(Martin HŮRKA, Nejkrutější zima, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, únor 2021, s. 18)

Když nám u nás v Polabí není poslední roky přáno užít si pořádnou zimu s chumelenicemi, zamrzlým Labem a uhelnými prázdninami, poohlédněme se do minulosti. Ne vždy to však byla až taková legrace. Na stránkách Českého hydrometeorologického ústavu jsou volně ke stažení historické údaje z měření v pražském Klementinu (viz https://www.chmi.cz/historicka-data/pocasi/praha-klementinum). Najdeme zde údaje o naměřené teplotě (od roku 1775) a dešťových srážkách (od roku 1804). Můžeme si vyhledat údaje k libovolnému dni, třeba z doby jednoho z nejprudších ochlazení během ani ne 24 hodin: 31. prosince 1978 se teploměr v Klementinu vyšplhal na +12 ˚C, aby na Nový rok 1. ledna 1979 poklesl na  -17,3 ˚C, což činí rozdíl bezmála 30 ˚C.

My se však ponoříme ještě hlouběji do minulosti. Podíváme se na „nejkrutější zimu 20. století“, kterou dnes již velmi málo lidí pamatuje. Udála se roku 1929. Záznamy Klementina nás stroze informují o teplotách i srážkách den po dni, co však o ní vypovídají barvitější historické prameny našeho polabského regionu?

Začněme kronikou Staré Boleslavi: „Sněžilo 1., 3., 15., 16., 19., 23., 24., 25., 26. ledna... Ptactvo se sletovalo k příbytkům lidským v celých hejnech... Všude jim sypáno zrní a vyvěšován lůj... Ptactva se slétalo stále méně a méně. Mrazy je decimovaly. Porůznu nacházeny hojně ptačí mrtvolky... Krutý osud vysoké i drobné zvěře, která zimou a hladem houfně zmírá. Kruté mrazy roztrhaly celé spousty kmenů stromových od korun až k zemi. Nejvíce utrpěly třešně, švestky, slívy, lípy, jasany a ořechy, v mnohých okresích až 90 % [těchto] stromů mrazem zničeno... U nás ve St. Boleslavi to vypadalo jako na Sibiři. Sníh, jehož leželo na 1 a půl metru, nebylo kam odvážeti. Ve dvorkách se uklízel pouze na strany do výšky, aby bylo lze ke studni, která snad nezamrzla dosud a k hospodářským objektům... Od 5. března začlo táti přes poledne, pak i přes den a dvory a ulice všude zaplaveny. Z náměstí a ulic se narychlo vyvážel sníh, skládal z vozů do Tůně...

Pokračujme pohledem autora brandýské kroniky: „Mrzlo celý leden a únor... Vítr zavál sněhem silnice, a také lokální dráhu Čelákovice-Brandýs n. L.-Neratovice. Dva dny nejezdily vlaky, po dva dny nedocházely do Brandýsa n. L. pražské noviny... Nejkrutěji řádila zima v únoru, který začal 14tistupňovým mrazem, který 2. [února] vzrostl na 18 a 3. [února] na 19 stupňů. Dne 11. února byl... největší mráz 23 stupňů, 12. [února] 21 a 13. [února] 20 stupňů mrazu... Dne 13. února 1929 nedostavil se nikdo na brandýský týdenní trh, a to pro silný mráz a sněhové závěje na cestách. Od 19. února bylo na brandýských školách pro kruté mrazy a nedostatek paliva zastaveno vyučování. Od osmi hodin ráno do pěti odpoledne byla ve škole zavedena ohřívárna pro děti a v poledne byla dětem podávána polévka... Dne 20. února 1929 nastala v Brandýse n. L. veliká sháňka po vodě a palivu. Kruté mrazy nepolevovaly, skoro v každém domě zamrzl vodovod a kloset. Obyvatelstvo spotřebovalo uhlí a dříví dříve, než jak mělo rozvrženo... Uhlíři prodávali uhlí mnohem dráže a jen po padesáti nebo sto kilogramech pro jednotlivce proti lístkům vydaným na radnici. Lidé stáli ve frontách jako za války...“

Polévkové akce pro děti a chudé byly organizovány obdobně jako v Brandýse také na jiných místech. V Našem Polabí, roč. 6, č. 8 z dubna 1929 čteme o vaření polévek „v letošní kruté zimě v Čelákovicích“ pro místní chudé, zejména pro chudou školní mládež, aby se zlepšila její výživa a odolnost. „Polévky byly vařeny od 20. 2. do 16. 3. 1929. Celkem bylo rozdáno 5723 porcí... Pan Filip, nájemce hostince „U Bohuslavů“ vařil skutečně polévku dobrou a výživnou“.

Množství zpráv sepsaných především žáky škol na Českobrodsku uveřejnil časopis Pod Lipany, 1929, roč. 8, č. 5-6. Vyberme jen některé. Žák J. Hlaváček z Břežan u Českého Brodu píše: „Letošní mrazy dostoupily neslýchané síly. Mám sám omrzlé nohy, neboť ležím u zdi, na níž jest plno jinovatky... Slepice jsme museli dát do světnice, neboť chudinky měly omrzlé hřebínky i nohy... Štěpánkům zamrzla studně, a že jsou naproti nám, chodili si pro vodu do naší studně...“. V. Borovský se vyjadřuje k nedostatku uhlí: „U nás v Českém Brodě způsobil nedostatek uhlí nouzové opatření, aby se uhlí dostalo i na chudé. Na obecním úřadě vydávali lístky... Největší tlačenice byla, když se nějaký vagon s uhlím zastavil na stanici. Již od minulého rána stála před Klímovými vraty celá fronta lidí. Jakmile se otevřela vrata, nastala teprve tlačenice o místo, takže obušek místního strážníka, pana Fraňka, měl dosti práce, aby udržel pořádek v řadách. Tentokráte se však nevážilo na metráky jako jindy. Každý se musel spokojiti, když si nesl domů pětadvacet kilo...“. J. Franěk dodává: „Uhlí drahé kamení. Za letošních mrazů jest třeba šestkrát i vícekrát tolik uhlí jako jiné zimy. Doprava, která na nějaký čas uvázla, měla za následek nedostatek uhlí. Jest ho sice dosti na dolech, ale nemůže se dopravovat. V sobotu přivezli ke Steinům uhlí... Lidé se bezohledně tlačili jeden na druhého, jen aby se na ně dostalo...“

(Eva KRYŠKOVÁ, Koupaliště na Brandýsku, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, červen 2020, s. 17)

Nejznámějším místním oddechovým místem na březích Labe bylo prvorepublikové koupaliště Jiřího Semiána s úchvatnou pláží a jakýmsi tréninkovým „bazénem“ vytvořeným přímo v řece, ve kterém pan Semián učil plavat děti pěkně zavěšené ve speciálním kruhu na tyči.

Nacházelo se na boleslavské straně níže po proudu řeky. Později funkci tohoto koupaliště převzalo novější koupaliště na tzv. Ostrůvku, které bylo v provozu ještě v 60. či 70. letech 20. století. V současnosti z koupaliště na Ostrůvku zbylo pouze nevzhledné torzo původních převlékáren, které lze spatřit poblíž nové cyklostezky. Za první republiky většího věhlasu než Brandýs z hlediska vodních radovánek dosahovaly nedaleké Čelákovice a tamější koupaliště Grado, které leželo na velkém labském ostrově. Pyšnilo se krásnými písčitými plážemi. Každou slunnou prázdninovou neděli se na něj od železniční stanice hrnuly davy návštěvníků především z Prahy. Místní i přespolní si alespoň na chvilku užívali iluzi Jaderského moře. Čelákovickému Gradu však regulace Labe způsobila doslova katastrofu. Z dalších podobných míst, která sloužila i slouží oddechu, bych ráda jmenovala Probošťské jezero (i to regulace Labe značně po-znamenala), přírodní koupaliště poblíž Lázní Toušeň, koupaliště ve Staré Boleslavi či nejnověji jezero Lhota.

Foto: Semiánovo koupaliště, 30. léta 20. století. Archiv OMPV.

(Martin HŮRKA, Lázně Ostrov u Záp, Bazén a sauna, 2022, roč. 29, č. 7-8, s. 4-5)

V relativní blízkosti soutoku Labe a Jizery byly v minulosti provozovány troje osobité lázně — Toušeň, Houštka u Staré Boleslavi a Ostrov u Záp. Lázeňský provoz se dodnes udržel pouze v Toušeni.

Toušeňské lázně založili roku 1868 Jan Králík se svou ženou Marií kolem pramene železité vody vyvěrající na rodinné zahradě, kterou postupně přeměnili v lázeňský park. Lázně ještě v 19. století začaly využívat také rašelinu ze slatiniště u Čelákovic. Počátky sousedních lázní v Houštce sahají do roku 1818, kdy zde nadlesní Josef Neumann objevil železitý pramen Matky Boží
Pomocné. Areál lázní se dařilo s různými úspěchy zvelebovat až do druhé světové války. V jejím průběhu ale byly houštecké lázně proměněny na vojenský lazaret a po válce a znárodnění již areál sloužil jiným účelům — především dětem a studentům. Hodnotný je (či spíše býval) především objekt tzv. slunečních lázní od architekta Jana Kotěry.

HISTORIE LÁZNÍ OSTROV

Podívejme se blíže na historii třetího zařízení ze zdejšího lázeňského triumvirátu, které se nacházelo v Ostrově, původně samostatné vísce, jež je dnes součástí obce Zápy.

Počátky využívání místního léčivého pramene jsou spojeny s hledáním železné rudy. Údajně při hledání ložiska této suroviny narazili kopáči pana Chramosty koncem léta 1830 na jeho pozemku na pramen nažloutlé vody. Voda to byla „jaksi páchnoucí“. O více než sto let později zaznamenal František Seyvalter staré povídačky k téže události: „Vypravuje se, že přišel ke strouze vytékající vody jeden dělník, který trpěl bolestmi nohou. Umyl si zde nohy a cítě úlevu, přišel po druhé — po třetí — a bolesti nohou po častějším vykoupání přestaly.“

Matěj Chramosta, původně hledající rudu, zavětřil příležitost, vodu nechal lékařsky prozkoumat a o tři roky později zde již stál domek se třemi dřevěnými vanami. Pro další rozvoj snad chyběly peníze, snad schopnosti. Každopádně krátce po polovině 19. století areál odkoupil Josef Pokorný. S příchodem nového majitele se měl Ostrov zařadit mezi opravdová lázeňská místa. Plány byly veliké, ale zadařilo se. Roku 1864 Josef Pokorný nechal vystavět objekt se sedmi lázeňskými kabinami, osmi vanami a devatenácti pokoji pro ubytování hostů.

Zdejší voda při rozborech vykazovala velké množství železa a síry. Léčily se zde především revmatismus, ženské choroby, chudokrevnost, blednička, pakostnice, dna, kožní a nervové nemoci. Pacienti se zde zotavovali ze zánětů ledvin nebo po prodělání tyfu.

PRVNÍ REPUBLIKA

V meziválečném období měl pramen vydatnost dva a půl litru vody za vteřinu. Přebytečná voda či voda po koupelích odtékala stružkou do návesního rybníka.

Lázně stavebně upravoval i Josefův syn Karel Pokorný, výborný hospodář, který osobně kontroloval režim lázeňských hostů, zejména zákaz pití piva. Již za něho k lázním náležela také restaurace. Zemřel roku 1931 ve věku 77 let. Jeho syn, rovněž Karel, pak lázeňskou budovu roku 1934 rozšířil o další křídlo. Rozšířená budova
nově čítala 11 kabin a 32 pokojů. Dvakrát týdně zde ordinoval lázeňský lékař.

V době největšího rozkvětu zdejší léčení probíhalo v zásadě dvojím způsobem, obvyklým i pro jiná lázeňská zařízení. V prvé řadě se využívalo léčivých koupelí s procedurami, které jsou s nimi spojeny. Za druhé pacienti podstupovali pitné kúry. Osvěžení těla i mysli napomáhaly dále procházky, dietetická kuchyně a klidový režim. Při rozšíření lázní bylo pamatováno i na květinový park (zejména růže, karafiáty, lilie či šeřík) a na pavilon pro hudebníky, jenž byl vystavěn pod starými lipami a kaštany. Parkový rybníček byl rozšířen.

Mezi Ostrovem a železniční stanicí Mstětice převáželo hosty lázeňské auto. Mezi známé osobnosti, které se zde léčily se svými neduhy, počítáme krajináře Julia Mařáka, herce Josefa Švába-Malostranského a Růženu Naskovou či vojáka gen. Aloise Lišku. Přijížděli i diplomaté a politici.

POVÁLEČNÝ VÝVOJ

Nad ostrovskými lázněmi se však již pomalu začínalo smrákat, přestože se majitel snažil úpadku čelit například provozováním slatinných koupelí. Situaci neulehčila ani druhá světová válka a poválečný stav. Navíc roku 1949 nastalo znárodnění.

Posledním pokusem, jak zachovat zdejší provoz a využití lázní, bylo zřízení tzv. nočního sanatoria v 50. letech minulého století. Jednalo se o zařízení ČKD Stalingrad ve Vysočanech. Závodní autokar továrny den co den odvážel po ranní směně vybrané pracovníky na léčení do ostrovských lázní. Ti zase druhý den nastupovali do práce. Léčebná procedura trvala měsíc. Z dobových novin vyjímáme: „Ti, kteří trpí bronchitidou, zde inhalují pomocí přístrojů zvaných aerosoly rozprašovaný penicilin a streptomycin. Je zde horské slunce pro ty, kdož potřebují ozařování, jsou zde fysikální léčebné aparáty, odborně školený zdravotní personál provádí podle pokynů lékaře specialisty masáže, zábaly a koupele.“

SOUČASNOST

Ostrovské lázně stihl podobně neblahý osud jako ty houštecké. Po sametové revoluci, kdy se zprvu objevily určité naděje na revitalizaci, vše dopadlo jinak a budova dál chátrala. Dnes již nestojí, neboť kolem roku 2010 byla srovnána se zemí. Zbyl jen zanesený relikt starého prameniště.

A tak na bývalé lázně upozorňuje jen autobusová zastávka linky 376 pod názvem Zápy, Ostrov-lázně, která vede do pražských Letňan nebo přes dálnici do Staré Boleslavi a Brandýsa nad Labem, a také Restaurace v Lázních v těsné blízkosti bývalých lázní, přibližně v místech, kde stávala původní lázeňská restaurace.
V nabídce je široký výběr jídel a nápojů.

TVRZ OSTROV

Za zmínku stojí pozůstatky tvrze Ostrov u Záp, která se nachází jen pár set metrů od bývalých lázní. Jádro tvrze vzniklo ve 14. století, o století později přibyla bašta. Majitelé se porůznu střídali, patrně však bez většího zájmu.
Nedlouho před třicetiletou válkou se Ostrov stal součástí brandýského komorního panství a de facto se tak dostal do majetku českých panovníků. Areál pak sloužil již jen hospodářským účelům a zdivo vlastní tvrze bylo dle potřeby rozebíráno. Dodnes se dochovaly pouze torzo bašty a část paláce a sklepů. Bohužel objekt je veřejnosti nepřístupný.

Foto: Lázeňská budova po přístavbě roku 1934 (OMPv, digitální fotoarchiv, sbírka Reného a Igora Činovcových).

Prameny a literatura:

• Burda M., Zápy, Ostrov, Stránka na potocích času, Zápy 2002, s. 28.
• Gutwirth Z., Jak vznikly lázně v Ostrově. In: Naše Polabí 12/9, 1935, s. 133-135.
• Seyvalter F., Lázně Ostrov a jejich siroželezitý léčivý pramen, Brandýs nad Labem 1935, s. 16-24.
• Skála-Rosenbaum J., Lázně Ostrov. In: Naše Polabí 12/9, 1935, s. 135-136.
• Štolba F., Chemický rozbor železité vody z lázní v Ostrově (u Brandýsa nad Labem), Praha 1892.
• OMPv, Sbírka písemností a tisků, př. č. 80/90, inv. č. KDU 22, rukopis Karel SUCHÝ: Lázeňská místa na Brandýsku, s. 5-6.
  
• OMPv, Sbírka písemností a tisků, př. č. 330/87, inv. č. DOK 34/12, Sanatorium, kde se léčí práce schopní (výstřižek článku z časopisu Svět v obrazech z roku 1956).

(Eva KRYŠKOVÁ, Regulace Labe, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, červen 2020, s. 17)

S regulací středního Labe s cílem umožnit lodní dopravu i omezit povodňové škody se začalo krátce po roce 1900. Ve třicátých letech přišlo na řadu Brandýsko.

Z klikaté řeky s množstvím zátočin, slepých ramen a romantických zákoutí se stal „vybetonovaný“ rovný kanál. V prostoru mezi Brandýsema Boleslaví vznikla řada technických staveb včetně nového mostu nebo soukromé hydroelektrárny. Plavební komora se nachází asi dvě stě metrů severně od hlavního toku. Důvodem takového řešení byla nedostatečná šířka pro jez a komoru v místě mezi mlýny, které bránily většímu rozšíření řečiště v tomto místě. Práce trvaly necelé tři roky. Do užívání byla celá stavba předaná 1. 3. 1936. Zahájení provozudoprovázely problémy. Proměnu zaznamenaly i koupací plochy. Labe a jeho okolí bylo za první republiky místem trávení volných letních nedělí (v sobotu se ještě muselo do práce).

Foto: Nové řečiště u Světice, 1. prosince 1931. Archiv OMPV.