(Martin HŮRKA, Clo na toušeňských mostech, Florián, 2020, č. 11-12, s. 11)

Vypravme se do poloviny 16. století. Na českém trůně sedí Ferdinand I. Habsburský, který byl po smrti Ludvíka Jagellonského († 1526 v bitvě u Moháče) zvolen českým králem. Ferdinand se snažil posílit zprvu slabou panovnickou pozici. Výtečnou příležitost dostal roku 1547, kdy po nepo­vedeném povstání české šlechty a měst získal volnou ruku ke konfiskacím. Do panovnického majetku spravovaného Českou královskou komorou tehdy přešel i majetek Krajířů z Krajku, a s tím takéToušeň. Při Labi se tak vytvořil ucelený pás tří královských panství: brandýského, přerovského a lyského.

Příjmy do panské pokladny plynuly z rozličných zdrojů, mj. i z výběru cla. To bylo vybíráno při průchodu určitými místy od obchodníků za převážené po­traviny, výrobky či hnaný dobytek. V pří­padě řeky Labe se však naskýtala příleži­tost vybírat clo prakticky od kohokoli na místech, která se jen tak nedala obejít – u přívozů a mostů. V našem regionu šlo o most brandýský, k němuž ještěv 16. století přibyly další, mj. i toušeňský. Dobrozdání o nahrazení toušeňské­ho přívozu mostní soustavou vydal místodržitel českých zemí arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, most byl postaven v letech 1561­-1562 [Florián 2012/10-12/25­-28; 2018/1-2/7]. Opatření se do­tklo i vybírání cla.

Opakované potíže registruje správa brandýského panství se šlechtou.Někteří její členové se snažili z placení vymluvit s poukazem na to, že když využívají most, a ne prám, platit nemusí, jindy zase převážené zboží vy­kazovali jako zboží „pro vlastní po­třebu“ (tedy ne pro trh). Léta 1565 píše Jan Lichvic z Lichvic: „...co se dotejče nového mostu u Toušeně, kdež prve prám a přívoz jest bejval, a stav panský a rytířský clo platili, a až posavad někteří platí, ale na větším díle toho se zbraňují pravíc[e], poněvadž most jest, že platiti povinni nejsou, celnému lají i bíti [ho] chtějí, takže před nimi ucházeti musí.“ Léta 1591 si brandýský důchodní pí­sař Pavel Matějíček opět stěžuje: „...mnozí jak ze stavu panského, tak rytířského vysílajíce čeládku svou s vozy, koňmi a s pícemi do měst pražských netoliko s svými vlastními věcmi, ale i prodadouce lidem přespolním a hand­lířům buď ryby, másla, sýry i jiné rozličné vě­ci. Na to jim tolikéž, jako by toho k své vlastní potřebě vézti dali, listy fedrovní pod sekryty [pečetěmi] svými, aby na mostech anebo místech mejtních k tomu vysázených žádnejmi cly obtěžováni nebyli, dávají, což se již velmi zhusta děje.“

Celný se řídil nařízeními královské komory, v podstatě celními tarify. Níže čteme z toho toušeňského, který sice není datován, dle všeho však pochází ze 70. či 80. let 16. století. Vidíme v něm platby za povozy. Když forman nebo sedlák převá­žel obilí nebo další produkty, zaplatil více, než když jel vůz prázdný. Drobná částka se vydávala i za každého koně, který po­voz táhl. S výjimkou místních (obyvatel Toušeně a Čelákovic) platili všichni, i pěší, kteří se chtěli dostat na druhou stranu řeky. A když hnali dobytek, museli za každý kus přispět rovněž drobnou částkou. Ze zboží vidíme přímo vyjmenované tyto položky: obilí, sůl, sukno, různé zvířecí kůže či živý dobytek, pivo, víno, sýry, ryby, ale také třeba nářadí jako sekery, lopaty, rýče, rovněž keramické ku­chyňské hrnce, ale i dřevěné nádobí.

Zvláštní úprava platila pro šlechtice: „Co se stavu panského a rytířského dotejče, kdyby [jejich] poddaní nějaké potřeby a nákla­dy jim náležité, vezli a od nich pořádný listy fedrovní na to ukázali, ty mohou bez cla pasí­rováni [propuštěni] býti. Však má se na to pilný pozor držeti, aby se skrz takové listy (jakž jest se předešle ďálo) žádný obmyslové neužívali...“ Jestli se šlechta mohla v ně­kterých případech placení vyhnout, pak Židé na tom byli opačně: „A co se židův dotejče, ti mají z celého nákladu o jeden grošvíce dávati, protože jest věc židovská; aby byl rozdíl mezi židem a křesťanem.“ Dřevěné mosty (tím pádem i dálková cesta překračující Labe) u Toušeně sice v 18. století zanikly, avšak clo se zde za­čalo vybírat ještě jednou, a to po polovině 19. století přímo v obci na silnici z Bran­dýsa do Čelákovic. O tom píše více nejstarší toušeňská kronika, jejíž přepis je ke stažení na webu městyse (strany 46­-47, v originále 438-­439).

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/51, Clo v Brandýse, Toušeni a Přerově (70.-80. léta 16. století)
• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/58, Clo v Toušeni (1565­-1591)
• Výřez mapy: Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Brandýs nad Labem, inv. č. 3569 (1764)

(Martin HŮRKA, Výprava do Brandýsa a Hrádku roku 1380, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, listopad 2020, s. 14)

7. října 2020 měla v knihovně Eduarda Petišky v Brandýse nad Labem proběhnout přednáška „Hrádek – Brandýs. Výprava ke kořenům města“. Chtěl jsem společně s vámi otevřít debatu ohledně nejednoznačných a značně zamotaných počátcích levobřežní části našeho souměstí.

Tímto tématem se nejvíce, a v jistém smyslu také naposledy, zaobíral před více než sto lety nestor místní historie Justin Václav Prášek. Jeho myšlenky a postřehy zůstaly přes dílčí úpravy platné dodnes. Na druhou stranu J. V. Prášek neměl k dispozici tolik pramenů, jak archivních, tak archeologických, kolik máme dnes my. Domnívám se, že je vhodný čas, opět se podívat mnoho staletí nazpět do doby posledních Přemyslovců i doby lucemburské (13. – počátek 15. století), projít nové prameny a pokusit se „popostrčit“ naše poznání zase o krok dále. Přednáška byla z pochopitelných důvodů přesunuta na lepší časy, ale již nyní bych se s vámi rád podělil o jeden velice zajímavý pramen, který nám může být při našem pátrání k užitku.

Jedná se o zprávu pražského arcijáhna Pavla z Janovic, kterou sestavil ze svých „inspekčních“ cest po farách pražského arcijáhenství v letech 1379-1382 [viz I. Hlaváček – Z. Hledíková (eds.), Visitační protokol pražského arcijáhenství pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379-1382, Praha 1973, 530 stran]. Pavla z Janovic při svých vizitacích zajímalo jak vybavení kostelů, tak také morálka kléru i laiků. Mezi jednotlivými farnostmi se pohyboval na koni. Během jednoho dne stihl objet hned několik far. Na té poslední vždy přenocoval. Stav far zjišťoval rozhovory jak s místními duchovními, tak i s farníky. O návštěvě každého kostela (fary) si udělal zápis. Z našeho hlediska je nejzajímavější cesta, kterou započal 27. ledna 1380 ráno v Čelákovicích. Přes Zápy se v poledne dostal do Brandýsa, kde provedl inspekci v kostele sv. Vavřince, více viz níže Pavlovy zápisky (kurzívou volný překlad z latiny):

„Kostel v Brandýse svatého Vavřince, dne 27. měsíce ledna, v čase poledním

Pan Jakš, farář tamtéž 13 let, jsa tázán říká, jak slyšel, že Petr, farář v Zápech, byl nectný s jistou Ankou, vdanou ženou, z čehož šla veřejná pomluva a fáma, a říká, jak slyšel, že řečená žena faráře navštěvuje téměř každodenně.

Též říká, že Petr, farář kostela sv. Petra v Hrádku, měl kuběnu ve svém domě a obávaje se špatné pověsti, dal ji jinému za manželku. Kterýžto laik dlí s řečenou ženou ve farářově farním domě.

Též říká, že jeho farník Svach sladovník majíc právoplatnou manželku jménem Markéta ve vsi Mikov pod Mělníkem si vzal jinou v Brandýse, totiž jménem [rovněž] Markéta před 12 lety, o čemž totiž při minulých vizitacích často je hovořeno. A týž sladovník vůbec nekomunikuje.

Václav z Doksan, kněz 12 let, vikář tamtéž od svátku sv. Havla přítomného roku [myšlen patrně 16. říjen 1379], jsa tázán, říká přísežně, že pan Petr, farář v Hrádku, měl kuběnu jménem Zbyňka...“

V textu jsou následně vypočítávány další údajné prohřešky proti morálce nejen hrádeckého duchovního, ale opět i dalších v okolí, např.: „Matěj a Ješek řečený Synek, jsouce tázáni pod přísahou říkají, že farář ze Záp někdy přichází též do Brandýsa, [kde] navštěvuje krčmy a opíjí se...“

Není třeba se pohoršovat nad jednáním místních duchovních. Pomineme-li, že zde čteme vysloveně „středověké drby“, ve kterých si lidé vyřizovali i své osobní účty, musíme brát v potaz dobu, kdy se vše odehrává. Od 12. století byl sice v Čechách církevním právem stanoven kněžský celibát, avšak zejména na venkově bylo ještě řadu století zcela běžné (a akceptované), že faráři a další duchovní udržovali s ženami vazby na způsob manželského soužití. Zpřísnění v tomto směru přišlo až v novověku. Výše uvedené pasáže jsem vybral ne kvůli zkoumání morálky místních duchovních, ale především proto, že nám text umožňuje shromáždit další kamínky do mozaiky, která snad jednou umožní rozklíčovat počáteční vztah Brandýsa a Hrádku.

Především se potvrzuje, že brandýským kostelem byl výslovně kostel sv. Vavřince. Kostel sv. Petra je označován jako kostel hrádecký, přičemž není rozlišováno mezi Vyšším a Nižším Hrádkem! Zdá se, že takové rozdělení ve smyslu právní samostatnosti obce ve středověku (ani později) neexistovalo. Hrádek byl zkrátka právně jednou obcí Hrádek s vlastním kostelem sv. Petra, farou a farářem. Obec zastupoval vesnický rychtář. Není bez zajímavostí ani zmínka o brandýských krčmách (v původním textu se skutečně objevuje množné číslo). Mějme přitom na paměti, že Brandýs byl tehdy velmi mladý (vznik je odhadován na dobu kolem roku 1300). Nejednalo se o město, ale při nejlepší vůli jen o městečko/trhovou ves.

Více snad napoví hned další návštěva Pavla z Janovic, neboť ten se z Brandýsa přesunul do bezprostředního sousedství:

„Kostel svatého Petra v Hrádku, výše uvedeného dne, o hodině nešporní [tj. v podvečer]

Zbyňka, žena tamtéž shledána, jsa tázána říká, že se tam zdržuje s farářem dva roky a o nadcházejícím svátku svatého Ondřeje to bude již třetí rok, a říká, že měla legitimního manžela jménem Pavel a říká, že se sebe zřekli před pražskými církevními autoritami, a tak už s ním není, protože byl impotentní... Dále je obšírně vysvětlován celý případ doplněný o výpovědi dalších osob z okolí paní Zbyňky, která se ve skutečnosti měla jmenovat Zdinka (Zděnka ?). Pro nás je to ovšem nepodstatné. My se pídíme po zmínkách o Brandýsu a Hrádku, a právě taková zmínka přichází v samém závěru Zbyňčina/Zděnčina případu, kdy se do hry dostává opět brandýský farář „pan Jakš“, kterého jsme již poznali při návštěvě brandýského kostela sv. Vavřince. Tentokrát se o něm hovoří jako o „faráři ve vsi/městečku Brandýs jinak řečeno Hrádek“ [„plebano in villa Brandiss alias Hradek“]. Termín „villa“ lze patrně chápat právě jako odkaz na „tržní městečko“ (v latině „villa forensis“). Zajímavé je kladení místa působiště faráře do „Brandýsa jinak řečeno Hrádku“. Zdá se být odkazem na fakt, že kostel sv. Vavřince, který ve 14. století byl farním kostelem brandýským, se fyzicky nachází v prostoru dodnes označovaném jako Nižší Hrádek.

Exkurze do Brandýsa a na Hrádek roku 1380 je prozatím u konce. Shromažďování dalších pramenů bude dle možností pokračovat a již teď se těším, jaké další badatelské cesty při naší přednášce společně vymyslíme.

(Martin HŮRKA - Eva KRYŠKOVÁ, Žáci místních škol před 100 lety, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, říjen 2020, s. 19)

Staroboleslavské a brandýské školství se pyšní prastarou tradicí. Ve Staré Boleslavi od raného středověku sídlilo několik významných církevních institucí. Kde v té době působila církev, tam bylo vzdělání. Brandýs později, za držby Krajířů z Krajku i habsburského rodu, „doháněl“ náskok Boleslavi.

Význam městečka sílil, rozvíjela se jeho správa a kolem náměstí řemesla a obchod. To vytvářelo tlak na vznik městských škol. Brandýskou partikulární školu koncem 16. století navštěvoval například známý spisovatel-historik Pavel Stránský ze Zápské Stránky. Školy ve středověku i novověku vznikaly ze zcela praktických důvodů – zajistit sobě (rozuměj svému zřizovateli) vlastní dorost, církevním institucím nové vzdělané duchovní, městských institucím ovládaným předními měšťany nové vzdělané úředníky, obchodníky, mistry řemeslnických cechů apod. Na venkově školství prakticky neexistovalo, tedy pokud se některý iniciativní farář nechopil alespoň základního vzdělávání nadaných dětí farníků. Rolníkům stačily dovednosti, které od mala při zemědělských pracích získávali od vesnické komunity. Vraťme se do měst a tamních škol. Byť důraz na disciplínu, memorování, nápodobu a precizní zopakování toho, co vymysleli (uměli) již otcové a dědové, byl velký, i tehdy se našlo dost rebelů, kteří přišli s nějakou novinou. Všem známý je případ lidí na pražské univerzitě kolem Mistra Jana Husa na počátku 15. století. Taky z toho pak byl pěkný poprask! Za běžného stavu kantoři a společnost měli více pák, jak si vynutit studijní disciplínu a kázeň. Patrně i sami žáci (a jistě jejich rodiče) chápali lépe smysl svého vzdělávání, které z velké části probíhalo prakticky nebo bylo s praxí úžeji spjato – žák věděl, co ho čeká, jaké povolání je pro něj přichystáno nebo jaký obchod/řemeslo po otci převezme. Vzdělání bylo výlučnější záležitostí.

Po polovině 19. století nastala ve školství výrazná proměna. Církev, města, korporace ustoupily ze svých pozic a o školství se naplno začal starat stát. Nechceme zde vypisovat, které všechny školy v našem městě zde v 19. a 20. století vznikly, jak se měnily jejich názvy, struktura apod. Pojďme se raději podívat, co lze zjistit o studentech a žácích obecně v době před sto lety.

Jaké poznámky dostávali naši praprarodiče?

Sice se často hovoří o větší disciplíně a morálce tehdejší dětí, avšak na druhou stranu velké procento z nich pocházelo z poměrně neutěšených poměrů, kdy rodiny v dobách krizí (např. za první světové války) řešily doslova existenční potíže. Prostředí, ve kterém děti vyrůstaly, se odráželo i na jejich projevech vně i uvnitř školy. Nu a také byly děti, které se prostě nudily. Dle výzkumů Hany Vrchotické (Studie a zprávy 2015, roč. 5) řešili kantoři na obecné škole v Brandýse v letech 1910-1930 případy zapálení vlasů spolužákovi, ohrožování spolužáků nožem, zranění druhého motyčkou (patrně při školních pozemcích). V třídních výkazech lze vyhledat i méně závažné přestupky posypání spolužákova chleba se sádlem nasliněnými papíry, tradiční podepisování zpráv zaslaných učitelem domů rodičům nebo podepsání vysvědčení nezletilým sourozencem žáka, dále plivání na podlahu, odmítání pracovat, pobíhání po třídě, střelbu z praku nebo vykonávání potřeby do kalamářů. Za většinou těchto činností si představíme patrně spíše chlapce. Jistý žák byl potrestán za to, že „donesl do školy myš“. Ve starší době, koncem 19. století, jsou u zdejších žáků také zaznamenány případy zneuctění náboženských symbolů, konkrétně svatého kříže (vyplazování jazyka, házení kamení a bláta nebo i vykonání potřeby na kříž). Kázeňské přestupky se však vyskytovaly i na brandýské Obecné škole dívčí, byť s menší intenzitou a závažností. V letech 1918-1927 napočítáme v třídních výkazech na 222 přestupků (neposlušnost, vyrušování, vzdorovitost, lhaní, záškoláctví). U chlapců bylo ve stejném období zaznamenáno prohřešků násobně více, a to 1 116. Obdobné přečiny byly řešeny ve staroboleslavských školách. Zde se při zaznamenání odhalených záškoláctví v jednom případě uvádí i kam žák místo školy chodil – ke kasárnám (patrně obdivovat vojáky). Brandýští učitelé si všímají i mimoškolních aktivit svých žáků – noční potulky dětí („vůbec doma nespí“, „toulá se v noci po cihelnách“), chození do hospod nebo kouření, hlasité hulákání na ulici nebo do obchodů, plivání na lidi, vykonávání potřeby na výkladní skříně obchodů nebo za dveřmi brandýské pošty, ale také úsměvné chození na divadlo nebo do biografu bez vědomí rodičů. K uším kantorů se doneslo i to, když žáci běhali za automobily (když se nějaký na ulici objevil, byl to velký svátek a pro děti významná událost). Poměrně nebezpečné situace nejen sobě, ale i svému okolí způsobovali školní výrostci, když vyskakovali na jedoucí vlaky, pokoušeli se přehazovat na železnici výhybky nebo odpoutat na nádraží vagon. Další běhali se zapáleným rákosem po městě a házeli „ohnivé žabky“ do domů. Za klasické můžeme považovat ničení různých věcí na veřejných místech – elektrické vedení a žárovky osvětlení (tehdy naprostá novinka, která si snadno získala pozornost dětí), vybavení hřbitova, okna domů (dokonce i okna kasáren!). Tyto případy řešila nejen škola, ale už i další veřejné orgány. Mezi kluky byla častá fyzická napadání a rvačky. Děti ubližovaly i verbálně, např. posměšky postiženým lidem. Co se krádeží týče, bylo běžné zcizení školních pomůcek nebo jídla (spolužákům, na trhu, na zahradách), občas se objevovalo vykradení učitelských stolů nebo jejich bytů, které často bývaly součástí školních budov, krádež svíček na hřbitově nebo uhlí na nádraží. Za krádežemi zjevně stála většinou hmotná nouze dětí. V Brandýse a Boleslavi se jako i jinde vyskytovaly také případy týrání zvířat – Bůh ví proč, většinou ptactva. Velký rozdíl je v pachatelích těchto činů – všechny zjištěné případy se týkají kluků, na dívčí obecné škole se zde ve sledované době žádný nevyskytl.

Školní personál měl před 100 lety výhodu, že se v drtivé většině případů mohl opřít o spolupráci s rodiči. Pokud dítě nepocházelo z vyloženě sociálně problémových rodin, běžná měšťanská populace dbala na řádné chování a školní disciplínu. Kázeňské potíže dětí byly svým způsobem i ostudou pro řádně pracující rodiče. Společenská morálka a tlak sousedských pomluv a maloměstských řečí byl rodiči vnímán citlivěji, a tak se snažili nevhodnému chování rázně a účinně zamezit.

Ze školního humoru první republiky

Anekdoty o žácích a učitelích se pochopitelně objevují v každé době. Zde je malá ukázka toho, co se urodilo v brandýských a staroboleslavských školách. Humor ze sbírek soudobých učitelů, uveřejněný v dobovém časopise „Naše Polabí“, vám může připadat poněkud sušší. Možná se však tehdejší humor od našeho tolik nelišil, jen školní promluvy v „Našem Polabí“ prošly přirozenou kantorskou cenzurou.

„Čím je památná Stará Boleslav?“ táže se učitel v hodině vlastivědné. – „Prosím, prosím!“ – „Nuže, Mužíku!“ – „Byl tam důkladně zavražděn sv. Václav!“ (Na slovíčko „úkladně“ si žáček jednoduše nevzpomněl).

V 1. třídě pravil učitel: „Včera jsem šel kolem naší obory a viděl jsem tam skákati krásné zvířátko – asi tak velké jako koza; co to asi bylo?“ Žáček: „To byla žába…“

Učitel v I. třídě přiblížil se k malému žáku, který nápadně zapáchal... „Co to zde tak ošklivě zapáchá?“ Žáček: „Pane učiteli, já jsem šláp do velké strany...“.

Vojta začal letos chodit do školy, kterou bohužel zrovna rád nenavštěvuje. Tážete-li se ho proto, jak chodí do školy, odpoví: „Pomalu.“ „A jak chodíš ze školy?“ „Trapem!“ odsekne Vojta.

(Martin HŮRKA, Kořeny Svatováclavských slavností, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, září 2020, s. 12)

Stará Boleslav je každoročně 28. září centrem připomínky sv. Václava, českého patrona z rodu Přemyslovců a po staletí pilíře české státnosti. Právě tohoto dne zde byl roku 935 kníže Václav zavražděn po napadení svým bratrem Boleslavem.

Václavův ohlas se nejen v domácím českém prostředí začal objevovat záhy po jeho smrti. Tehdy vznikly legendy, z nichž se dodnes pokoušíme dešifrovat jeho život a svět. Václavovo jméno se objevilo na českých mincích již na počátku 11. století, konkrétně na denárech knížete Jaromíra (1004 – 1012). Následně se Václav na přemyslovských ražbách „zabydlel“. Setkáváme se s ním v různých variantách na celé řadě mincí až do zavedení brakteátů ve 13. století. Kromě uvedení jména je zobrazován především se svatozáří a se svým typickým kopím nebo praporcem. Takového ho známe i z pozdějších či dnešních uměleckých děl.

Národní svatováclavská pouť konaná od roku 2003 nevznikla jen tak z ničeho. Šířeji pojaté oslavy s celou řadou doprovodných akcí proběhly již roku 1998 v podobě prvního ročníku Svatováclavských slavností. Podívejme se však hlouběji do minulosti, protože připomínka svatého Václava přímo v místě jeho skonu, ve Staré Boleslavi, má vskutku tisíciletou tradici. Již stavba jednoho z největších chrámů českého státu své doby, kostela sv. Václava a založení staroboleslavské kapituly mezi lety 1039-1046 ukazuje na hlubokou úctu k tomuto světci. Svatováclavský kult všestranně podporoval později císař Karel IV., který osobně do Boleslavi několikrát zavítal. V jeho době již můžeme počítat s rozvinutými veřejnými oslavami svátku sv. Václava, později na přelomu 16. a 17. století se jako druhý hlavní staroboleslavský svátek, slavený v masových procesích stal svátek Panny Marie spojený s uctíváním Palladia. Palladium fakticky propojilo obě zdejší velké tradice – svatováclavskou a mariánskou (Sv. Václav měl Palladium zdědit po své babičce sv. Ludmile, která ho měla obdržet od sv. Metoděje při svém křtu. Ludmila byla se svým manželem, nejstarším historicky doloženým českým knížetem Bořivojem na Moravě Metodějem pokřtěna roku 882. Česká přemyslovská knížata a přeneseně český stát se tehdy staly součástí křesťanské Evropy).

Oslavy svatováclavského milenia

Nejrozsáhlejší oslavy sv. Václava v českých zemích a ve Staré Boleslavi proběhly patrně roku 1929. Oslavy tzv. svatováclavského milénia byly uspořádány k výročí 1000 let od Václavovy smrti roku 929, kterýžto rok byl tehdy obecně přijímán (dnešní historická věda datum Václavova skonu klade k roku 935).

Oslavy svatováclavského milénia byly obrovskou celonárodní akcí. Na Pražském hradě již 22. září mohla veřejnost po mnoha letech shlédnout korunovační klenoty, 27. září přišli vzdát hold k pomníku sv. Václava v Praze na Václavském náměstí desítky tisíc lidí včetně nejvyšších představitelů státu. Po celé republice byly pořádány připomínkové akce, výstavy, projevy. Nebyly snad noviny, které by se oslavám nevěnovaly (byť třeba s negativním postojem jako Rudé právo). Samotného 28. září proběhl průvod s lebkou sv. Václava z Vyšehradu na Pražský hrad (po vzoru korunovačních průvodů českých králů). Václavova drátěná košile, meč a přilba byly vezeny na lafetě s čestnou stráží. Průvodu se zúčastnilo či bylo přítomno údajně více než půl milionu lidí. V dnech následujících po těchto „státních“ oslavách se řada lidí, kteří do Prahy přijeli i třeba z daleka, vypravila do Staré Boleslavi poklonit se památce sv. Václava. Hlavní „církevní“ oslavy však ve Staré Boleslavi proběhli již 14. a 15. srpna. V těchto dnech se davy poutníků valily od vlakových stanic v Brandýse a Boleslavi. Ve staroboleslavských chrámech neustále probíhaly pobožnosti. V Hluchově koncertovaly hudební kapely. Večer 14. srpna se odehrál působivý průvod městem, o němž nás zpravuje staroboleslavská kronika: „Po osmé hodině zazářil háj Hluchov tisíci světel. Lampiony s obrazem sv. Václava nebo označením svatováclavského milenia a tisíce svíček v rukou věřících působily pohádkovým dojmem. Ke čtvrt na devět večer vyšel průvod po schůdkách k Brandýsu, stočil se kolem labského mostu do Masarykovy třídy a zúčastnilo se ho přes 8 tisíc lidí. Ti, kteří pro jakoukoliv příčinu nemohli se ho zúčastniti, tvořili hustý špalír po obou stranách od mostu brandýského až za kostel sv. Václava. V čele průvodu nesen byl kříž... Jako obrovský světelný had vinul se průvod za zpěvu chorálu Hospodine, pomiluj a Sv. Václave a za zvuků všech zvonů staroboleslavských a slavnostního osvětlení obou chrámů, brány, radnice a sochy sv. Václava žárovkami a reflektory, do chrámu sv. Václava.“

Svatováclavské milénium roku 1929 bylo slaveno ve Staré Boleslavi prakticky po celé léto a začátek podzimu. Různé spolky se střídaly v pořádání svých vlastních slavnostních a připomínkových aktů. Poutníci průběžně dle svých možností přijížděli – opakovaně např. dorážely i několikasetčlenné výpravy katolických Němců ze Sudet (např. z Liberecka), krojovaní Moraváci a snad i obyvatelé Slovenska do Boleslavi zavítali. Do Staré Boleslavi se přijel sv. Václavu poklonit mj. i budoucí papež Jan XXIII.