(Martin HŮRKA, Toušeňský kámen pro sochy (nejen) Karlova mostu, Florián, 2020, č. 9-10, s. 12)

První sochy známé sochařské výzdoby Karlova mostu v Praze se na něm objevují koncem 17. století. Tou úplně nejstarší je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1683, která je zároveň tamní jedinou sochou odlitou z bronzu. Nás však budou zajímat sochy kamenné. S největší pravděpodobností to byl totiž místní pískovcový lom, ve kterém byl vylámán kámen pro sousoší sv. Václava, které na samém konci 17. století nechal pro Karlův most vytvořit Václav Ambrož Markvart z Hrádku. Sousoší, poničené při povodni 29. února 1784, se nyní nachází v Lapidáriu Národního muzea. Jedná se o druhou nejstarší kamennou sochu na slavném pražském mostě (a tedy třetí sochu celkově). I autor díla je znám. Byl jím sochař Ottavio Mosto (1659-1701). Tento Ital rodem z Padovy si během svého krátkého působení v Praze (doloženo od roku 1695 až do jeho smrti 1701) zjevně oblíbil toušeňský kámen.
Seznámil se s ním hned roku 1695. Když na jaře toho léta Ottavio shání kvalitní sochařský kámen, je odporučen na brandýské panství. S panem hejtmanem z brandýského zámku si domlouvá osobní obhlídku, ale jelikož si „při
nakládání nějaké sochy poněkud poranil nohu, nemohl se zde objevit.“ Panu hejtmanovi tak ve volbě lomu vypomohl stavební úředník Johann Karl Missner. Dozvídáme se to z dopisu odeslaného 9. května 1695 na královskou komoru. Vhodný lom nalezli právě v Toušeni „při tamější vozové cestě, která jde z Brandýsa proti toušeňskému dvoru pana Leopolda, hraběte z Valdštejna…“. Na obou stranách se nacházejí „velmi dobrá pole, kde se v současné době lámou kamenné plotny na úpravu sýpky při Vrábí.“ Pánové doporučují lom „po levé straně směrem k labskému toku,“ který disponuje „pevným a jasným pískovcem“. Svým nadřízeným na královskou komoru však Missner zároveň sděluje, že si není zcela jist, jestli je dobré takový lom pronajmout Mostovi za roční poplatek, jelikož není zřejmé, zda nájem pokryje škodu na případném vytěženém kameni. Vyjadřuje též obavu o velikost ložiska, protože nemá ponětí o tom, „jak daleko a široko“ se kámen pod zemí rozprostírá „a snad může brzy ustat, a když budoucně by byl potřeba na královské stavby, na tento by se již nemuselo narazit.“ Navrhuje tudíž lom ještě nějakou dobu zachovat a odevzdat panu hejtmanovi s tím, že se časem provede průzkum, zda se kámen rozprostírá i dále do údolí. Královská komora úředníkovo doporučení zjevně nevzala v potaz, jelikož před 21. červnem 1695 Ottavio Mosto otevřel „s velkým nákladem pomocí čtyř dělníků“ v Toušeni nový lom. Italský sochař se do Toušeně vrátil minimálně ještě jednou o tři roky později. 28. listopadu 1698 byl totiž brandýský hejtman žádán královskou komorou, aby nečinil potíže při lámání kamene v toušeňském lomu pro sochu sv. Václava na pražský (Karlův) most.Dalším sochařským dílem Karlova mostu, na něž byl kámen získán patrně v Toušeni, je sousoší sv. Kajetána od Jana Brokoffa. Zhotovitelská smlouva je datována 1. června 1709. Jen pro zajímavost, z toušeňského lomu bral Brokoff kámen i o pět let později na sousoší sv. Jana Křtitele, které dodnes stojí na Maltézském náměstí v Praze. Kde vlastně oba umělci kámen v Toušeni dobývali? Velmi pravděpodobně v jihozápad ním sousedství dnešní ulice Nad Itálií nedaleko ulice Nad Lomem. Ve zdejších lomech, dnes zavezených, se lámal bělavý až žlutý jemnější křemenný pískovec usazený v období druhohorní křídy před téměř 100 miliony let.

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/176, Ottavio Mosto a toušeňský lom (1695)
• Václav Rybařík, Kámen v třistaleté historii sochař ské výzdoby Karlova mostu. Zprávy památkové péče, roč. 56, 1996, s. 112-119
• Foto: Brokoffův sv. Kajetán na Karlově mostě, poč. 20. století

(Martin HŮRKA, Kabelínské údolí, Florián, 2020, č. 7-8, s. 13)

Loňský požár (21. 3. 2019), letošní uzávěra mostku (14. 4. – 14. 10. 2020) a tragická dopravní nehoda na přilehlém železničním přejezdu (23. 6. 2020) směřují pozornost k mlýnu, který stojí těsně při západní hranici toušeňského katastru. Kdysi samota, dnes při silnici s autobusovou zastávkou a při železniční trati má i pro nás zajíma vou historii. Pro čtenáře Floriána ji připravil Mgr. Martin Hůrka, historik Oblast ního muzea Praha-východ.

Potok

Mlýn nazývaný Kabelín leží na potoce, kterému se říká Kabelínský či oficiálně Zelenečský. Vzniká spojením několika potůčků či svodnic v Zápech, a to vlastního Zelenečského potoka (s pramenem v Zelenči), Svémyslické svodnice (s prameny nad Svémyslicemi a v Dehtárech) a Ostrovského potoka (ze čtyř studánek nad Ostrovem u zaniklé lokality Zípce). Ve všech mís tech, kde mají tyto vodoteče počátek, stojí nebo stávaly vesnice. Dnes se původní prameny nacházejí v některých případech ve fázi zániku a koryto jen jímá dešťovou vodu v době srážek. Při vzniku oněch vesnic však musely být schopny zásobit ves použitelnou vodou. Kvalita vody bývala patrně dobrá, alespoň to lze vyčíst ze zmínek v urbáři brandýského panství z roku 1651, kde se píše o využití potoka v Kabelínském údolí coby zdroje drobných ryb a raků. Jelikož zdejší vodoteče jsou krátké a tím i méně vodnaté, bylo prospěšné co nejvíce vody zadržet pomocí drobných rybníčků a stavů, a to nejen před mlýny, ale i jinde, kde sloužily jako zásobárna vody pro dobytek pasený na přilehlých lukách, k chovu ryb a jako sádka. Několik rybníčků bývalo i v Kabelínském údolí. Největší byl rybník Sum. Přestože Kabelínský potok vodami nijak zvlášť neoplývá, mlely na něm i jeho přítocích tři mlýny, všechny příslušné k Zápům.

Mlýn

Mlýn Kabelín se nachází nedaleko vtoku potoka do řeky Labe. Míval jedno kolo, které pohánělo soustavu na mletí mouky, a druhé kolo, jež dodávalo energii stoupě na výrobu krup (v Toušeni měl mlýn čtyři moučná kola, jedno stupní a pilu). První zmínka o mlýnu je z roku 1586, kdy Kabelín koupilo brandýské panství České královské komory od majitele Záp rytíře Mikuláše Bryknara z Brukštejna. První známí mlynáři byli před třicetiletou válkou:

• před 1592 Pavel Kabelínský
• 1592 Vávra Markův
• 1595 Matouš Houser
• 1597 Václav Votava
• 1617 Jan Antoš

Za třicetileté války, v letech 1639-1640, byl kabelínský mlýn vypleněn švédskou armádou, která přezimovala v táboře vybudovaném u Staré Boleslavi, kde se údajně pohybo valo na 10 tisíc lidí (vojáků i doprovodného trénu). Mlýn zůstal pustý až do roku 1676, kdy se jej ujal Jan Čížek. Kabelínský mlynář byl „prost roboty“. Při misiích v roce 1762 byl zdejší mlynář zařazen mezi „podezřelé z kacířství“. Kabelínský mlýn byl proto prohledán a nalezeny „zakázané knihy“.

Další mlýny

Na konci Kabelínského údolí při okraji Záp pod kostelem sv. Jakuba Většího byl postaven mlýn, který dostal dle své polohy název Podkostelní. Někdy v 60. letech 16. století zde mouku mlel mlynář jménem Jan. O něm víme především díky soudnímu sporu mezi Mikulášem Bryknarem z Brukštejna a Burjánem Cukrem z Tamfeldu, kteří se v letech 1572-1573 přeli o hranice mezi Zápy a Stránkou. Mlynář Jan, tehdy ovšem dlící již na mlýně v Kozovazech, při tomto sporu působil jako jeden ze svědků. Před rokem 1590 držel tento mlýn Viktorin Houser, jeden z nejlepších odborníků na stavby mlýnů, jezů a dalších vodních staveb široko daleko, dále 1590 Jan Táborský, 1631 Pavel Vlasák. Někdy snad ve 30. letech 17. století byl vojáky poničen (obdobně jako Kabelín). Po třicetileté válce se jej roku 1656 opět ujal Pavel Vlasák. Třetí mlýn na Kabelínském potoce byl mlýn panský, tj. jeho přímým držitelem byl v 16. století zmíněný šlechtický majitel Záp Mikuláš Bryknar z Brukštejna, sídlící na místní tvrzi. Později po prodeji Záp České královské komoře roku 1586 přešel i tento mlýn do správy brandýského panství. Panský mlýn stával přímo vedle zápské tvrze. Mapa Záp z roku 1777 zachycuje pospolu jak zbytek tvrze s okrouhlou věží, tak i mlýn samotný. Těsné sousedství s tvrzemi bylo pro původní panské mlýny obvyklé (viz např. Toušeň, Čelákovice či Brandýs). V případě příznivých podmínek mělo panské hospodářství tendenci soustředit se v okolí tvrze. Tvrz málokdy plnila jen funkci sídelní, většinou ji doplňoval hospodářský dvůr, mlýn či jiný provoz.

Foto:

Upravená (zvýrazněné vodoteče /modře/, mlýny /červeně/, kostel /žlutě/ a tvrz /zeleně/) mapa Záp, 1777 (Státní oblastní archiv v Praze, VS Brandýs nad Labem, inv. č. 3659).

(Martin HŮRKA, Brandýská katovna ve stínu starých kostelů (leták), Brandýs n. L.-St. Boleslav 2020)

KATOVNA

Katovna leží v historické části města na dohled od tří místních kostelů. Sama budova je jednou z nejstarších ve městě – renezační sgrafitová výzdoba objekt zasazuje vznik objektu do doby 2. poloviny 16. století. Nejpozději od 17. století sloužila jako obydlí brandýských katů, kteří v tomto městě vykonávali své řemeslo až do roku 1765, kdy bylo městu popravčí právo odňato.

Brandýská katovna je jedno z mála zachovaných a veřejnosti přístupných obydlí mistrů ostrého meče.

Probrouzdejte si okolní uličky a najděte tyto tři tak trochu pozapomenuté kostely!

KOSTEL SV. PETRA

Býval farním kostelem vsi Hrádek. Poprvé je uváděn roku 1304, kdy staroboleslavská kapitula prodala Hrádek pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic, a to včetně práva pečovat o místní kostel a dosazovat k němu faráře. Založen byl patrně ve 12. století. Při vizitaci roku 1671 si vizitátor dokonce poznamenal: „Říká se o něm, že byl v Čechách druhým od Vladislava, českého knížete, vystavěn“. Pokud je to pravda, vznikl by v letech 1109-1125, avšak je zde problém důvěryhodnosti ústní tradice.

V každém případě za třicetileté války (1618-1648) byl tento kostel ze všech brandýských kostelů nejvíce poničen. Došlo prakticky k jeho zboření. Dnes se tak díváme na z velké části barokní novostavbu.

Současný správce kostela: Českobratrská církev evangelická.

KOSTEL SV. VAVŘINCE

Kostel patrně z druhé poloviny 13. století se záhy po vzniku tržního městečka Brandýsa, jehož počátky hledáme někde kolem roku 1300, stal jeho farním kostelem. Po polovině 14. století je kostel sv. Vavřince uváděn dokonce jako sídelní kostel celého brandýského děkanátu. Významu odpovídá i nádherná a bohatá gotická malířská výzdoba vnitřních stěn. Nejznámějším je tzv. mlynářský cyklus, ve kterém rodina donátora vzdává hold patronce mlynářů sv. Kateřině. K jeho zhotovení došlo někdy kolem poloviny 14. století.

Současný správce kostela: Církev československá husitská.

KOSTEL OBRÁCENÍ SV. PAVLA

Nejmladší místní kostel je skutečným unikátem. Jedná se totiž o jeden z úplně nejstarších renezančních kostelů v Čechách. Postavil ho italský mistr Matteo Borgorelli pro brandýský sbor Jednoty bratrské v letech 1541-1542, což potvrzuje latinský nápis objevený v omítkovém rámu nad hlavním oltářem. Byť byl kostel později zbarokizován, zachoval si dominantní mohutný zdobený štít v průčelí. V nedaleké Mladé Boleslavi si můžeme prohlédnout jeho „dvojče“ dostavěné Borgorellim roku 1554.

Současný správce kostela: Římskokatolická církev.

(Martin HŮRKA, Mochov v josefínském katastru (1785), Mochovský zpravodaj, 2020, roč. 14, č. 4, s. 51-52)

Josefínský (též josefský) katastr byl prvním majetkovým soupisem v Čechách, který současně zachycoval poddanské i panské pozemky bez rozdílu (ty navíc byly skutečně v terénu změřeny). Jakož i předešlé katastry byl vytvořen k daňovým účelům. Při jeho sestavování vznikla pro každou obec hutná složka s řadou informací (popisy a názvy pozemkových tratí, soupisy pozemků s výměrou a jmény majitelů, náčrtky polí, sestavy výnosnosti apod.). Josefínský katastr je možno studovat v Národním archivu nebo jeho duplikát ve Státním oblastním archivu v Praze. Před více než 100 lety z něj však k obcím našeho regionu učinil výpis českobrodský redaktor Jozef Miškovský. Z něj se dozvídáme, že měření v Mochově proběhlo roku 1785. Níže nebudu z prostorových důvodů citovat všechny Miškovským opsané údaje. Vynechávám zejména výčty a rozměry pozemků a jejich příslušnost k jednotlivým majitelům. Kdo však chce, může si je vyhledat buď ve jmenovaných archivech nebo v Miškovského článku: „Obce českobrodské v katastru Jozefínském“ vydaném v týdeníku Naše Hlasy, 1905, roč. 25, č. 39 z 24. září a č. 40 z 1. října). Zde se chci zaměřit jen na pomístní názvy. Můžeme je porovnat s dneškem a v případě shody si tak uvědomit jejich minimální stáří téměř 250 let (ve skutečnosti řada uváděných názvů bude mnohem starší). Nejprve se podívejme na zápis, ve kterém je postiženo rozčlenění mochovského katastru (psaní velkých a malých počátečních písmen zachovávám dle Miškovského přepisu).

„Mochov rozdělen jest na 17 položení:

I.                    místní plac, v němž obecní škola, kostel a krchov

II.                  na kamenný u Homolky

III.                na kamenný u dvořiště

IV.                na Nehvizdsku

V.                  u Pardusova

VI.                za Pardusem

VII.              za Linvama

VIII.            mezi silnicí k Nehvizdům a průhonem od Pardusova začínaje k Mochovu

IX.                v hlínách od Mochova až po Nehvizdsko

X.                  pod kostelem až k Linvám a pod vinicí k čelakovský silnici

XI.                pod vinicí pod čelakovskou silnicí

XII.              za humny od podvinský louky až k zahradám

XIII.            ve vohrádkách od průhona až k podbabí

XIV.            na podbabí od vohrádek až k selčánským hranicům

XV.              u Bíště vátý pískový lada

XVI.            v zahradách mezi průhonem a potokem

XVII.          pod velkou hrází od splavu novomochovského rybníka až k domku a dále k bažantnici“

Pokračujme podrobným výčtem pomístních názvů, které se podařilo Miškovskému soustředit ze zápisů o jednotlivých pozemkových plochách a jejích majitelích. Odstavec nese nadpis: „Názvy poloh, tratí a rybníků“ (psaní velkých a malých písmen opět ponechávám dle Miškovského interpretace):

„u hrušky, u hrušek, u vrby, za vrbama, u dubu, za humny, za lávkou, v zahradách, u studánky, u krechtu, pod velkou hrází, na suché hrázi, nad domkem, u strouhy, za mostkem, pod splavem, u lomu, pod kopci, v pěšinkách, u trativodu, v hlínách, v hlinišťatách, pod kostelem, u viničky, vinice bývalá teď háj dubový, u svinského kaliště, u průhona, na pískách, u obory, bažantnice chudomelská a domecká, louka Kudibalka, na chmelnici, ve vohrádkách, v koutě, na kratinách, na dlouhým, na širokým, na ouzkým, na klínkách, krátká půlkopa, na sekeře, sekerka pole, v zákruží, v sadoví, na kozím hřbetě, u trubky, u žabínku, na zdolině, na Kněžně, pod Babou, na podbabě, bíště (vátá lada písková), na kerškách, na krškách, vrch Homolka, na kamenný, u dvořiště, na Nehvizdsku, Pardusov, knížecí háj, Linva, knížecí pastviny, rybníky: Podvinský, Velkomochovský, Novomochovský a Vokřínek.“

Foto:

Výřez z územního plánu, 1999.