(Martin HŮRKA, Co lze zjistit o mochovských usedlostech konce 16. století?, Mochovský zpravodaj, 2021, roč. 15, č. 1, s. 48-50)

Nenápadná suplikace, tedy prosebný list či žádost, brandýského forštmistra (vrchního správce císařských lesů panství Brandýs) Ondřeje Fücktische z roku 1596 mne podnítila k sepsání tohoto příspěvku. V německy psané suplikaci, která nemá rozsah ani jedné celé strany, se dotyčný forštmistr snaží docílit nabytí „malého selského dvora [v místě] zvaném ‚Mochov‘ ležícím na přerovském panství“. Tento dvůr patřil „blahé paměti nebožtíkovi Kocmandovi“. Fücktisch uvádí ocenění gruntu na 250 tolarů. Suplikace byla zaslána do Prahy královské komoře, tedy úřadu spravujícímu majetek krále a císaře Rudolfa II. Česká královská komora byla mj. i nadřízeným orgánem správy brandýského nebo přerovského komorního panství. Forštmistr upozorňuje na svou dlouholetou službu císaři a vyzdvihuje náklady, které s tím měl spojené. Domníval se, že mu tak dvůr bude postoupen. Označuje ho totiž jako „odúmrť“ spadlou do majetku komory.

Je možné se o tomto dvoře dozvědět více? Zjistit jeho vybavení, podobu, k němu přináležející polnosti a louky? Je možné se dozvědět více i o ostatních mochovských poddanských dvorech z doby renezance, tj. z doby předbělohorské (před 1620)? Zdaleka tomu tak nebývá vždy a všude, ale v případě Mochova máme dochovány hned dvě pozemkové knihy, jejichž záznamy sahají až k polovině 16. století. Z nich se dozvídáme, že „nebožtík Kocmanda“ se jmenoval křestním jménem Jan. Svůj grunt koupil roku 1575 od Jíry Červenky. Zemřel 1595, ale ještě toho roku stihl za svůj grunt zaplatit pravidelnou každoroční splátku. Zároveň však krátce na to „...léta 1595 v sobotu po sv. Vítě s povolením urozeného pana Michala Albrechta z Šontálu J. M. C. hejtmana na Přerově prošacován jest grunt skrze rychtáře a konšely mochovské a přerovský pozůstalý po n[ebožtíkovi] Janovi Kocmandovi s těmito svršky: klisny 4, hřebec roční 1, hříbat letošních 2, krávy 4, jalového dobytka 5, vovec 25, sviní s prasaty 18, slepic s kohoutem 21, husy s housaty 21, vozy 2, pluh 1, brány 2, žita 8 v[ěrtelů], ječmena 1 v[ěrtel], obilí cokoli na zimu a na jaře vsetýho jest; a prodán Janovi Duchkovýmu za sumu 250 [kop] g[rošů]...“ Grunt to tedy nebyl nijak malý. Dozvídáme se, že po Janovi Kocmandovi zde zůstala vdova Lída. Prodej však neprobíhal hladce, což bylo asi i důvodem, proč se o grunt začal zajímat brandýský forštmistr Fücktisch, který mohl zavětřit příležitost (zároveň vidíme, že vše zřejmě nebylo tak, jak ve své suplikaci popisoval královské komoře). V každém případě roku 1597 se grunt prodával znovu: „...prošacován a prodán jest grunt pozůstalý po n[ebožtíkovi] Janovi Kocmandovi se všemi svršky a nábytky... Janovi Vackovi ... za sumu 275 [kop] g[rošů]...“. Jan Vacek dvůr již držel stabilně po mnoho následujících let. Forštmistr Fücktisch ostrouhal.

Zápis z konce 16. století nám názorně ukazuje, co se v tehdejších soupisech uvádělo zejména, tj. především inventář dvora v podobě chovaného zvířectva, zásob obilí a důležitých (a finančně cenných) nářadí a jiného vybavení. Když máme štěstí, můžeme se někdy dočíst i o tom kterém poli či louce, a to včetně pomístního názvu a dalšího určení polohy. O vlastní podobě areálu dvora zmínky zpravidla nebývají. Popisy budov usedlosti, uvádění počtu chlívů, sklepů, zmínky o užitém stavebním materiálu, o ohradních zdech, branách, studních apod. máme v našem kraji v ucelené podobě až z doby končícího 18. století.

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 1697, sign. K 118/26, Žádost forštmistra Fücktische o dvůr v Mochově (1596).
• Státní oblastní archiv v Praze, Vs Kounice, i. č. 315, Kontraktní kniha Mochov (1566-1672).
• Státní oblastní archiv v Praze, Vs Brandýs n. L., i. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630).

Foto: Vůz s plnými bočnicemi zvaný fasuněk (M. Hůrka).

(Martin HŮRKA, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 6, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, říjen 2022, s. 15)

Dnes vás zavedeme na jednu historickou pavlač. Slouží objektu bývalé katovny, kterou v současnosti spravuje Oblastní muzeum Praha-východ. V jejím přízemí se nachází expozice katovského řemesla. Jádro budovy vzniklo již v předbělohorském období (parně někdy mezi lety cca 1550-1620). Dřevěná pavlač, na kterou není běžný přístup, je mladšího data, některé její části jsou dokonce zcela nové, ale zachovávají původní ráz (starší dřevo muselo být kvůli svému špatnému stavu při rekonstrukci kolem přelomu tisíciletí vyměněno). Pavlač, tedy před nosnou zdí zvnějšku předsazená chodbová konstrukce, je nesena přesahujícími konci (tzv. „zhlavími“) stropních trámů.

V konstrukcích brandýských a staroboleslavských domů nalezneme řídce ještě i dnes pozůstatky dřevěných pavlačí. Před nedávnem zcela zašla značně zchátralá (jako celý dům) dřevěná pavlač čp. 98 na brandýském náměstí. U historických patrových domů (nejen) při zdejším náměstí bývaly pavlače zcela běžné. Taková do dvora orientovaná pavlač rovněž sloužila k přístupu k suchému záchodu (v případě vícero bytových jednotek býval záchod společný). Pavlač se hodila také např. k sušení prádla.

V minulých staletích se ve venkovském prostředí řešil pomocí pavlačí vstup nejen do obytných prostor, ale také např. na špýchar (kde bývalo v suchém patře uschováno obilí a jiné zemědělské produkty), do patra mlýna či podobně. U jistého brandýského domu je dochována rovněž dřevěná pavlač se soustruženými kuželkami, která sloužila coby přístup do patra truhlářské dílny, kde bývalo uschováno dřevo (vysychalo). Tato pavlač vznikla až v meziválečném období a je ve výborném stavu.

Foto: Pavlač u katovny a pavlač při bývalé truhlářské dílně (M. Hůrka, 2022).

(Martin HŮRKA, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 5, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, září 2022, s. 24)

Soubor diapozitivů

Před pár týdny nás kontaktoval zájemce o místní historii, který muzeu nabídl darem velké množství barevných diapozitivů především ze 70. a 80. let 20. století. Dárci bychom tímto chtěli velmi poděkovat! Diáky zachycují různé části Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi i okolních obcí. Svým charakterem jsou dokumentační. Vytvořil je pan Josef Procházka. Ze stovek získaných diapozitivů vypadla rovněž obálka s přibližně 20 snímky nadepsaná „Šanghaj“.

Vzpomněli jsme si na asi rok a půl starý badatelský dotaz, který vzešel od badatelky, jež si tvořila rodinný rodokmen. Badatelka tehdy chtěla získat jakékoli materiály vztahující se právě k brandýské původně chudinské kolonii zvané lidově Šanghaj. Bohužel jsme neměli moc co nabídnout. Určité informace však poskytli pamětníci, včetně rodáků z pojednávaného místa. Pomáhají i dostupné mapy a plány. Zkusme si nyní dostupné informace sesumírovat.

Kolonie

Kolonie, jak se zdá, vznikla po 1. světové válce z vyřazených železničních vagonů. Obdobná kolonie se nacházela též ve Staré Boleslavi. Doklady používání vyřazených vagonů, byť v menší míře, máme však ze zdejšího kraje i odjinud – např. dva takové vagonové domky byly v meziválečném období využívány v Dřevčicích (roku 1924 si jeden z nich pořídila za 1 000 korun tamní vdova Antonie Novotná).

Brandýská kolonie se rozléhala severovýchodně od silnice Zápská v prostoru naproti dnešnímu Kauflandu. Nejvíce obyvatel měla patrně kolem druhé světové války. Původně zde žili zejména dělníci, zhusta pracující v Melicharově továrně. Přinejmenším po druhé světové válce pak dost obyvatel mělo pracovat rovněž v zemědělství.

Dle vyprávění Miroslava Jílka, který se v kolonii během 2. světové války narodil (* 1943), si lidé původní vagony různě upravovali, podezdívali nebo si postupem doby stavěli i nové zděné domky.

Kolonie měla zaniknout v průběhu 70. a 80. letech 20. století. Zánik zachycují právě ony nedávno získané diapozitivy z 80. let 20. století. Po sametové revoluci byl prostor zcela přestavěn.

Pamětnice původně bydlící poblíž (* 1948) se o železničních vagonech domnívala, že jsou to maringotky. Na schůdkách porůznu sedávali děti i dospělí. Další pamětnici (* 1954) se vybavují zejména spolužáci ze školních let, kteří v kolonce bydleli. Mnoho však o tamním životě neví, neboť měla od rodičů zakázáno do pojednávané oblasti chodit, což dodržela a nikdy do kolonky nevstoupila.

Další pamětník (* 1959) sděluje, že vagony byly seřazeny po dvou a spojeny stříškou. Dle vzpomínek jich mohlo být tak 20 či 25. Lidé v kolonii chovali drobné domácí zvířectvo – typicky slepice, a zřejmě i králíky, protože pilně sekali trávu ve škarpě až do Záp.

Budeme rádi za jakoukoli další vzpomínku, fotografii či dokument, který se k dané kolonii vztahuje.

Foto: Jeden z domků kolonie, 70.-80. léta 20. století (OMPv).

(Martin HŮRKA, Skrytá místa Brandýsa a Boleslavi 1, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, únor 2022, s. 14)

Poloha náměstí

Při pohledu na vrstevnicovou mapu se jako nejzřetelnější a největší rovinná plocha v brandýském historickém jádru jeví prostor Masarykova náměstí s přilehlým severovýchodním a jihozápadním okolím. Na severozápadě i na jihovýchodě však náměstí lemuje „svah“ (výškový rozdíl mezi úrovní náměstí a horní částí Riegrovy ulice je přibližně 12 metrů). Je jisté, že s přírodní terénní situací pracovali a ve svých záměrech počítali i „projektanti“ náměstí při jeho vzniku. Důležitá pro ně byla dostupnost pitné vody (pramenité či studniční) a pokud možno rovná plocha pro tržiště. Terén jistě místy nechali patřičně upravit. Zde v Brandýse je to nejvíce patrné u jihovýchodní domovní řady, která dále z náměstí pokračuje do ulice Pražská. Zdá se, že parcely těchto domů byly „do roviny“ upravovány nejvýrazněji (svah za nimi rychle stoupá, resp. se zde nachází terénní terasa).

V pískovci tesané sklepy v areálu domu čp. 61 na náměstí

Krásnou ukázkou, jak naši předchůdci dovedli pracovat s terénem, je areál včetně dvora domu čp. 61. Dům je znám mezi obyvateli města coby někdejší „důstojnické kasino“ (klub důstojníků brandýského dragounského regimentu). V minulých dobách byl objekt nazýván Valdštejnským domem (dle držby hrabat z Valdštejna v 17. století). Předěl mezi dvorem a zahradním traktem tohoto domu tvoří terasovitý terénní stupeň, ve kterém si kdysi dávno místní zřídili rozlehlé, v pískovcové skále tesané sklepy (sklepy jsou doplněny v přední části zděnými místnostmi). Stáří sklepů si netroufáme odhadovat. Nápadné však byly již našim předchůdcům před více než 100 lety. Klasik brandýské historie J. V. Prášek o nich při svém popisu čp. 61 píše: „Ve dvoře založeny rozsáhlé skalní sklepy, nad nimi pak, před domem zahradním, upravena úroveň dlážděná, což vše podnes zachováno.“

Díky vstřícnosti vlastníků domu Františka a JUDr. Josefa Nejedlých a jejich rodinných příslušníků (potomků vlastníků již z doby Rakousko–Uherska) jsme se mohli podívat dovnitř a sklepy nafotit. Skládají se z několika propojených prostor tesaných v pískovci, část sklepů je zděná. Zasahují pod celý zahradní trakt domu a jejich celkový tvar připomíná podkovu.  Sklepy sloužily v době provozu „důstojnického kasina“ ke skladování vína, a později za druhé světové války jako kryt pro obyvatele blízkých domů na náměstí. Narazit můžeme tu na skalní výklenek, onde na volně položenou část ostění či na opracovaný kamenický prvek druhotně použitý v zazdívce (příčce). Ve sklepě se současně nachází v pískovci kopaná/tesaná studna s boční šachtou ústící do zahrady (pro pumpu a její potrubí). A jsme opět u té vody! Studna je přístupná z více sklepních prostorů. Její hloubku odhadujeme na přibližně 4 metry, šířku pak na 1,5 metru. Určitou zajímavostí jsou síťovité ornamenty na stropě a stěnách v blízkosti studny (houba ?, lišejník ?).

Na skok do okolí

Na skalní sklepy jsme zvyklí z oblastí, jako je Kokořínsko nebo Český ráj, kde se vyskytují nejen tesané sklepní prostory, ale i celá skalní obydlí či hospodářské objekty jako např. sušárny. V našem blízkém okolí pak do vícero podobných sklepů lze vstoupil v pískovcové oblasti kolem Jenštejna či Vinoře. Rozsáhlými etážovými sklepy se může chlubit zámek v Jirnech. Jejich spodní část je rovněž tesána ve skále. Spodní partie pochází patrně ještě z původní středověké tvrze, na které jirenský (veřejnosti nepřístupný) zámek stojí. O geologické situaci zdejšího regionu podává bližší výpověď nedávno vydaná publikace: „Vycházky za geologií brandýského Polabí“.