí se však staly požáry, nevhodné podmínky uložení nebo válečné události. A to přitom na archiválie z hlubokého středověku čekaly takové válečné katastrofy jako husitské války (1420-1434) a válka třicetiletá (1618-1648), které v našem regionu lidé pocítili obzvláště tíživě (o to více je třeba ocenit úsilí starých Čelakováků).

V případě nejstarší čelákovické městské knihy (1366 – 1547) se jedná o knihu soudní, a to ve smyslu „soudnictví nesporného“. Záznamy do ní tedy bývaly vkládány na přání zúčastněných stran ve snaze pojistit si majetek a vztahy do budoucna, tudíž se v ní nenacházejí všechny případy projednávané místním městským soudem. Kniha obsahuje zejména zápisy činěné při převodech nemovitostí, finanční i jiné závazky nebo také závěti středověkých obyvatel Čelákovic, případně lidí z blízkého okolí.

Nejzajímavější se jeví nahlédnout do životů našich předků v nejstarším období, tedy v době, kdy v Čechách vládl Karel IV. a posléze jeho syn Václav IV. Z tohoto období v knize nalezneme přibližně 80 záznamů (úvod knihy je poškozen). S vypuknutím husitských válek roku 1420 se nám náhle naši předci odmlčují. Zápisy se tehdy podařilo obnovit až po více než dvaceti letech s návratem řádu a práva do Polabí.

V předhusitské době můžeme číst údaje k nejstarším známým místním mlynářům (např. k mlynáři Pavlíkovi a jeho manželce Lídě v 80. letech 14. století) a čelákovickému mlýnu obecně nebo sledovat způsoby, jakými měšťané v závětích zajišťovali své majetky pro případ úmrtí. V roce 1374 tak jistý Pavel barvíř (tj. řemeslník, který se živil barvením tkanin, kůže či jiných materiálů) odkázal své manželce Dušce jen třetinu majetku, dvě třetiny měly připadnout jakémusi Matyášovi (avšak kdyby Pavel s manželkou v budoucnu měl mít nějaké děti, pak by se Matyáš měl svého podílu vzdát v jejich prospěch a ve prospěch Dušky). V knize se objevují četná jména osob činných v městské správě (rychtářů, konšelů) nebo zástupců tehdejších majitelů Čelákovic. Nejvýraznějšími majiteli městečka byl ve sledované době rod Rokycanských z Okoře. V celé řadě zápisů je shledáváme v aktivní roli jedné ze zúčastněných stran, zejména při nakládání s majetkem jako v případě prodeje lesa Čelákov roku 1381. Kniha by mohla zajímat i přespolní – objevují se např. nehvizdský krčmář Mareš (rok 1380), Velík ze Mstětic (1382) nebo Mařík z Jiren (1384) a další lidé z okolních vesnic.

Martin Hůrka, historik OMPV

Foto: Členové muzejního kroužku na nádvoří čelákovického muzea 18. 9. 1966 s nejstarší čelákovickou městskou knihou v ruce (Archiv Městského muzea v Čelákovicích, inv. č. H 110761).