(Martin HŮRKA, Toušeň před půlkou tisíciletí, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, červenec-srpen 2021, s. 10)

Před 500 lety zažívala Toušeň jako venkovské sídlo budoucího praž-ského primátora M. Jana Paška z Vratu (†1533) dobu rozkvětu [Florián 2013/jaro/26-28]. Popis místa se zachoval sice až o 15 let později, ale o to přesněji v kupní smlouvě z 20. května 1536, jíž přikoupil Toušeň ke svému brandýskému panství Kunrát Krajíř z Krajku od zástupce dědiců, Adama Lva z Rožmitálu. Text obsahuje cenné údaje, jejichž níže vybrané části mohou čtenáři porovnávat s urbářem brandýského panství z roku 1651 [Florián 2021/5-6/12-13].

"Léta od narození syna Božího tisícíhopětistéhotřicátéhošestého v sobotu po svaté Žofii stala jest se smlúva celá a dokonalá mezi urozenými pány panem Kundrátem z Krajku a na Mladé Boleslavi z strany jedné a panem Adamem Lvem z Rožmitála a z Blatné z strany druhé..., a to taková, že jest pan Adam Lev prodal nadepsanému panu Kundrátovi z Krajku a dědicům jeho zámek svůj Toušeň s městečkem celým Toušení při témž zámku ležícím, se všemi lidmi tu vosedlými, i také s jinými, kteříž by tu na ten čas nebyli, avšak tu zrodilí byli aneb ježto by z gruntův zběhli a vzhostu nejměli, se všemi platy, s kurmi, vajci, s tím platem, kterýž se z Labe platí, s mlejnem při témž zámku, s dvorem poplužním, s vinicí, s rybníky, s haltéři, s přívozem, i také s řekou Labem, s robotami, s lesy, s luhy, s háji, s lukami, tak což k tomu zámku Toušeni od starodávna náleží.
Leč také týž pan Adam Lev prodal jest svrchupsanému panu Kundrátovi a dědicům jeho dvůr svůj poplužní opočenskej* s kus řekou Jizerou a s sloupí** na též řece udělanú, s rybníky k témuž dvoru příslušejícími tak, jakž jest toho dvoru sám v držení a užívání byl, i se všemi svršky a nábytky, kteréž jest při zámku Toušeni a při dvořích toušeňským a opočenským nechal tak, jakž o tom registra od pana Lva panu Kundrátovi vydaná ukazují, i také se všemi zvolemi, kteréž jest pan Adam Lev na tom panství jměl a jich užíval, nic sobě tu ani budoucím svým na tom jakého panství ani vlastněnství nepozůstavujíc, a to jmenovitě za devět tisíc kop míšeňských, každú kopu za třiceti grošův českých*** a groš za sedm peněz bílých**** počítajíc.
Což se té smlúvy dotýče, kteráž jest učiněna mezi panem Adamem Lvem a panem Jiříkem Bochtlem z Pantenova o pastvy dobytkův v lesích toušeňských a lyských, též také což se honův dotýče, jak se k sobě v tom zachovati mají, ta smlúva, aby v své mocnosti znastala, než jestliže by napředpsaný pan Kundrát z Krajku aneb dědicové jeho o roli od dvora opočenského aneb rybníky pastvami neb lukami položiti chtěli, to může učiniti svobodně beze všelijaké překážky pana Jiříka Bochtle i jeho budoucích, poněvadž smlúva ta, která jest s ním učiněná, na ty grunty se nevztahuje...
Item což se postoupení zámku Toušeně a dvoru opočenského s jich se vším příslušenstvím dotýče, toho pan Adam Lev aby panu Kundrátovi aneb panu kohož by na místě svém vyslal, postoupil konečně v středu najprve příští, a jestliže jest co čeledi, která jest na zámku Toušeni a ve dvořích opočenským a toušeňským služby pozůstane, to má pan Adam Lev jim při postupování vyplniti a zaplatiti až do toho času. Též také jestliže jest pan Adam Lev aneb pan otec jeho dobré paměti jaké peníze sirotčí k sobě z téhož panství přijal aneb lidem co zůstal, to pan Adam Lev při témž času postupování, aby ty navrátil a položil. Pak-li by jich nepoložil, tehdá z té sumy tři tisíc kop, kteréž jemu panu Adamovi Lvovi pan Kundrát položiti má, bude moci pan Kundrát užíti a ty peníze sirotků a lidem to což by jim vzato a pozůstáno bylo, navrátit..."

*opočenský dvůr = dvůr v dnes zaniklé lokalitě Opočno (nedaleko Káraného)
**slup = dřevěný žlab umísťovaný do jezů kvůli lovu ryb
***1 groš pražský (český) = 2 groše míšeňské (proto v listině psáno, že 1 kopa míšeňských grošů se počítá pouze za 30 grošů českých, tj. vlastně jen půl kopy)
****bílý peníz = drobný od groše (zde 7 bílých peněz = 1 groš)

Prameny a literatura:

• Národní archiv v Praze, Desky zemské větší, inv. č. 42, kvatern pa-mátný červený, fol. F20–F22.

(Martin HŮRKA, Toušeň v urbáři brandýského panství z roku 1651, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, květen-červen 2021, s. 12-13)

Zcela jedinečným pramenem pro poznání minulosti Toušeně, jejího okolí a krásné polabské krajiny je velmi úhledně psaný urbář brandýského panství z roku 1651, uložený ve Státním oblastním archivu v Praze, fond Velkostatek Brandýs, i. č. 5931 [dostupný též on-line: ebadatelna.soapraha.cz/a/6/1, viz rovněž [Florián 2016/9-10/29]. Byl sice napsán až po ničivé třicetileté válce (1618-1648), avšak obsahuje množství údajů z doby před ní. Měl být totiž „návodem“ pro rekonstrukci předváleč-ného stavu, především tedy panských majetků. Díky tomuto urbáři jsme upozorňováni nejen na míru válečných škod, ale můžeme též nahlédnout až kamsi do rudolfínské doby.

Mlynářství

Ukazuje se nám zavodněná krajina. Lidé využívali nejen řeku Labe (nebo Jizeru), ale velmi intenzivně i krátké přítoky, na kterých vystavěli množství rybníčků, stavů a sádek, aby jimi zadrželi co nejvíce vody vhodné pro chov ryb, pro dobytek nebo pro mlýny, kterých zde vzniklo přehršle. Má to svou logiku. Oproti jiným oblastem krajina poskytovala velké množství obilí, které bylo třeba zpracovat. To proto mlel v Brandýse největší mlýn, měřeno počtem kol, v celých Čechách. V jednu dobu v něm ve dvou mlýnicích klokotalo 10 kol na mletí mouky. K tomu zde bylo v provozu 16 stoup. Další 4 kola na mletí mouky se nacházela ve zvláštní mlýnici zvané „povodnice“, která se uváděla do provozu v případě vysokého stavu vody (povodnice v sobě uchovávala ještě další dvě kola, která poháněla stoupy či jiné stroje). Toušeňský mlýn byl menší. Píše se o něm: „Při městečku Toušimi mlejn o čtyrech kolách moučných, jedno stupní a pila, kteréhož v držení býval Ciprián Roudnický z Mydlovaru a platí se z něho do roka po 20 kopách grošů míšeňských podle obdarování a majestátu slavné paměti císaře Ferdinanda...“

Rybářství

Rybníky se nacházely u každé obce. U Toušeně bychom na několik narazili v Kabelínském údolí, další podtěrní rybník na kapry se nalézal jihovýchodně od středu obce. V tradičním třístupňovém systému chovu ryb zaujímal podtěrní rybník počáteční pozici. Líhl se v něm rybí potěr. Prostředním stupněm byl rybník výtažní, posledním třetím pak rybník násadní. Poté již ryba putovala na trh nebo panské stoly. Doslova ráj rybníků byl v okolí Mochova. Tam krajina působila dojmem jako dnes na Třeboňsku. Tamním rybníkům kraloval více než dva kilometry dlouhý tzv. Velký rybník mezi Mochovem, Vykání a Břístvím, jehož šíře místy dosahovala snad přes jeden kilometr.
V urbáři z roku 1651 na listě 25 v oddílu „Haltýřové a sádky“ hned coby první položku čteme: „Při městys Toušimi haltýřův v zemi na živém pramenu pět a jiných roubených také pět, kteří jsou někdy lidem pronajímaný byly, jakž se o nich dále při městys Toušimi, co z nich platili, vypisuje.“ Jejich stav byl nelichotivý. Dozvídáme se i důvod: „Ale na ten čas ti haltýřové pustý jsou za tou příčinou, že ti lidé, kteří v rybách kupčili, a takové haltýře najímali, již jsou zemřeli, a na ten čas v témž městečku žádného není, který by těch haltýřův potřeboval. Však budoucně, kdyby jich kdo užívati chtěl, zase se spra-viti a na ten plat přiváděti moci budou.“
Počet a rozlohu vodních ploch rozšiřovala ještě slepá i živá ramena a četné zákruty neregulované řeky Labe. To vše dohromady mělo jistě vliv na místní klima, přítomnost vodního ptactva, v určitých obdobích roku zvýšený výskyt komárů a jiného hmyzu.

Lesy

Kromě panských luk vykazuje urbář i lesy. V případě Toušeně se jedná o lesy lužní, tj. poříční na podmáčené půdě se specifickou florou i faunou: „Luh mezi mosty toušenskými slove Ve vohradě“. K Toušeni můžeme počítat i luh, který „slove Šelákov“ (Čelákov). Autor urbáře do svého díla vložil zajímavý vklad – tabulku s vyměřením lesů, kterou pro-vedla vizitační komise roku 1613. Zde vidíme, že luh mezi toušeňskými mosty měl plošnou výměru 418 provazců, při délce 22 a šířce 19 provazců (tj. cca 40 hektarů), luh Šelákov 260 provazců, při délce 26 a šířce 9 provazců (cca 22 hektarů).

* Délka českého zemského provazce byla po roce 1541 stanovena na hodnotu jen o málo překračující 30 metrů.

Polní hospodářství

Mezi dalšími panskými majetky uvedenými v urbáři z roku 1651 je především „Dvůr toušenský, při městečku Toušimi ležící“. „K tomu dvoru jest dědiny vorné okolo sedmi lánův,* kterážto dědina trojím potahem koňským se vzdělávala a vsívalo se na týchž dědinách na zimu: pšenice 140 strychů,** žita 20 strychů; na jaro: ječmene 27 strychů, ovsa 97 strychů, hrachu 5 strychů.“

* Lán byl starou českou plošnou mírou, která v různých oblastech, v různých dobách a v různých společenských skupinách mívala značně rozkolísanou hodnotu; 1 lán většinou býval více než 18 hektarů (ve specifických případech až 25 či dokonce 28 hektarů).
** Strych (jinak též korec) byl starou českou plošnou i objemovou mírou; co do plochy představoval strych neboli jitro rozlohu přibližně 0,3 hektaru; co do objemu rovnal se pražský strych necelým 100 litrům (v jiných oblastech však tamní strychy mohly představovat až 120 či dokonce 140 litrů).

Dobytek

„Dobytka hovězího chovati se může: krav dojných 20, jalového 30, svinského 15. Ovec bahnic při témž dvoře přes zimu zavírati a přechovati se může 300 kusův.“
Leckoho možná překvapí, že v renesanční době byly polabské louky plné ovcí. Pravidlem bývala několikasethlavá stáda. Např. ovčín při zápském dvoře měl kapacitu 400 kusů, při dvoře v Dřevčicích dokonce 1 000 kusů ovcí. A to hovoříme pouze o panském majetku. Množství ovcí chovali pro jejich relativní nenáročnost také poddaní.
Vraťme se však do Toušeně. Urbář pokračuje slovy: „Tyto louky k témuž dvoru přináleží: louka nová velká za Labem, [ze které] bejvá sena 25 vozův dvorských, votavy 13 vozův dvorských, louka stará též za Labem [mívá] sena 10 vozův, votavy 4 vozy, louka pod Polabským rybníkem [mívá] sena 13 vozův, votavy 6 vozův, louka pod vinicí toušenskou [mívá] sena 10 vozův, louka pod mostem toušenským [mívá] sena 6 vozův, votavy 3 vozy, louka vokrouhlá pod Velikým rybníkem [mívá] sena 4 vozy, votavy 2 vozy.“ V záznamech urbáře dohledáme také louky, které se pronajímaly poddaným (ale v případě potřeby se mohly využít pro fořt či opět pro panský dvůr). „Nad rybníkem toušeňským jest louka, a bývala ohražená, na té se klisny a hříbata pásti mohou. Nad touž vohradou jest louka dlouhá, ta se najímá, aneb ke dvoru toušeňskému klidí. Mezi mosty toušenskými jsou luka, ty se lidem pod plat najímají, o čemž nazad mezi platy běžnými poznamenáno jest. Louky v rybníce Polabským za mostem zadním toušeňským bývaly všecky lidem pod platy najatý, jakž nazad mezi platy běžnými to rozepsáno jest. V luhu [jenž] slove V Šelákově jsou luka, kteréž se časem lidem najímají a časem se pro dvory klidí.“

Štěpnice a chmelnice

„Při témž dvoře jest štěpnice, v nížto ovoce s potřebu bývá a prodávati se může. V té štěpnici zahrada pro vaření, kdež se téhož dostatek pro čeleď obrodívá.“ Slova značí, že v štěpnici, tj. ovocném sadu, byla zároveň i zahrada, kde se pěstovali plodiny jak pro panskou kuchyň, tak i pro čeleď. Jednalo se patrně hlavně o zelí, dále o běžnou zeleninu jako cibuli, česnek, mrkev apod.
„Při témž dvoře jest chmelnice veliká a plotem ohrazená, o nížto i o oužitku jejím dáleji mezi chmelnicemi se najde.“ Z výkazu bývalých užitků čili ročních výnosů čteme, že chmelnice před válkou dávala okolo 540 strychů chmele (tj. patrně téměř 54 metrů krychlových).

Budovy

Odstavce o toušeňském dvoře jsou zakončeny popisem prostorového uspořádání budov: „Při témž dvoře v jednom pořadí byla ratejna, proti té komora pro čeleď, za ní kravíny a marštale pro potah koňský a dobytek jalový, stodoly o dvouch mlatech, ovčín a kůlny, a nad těmi špejchary pro sypání obilí, vše v spodcích od kamene vystavený.“ Ratejnou se rozumí obydlí zřízená v areálu panského dvora coby ubytovací prostory pro čeleď. V ratejnách bydlelo současně několik rodin se spoustou dětí, často několik rodin obývalo jednu (větší) místnost oddělenou na sektory jen symbolicky nábytkem či zástěnou. Živě si umíme představit jaká stísněnost a vlhkost musela v takových prostorech panovat.

Vinice

Ve výčtu vinic na panství ta toušeňská již chybí. Nalézáme jen zápis, že roku 1559 byla vinice puštěna za plat panu Zikmundovi Vaneckému (tj. ke dvoru, který byl později nazván Věžský [Florián 2021/3-4/12-13]). Vinice nebo alespoň místo, kde na Hradištku stávala, však i po třicetileté válce patrně nebylo zapomenuto. Svědčí o tom alespoň zmínka o „louce pod vinicí toušenskou“. Pěstování vína v době předbělohorské (před rokem 1620) zapadá do koloritu doby. Notoricky známá jsou nařízení Karla IV. zacílená již ve 14. století na všeobecné rozšíření pěstování vinné révy v okruhu 3 mil kolem Prahy (tj. myšleno od Starého a Nového Města pražského). Vezmeme-li v úvahu, že tehdejší česká míle měřila něco přes 7 km, pak se dostáváme na okruh cca 20 km od městských hradeb, a tedy v podstatě až do Toušeně. Rozhodnutí Karla IV. nebylo jen nějakým plácnutím do vody. Uvědomme si, že Praha tehdy byla jediné pořádné město v celém Českém království, které Karel navíc rozšířením o Nové Město pražské během pár let cíleně zdvojnásobil. Karel hodlal z Prahy udělat centrum své rozsáhlé říše, křižovatku obchodních cest, sídlo dvora, duchovní centrum země. Při počtu obyvatel, snad přesahujícím až 50 tisíc, se naskýtala otázka zásobování včetně vína. Víno (a pivo) v městském prostředí patřilo k základnímu nápoji. Bylo rozhodně bezpečnější pít víno, než často kontaminovanou městskou studniční vodu. Než víno dovážet z velkých dálek, bylo praktičtější si je vypěstovat co nejblíže za hradbami (stejně jako ostatní zemědělské produkty). Tradice pěstování vína se udržela často až do třicetileté války.
Nemůžeme tvrdit, že toušeňská a jiné vinice v oblasti sloužily v rudolfínské době pro zásobování Prahy. Spíše lze předpokládat hlavní využití vína pro místní potřebu panství, brandýského zámku a trh, ale jelikož Toušeň byla součástí komorního (tj. královského) majetku, mohlo se toušeňské víno objevit tu a tam i třeba na stolech Pražského hradu.

 (Martin HŮRKA, Věžský dvůr, Florián, 2021, č. 3-4, s. 12-13)

V bohatých polabských vsích raného novověku (16. století) se často setkáváme s hojnou přítomností různě „privilegovaných“ dvorů. Jedná se o dvory, které pomyslně ležely někde mezi dvory panskými (poplužními) a dvory selskými (poddanskými, kmetcími).

Panské dvory držel ve svých rukou majitel panství (v případě Toušeně od roku 1547 správa komorního panství Brandýs). Panský dvůr se nacházel jen v některých obcích, a vždy v počtu jeden.

Selské dvory běžných vesničanů byly zatíženy řadou dávek. Dávky lidé odváděli buď právě na panský dvůr, nebo je vybírali úředníci v sídle panství. „Odvody“ byly trojí podoby: práce (tj. robota na panském), naturálie (tj. odvod části úrody, slepic, vajec apod. panskému dvoru, případně i jiným institucím, např. faráři) a peněžní forma (úrok placený 2x ročně, většinou na sv. Jiří a sv. Havla).

„Privilegované“ dvory (označení „privilegované“ zde užívám jen pro naši potřebu a lepší orientaci) byly v podstatě dvory poddanskými, ale s určitými, různě pojatými výsadami (často s částečným nebo úplným osvobozením od povinností odvodů), které si vymohli jejich privilegovaní majitelé. Takové dvory drželi často měšťané, nižší šlechtici, dvořáci, svobodníci apod. Privilegovaných dvorů mohlo být ve vsi vícero, často však byl jen jeden nebo vůbec žádný. V Toušeni nechyběl. Ležel v bezprostředním okolí dnešní ulice Ve Dvoře (v prostoru především těchto obydlí: čp. 22, 64, 70, 75, 98, 323, 68, 65, 236, 223 a zbylých domů v této lokalitě).

J. V. Prášek usilovným zkoumáním pozemkových knih zjistil jména osob, které dvůr vlastnily. My jeho soupis použijeme a dále jej doplníme o některé nové údaje:

• 1539 kol. – Mach Turnovský toho času na Toušeni ?
• 1546 kol. – Zikmund Vanecký z Jemništky
• 1583 před – Eva Vanecká ze Zahrádky (vdova po Z. Vaneckém)

Eva Vanecká usilovala roku 1583 o „osvobození dvoru, na kterém v městečku Toušimi jest... od platů a robot“. Vanecká koketovala s myšlenkou dvůr prodat. Když se o chystané transakci dozvěděli v Praze nadřízení úředníci brandýského panství, pobízeli zdejšího hejtmana, aby jej panství odkoupilo a pozemky využilo k rozšíření panských dvorů v Toušeni a Mstěticích. Prodej se nakonec neuskutečnil a dvůr Vanecké prozatím zůstal. Vanecká se myšlenky na opuštění Toušeně ovšem nevzdávala. Roku 1590 si chystala půdu pro další prodej. V tehdejší korespondenci je zdůrazňováno, že dvůr údajně kdysi zdědila jako od platů osvobozený. Důvodem měly být „služby J[eho] M[ilosti] [Císařské] učiněné od dobré paměti nebožtíka Zikmunda Vaneckýho, někdy pana manžela...“. Vanecká se však stejně dobře mohla pouze pokoušet o zlepšení atraktivnosti své nemovitosti před jejím prodejem.

• 1591 – Marek Věžský z Limuz

Jedno ze svých označení získal dvůr po Marku Věžském. Přestože ho tento muž držel jen krátce, v písemných pramenech se následně dvůr dlouho objevuje jako „Věžský“.

• 1594 – Jan starší Habartický z Habartic a v Čelákovicích
• 1600 – Jan Ledčar ze Sionu

Když Jan Ledčar dvůr kupoval, vyjádřil se brandýský hejtman Kašpar z Milštejna, že „by lépěji bylo, [kdyby] gruntové poplatní lidmi robotnými se osazovali, ale že toho gruntu, o kterýž se mezi nadepsanými osobami trh stal, předešle vždycky lidé svobodní v držení bejvali a téměř za peníze hotové jedni druhým jej prodávali, ježto by sic člověk robotný s to bejt nemohl, protož vidí-li se Vašich Milostí toho při tom starobylém způsobu zůstaviti a k tomu trhu však proti dostatečnému reversu povoliti...“. V podstatě říká, že by bylo lépe, aby poplatné grunty obhospodařovali poddaní sedláci, ale že v případě Věžského dvora je zde dlouhá tradice držby v rukou „privilegovaných“, navíc je dvůr tak velký (a drahý), že by jej většina poddaných jako celek mohla jen těžko zaplatit a provozovat. Na druhou stranu mohla hejtmana Milštejna přivádět k opatrnosti ta skutečnost, že u svobodných „privilegovaných“ osob se tak trochu daly čekat snahy o vymanění z plateb či jejich nerespektování s odkazem např. na služby, které takový člověk mohl pro císařské panství (případně pro jiné císařské instituce) vykonat.

Kašpar z Milštejna dodává, že o dvůr registruje zájem i od jiných osob: „...tajiti nemohu, že jest nedávno pominulých dnův Jeho Milosti pan Jan Václav z Lobkovic se mnou, když jsem v Praze byl, o týž dvůr promlouvati, že by jej od pana z Habartic koupiti...chtíti ráčil.“ Zájemci o dvůr by se tedy našli – patrně se tedy nejednalo o žádný ležák.

• 1602 – Daniel Hroch z Mezilesic

Když dvůr od Jana Ledčara kupoval Daniel Hroch, uvedl důvod nákupu: „...k snadšímu sebe s manželkou a dítkami vyživení...“. Zároveň slíbil zachovat „všecky poplatky a povinnosti, kteréž od starodávna k tomu dvoru přináležejí.“

• do 1607 – Matyáš Lvovický z Lvovic
• 1607 – Jiří Lang z Langnova

V této době již do souboru majetků spojených se dvorem patřila také krčma a kovárna. Lze na to usuzovat dle tohoto zápisu: „...aby mi [tj. Jiřímu Langovi] dvůr i s krčmou aneb kovárnou v městečku Toušeni...za sumu půl třetího tisíce kop míšeňských [Matyáš Lvovický] prodati mohl...“. Vidíme tedy, že majitelé se dvůr snažili rozšířit i o další hospodářské provozy. Dvůr samotný byl největším zdejším poplatným dvorem! Patřily k němu rozsáhlé polnosti i několik luk. Privilegované dvory patřily i v jiných vsích mezi ty vůbec největší. Takový dvůr musel či alespoň měl uživit často početnou rodinu majitele, jejíž členové se do hospodářského provozu dvora buď vůbec nezapojovali, případně ne v takové míře jako u běžných selských usedlostí. Hospodářský výkon dvora měl dále sloužit jako jeden ze zdrojů financování vyšších životních nákladů takové privilegované rodiny oproti sousedům sedlákům. Vyšším nárokům odpovídala i obytná budova. V případě Věžského dvora stávala v místě čp. 22. Na konci 17. století je dokonce jednou nazvána jako „tvrzka“. Ne vždy to však znamená, že sedlák musel být automaticky chudší. Záleželo na konkrétní situaci a na tom, jak lidé uměli hospodařit. V některých obcích se jistě našli sedláci, kteří disponovali větším bohatstvím než jejich „privilegovaný“ soused.

Jiří Lang se, podobně jako to máme doloženo u některých jeho předchůdců, snažil zlepšit své postavení vůči správě brandýského panství. Velmi se ohrazoval poté, co po něm brandýský hejtman požadoval ze dvora platit „jaký berně“. Hned druhý den usedl k psacímu stolu a napsal do Prahy na Českou komoru (tj. hejtmanův nadřízený orgán) stížnost. Vyzdvihl, kolik toho pro panství a císaře již vykonal a že už mu za své služby jsou dlužni před 300 kop míšeňských grošů a vyzval je, ať brandýský důchodní sumu od berní odečte a „mezitím, aby mne anebo čeládku mou ve dvoře ničímž dále, až do srovnání té věci, stěžovati nedopustil.“ Sebevědomí a možnosti, jak se bránit, byly u „privilegovaných“ bezesporu vyšší než u sedláků. Jelikož často nacházeli uplatnění v městské, panské či státní správě jako úředníci, bylo pro ně vzdělání samozřejmostí. Vzdělání, ale i sociální kontakty byly u těchto vrstev skutečně velmi rozvinuty.

• 1617 – Rozina Kliksová z Kliksu (za ní v kontextu třicetileté války dvůr zpustl)
• od 1639 – bez hospodáře
• 1650 – Václav Karel Rudolf Kliksa z Kliksu
• 1650 – Petr Mitrovský z Nemyšle a na Jetřichovicích
• do 1670 – Vilém Fridrich Mitrovský z Nemyšle (syn Petra Mitrovského)
• 1670 – Jan Karel starší Petráček z Vokounštejna
• 1676 – Kateřina Maximiliána Zeyberková
• 1678 – Leopold Vilém, hrabě z Valdštejna
• 1689 – brandýské panství (v 18. století dvůr rozparcelovalo mezi poddané)

Již před Bílou horou (1620), ale zejména za třicetileté války (1618-1648) a po jejím skončení zlatý věk zmíněných drobných privilegovaných vrstev skončil. Tito nebyli již schopni konkurovat velkým pozemkovým vlastníkům, statky nezvládaly uživit potřeby jejich rodin, byli nuceni prodávat. Původní statky se buď rozparcelovávaly mezi vícero usedlostí a prodávaly poddaným nebo se dostávaly do přímé správy majitelů rozsáhlých panství, na kterých ležely (v okolí Labe mnoho vesnic náleželo již v předbělohorské době císaři, resp. jeho komorním panstvím, trochu jižněji na Českobrodsku, Černokostelecku, Škvorecku či Říčansku si po třicetileté válce svou středočeskou doménu s mnoha desítkami vesnic postupně vybudovali Lichtenštejnové).

Prameny a literatura:

• PRÁŠEK J. V.: Brandejs nad Labem. Město, panství i okres, 3. díl, Brandýs n. L. 1913, s. 53-55; Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/35 (Věžský dvůr, 1607-1608) a sign. B 94/108 (Věžský dvůr, 1583-1606).

Kresby erbů: Jan Psota.

(Martin HŮRKA, Nehvizdský rychtář měl kdysi i svoje žezlo, Nehvizdský kurýr, 2021, roč. 16, č. 3-4, s. 19)

V čele současných obecních samospráv stojí starosta. Pomineme-li dobu komunistického režimu, kdy obec řídil předseda MNV, vládnou starostové samosprávám českých obcí od poloviny 19. století. Tehdy se v několika málo letech či spíše měsících udály vskutku revoluční změny ve fungování našeho státu. Došlo ke zrušení poddanství (1848) a změnám v politické i soudní správě (vznik okresních úřadů, tzv. okresních hejtmanství a vznik okresních soudů (1850)). Byla sestavena rovněž první ústava (1848). Ve zkratce řečeno, nastal přechod od „středověkého“ feudalismu k „moderní“ státní správě. Původní úkony (soudní, správní, daňové apod.), které v předešlé době z převážné části zajišťovala panská správa (v případě Nehvizd správa kounického panství sídlící na zámku v Kounicích), převzal nyní stát. Z poddaného se stal občan. V právě v této bouřlivé době vznikl úřad starosty a zanikl jeho předchůdce rychtář. Právě na staré nehvizdské rychtáře se nyní blíže podíváme!

Jaké památky nám po nich zbyly? Ve státních archivech, tedy např. v SOkA Praha-východ nebo v SOA v Praze, jsou uloženy dokumenty, ve kterých nalezneme část jejich agendy. Z matrik se zase můžeme dozvědět jejich jména (pokud se takovému rychtáři narodilo dítě, farář málokdy opomněl uvést „rychtář“ jako dovětek ke jménu otce). Především bych však rád upozornil na jednu unikátní hmotnou památku, která je bytostně spjata s výkonem moci starých nehvizdských rychtářů. Je uložena ve sbírkových fondech Oblastního muzea Praha-východ v Brandýse n. L.-St. Boleslavi.

Řeč běží o tzv. rychtářském právu obce Nehvizdy. Jedná se o jakési „žezlo“ zhotovené ze zkroucené dobytčí kůže (v jiných případech mívalo podobu vyřezávané dřevěné hole, někdy zakončené do podoby ruky).

Rychtáři bylo toto rychtářské právo spolu s obecním pečetidlem předáno po složení slibu při nástupu do úřadu. Při jednáních vedení obce (tj. rychtáře a konšelů) měl rychtář právo u sebe a mohl např. pomocí poklepání uzavřít rozhodnutí či jednání. Právo se též mohlo využít k přísaze. Stáří nehvizdského práva je těžké určit. Pravděpodobně bude pocházet z 18. či první poloviny 19. století.

Pokud je mi známo, soupis nehvizdských rychtářů a starostů nebyl v ucelenosti dosud sestaven (nejúplnější mně známý soupis pochází z pera Josefa Junka). Pokusil jsem se tudíž ve svých poznámkách i v digitalizovaných nehvizdských matrikách vyhledat alespoň některá jména místních rychtářů. Zde jsou (z časových důvodů byl sestaven pouze ilustrativní výčet):

• 1567 – Šimon Janda
• kol. 1666 – Šimon Suchánek
• 1788 – Jan Hypš
• 1825 – Matěj Klučina
• do 1836 – Josef Nekvasil
• 1836-1845 – Jan Vondráček
• od 1845 – Václav Musil (po zániku rychtářského úřadu se stal prvním nehvizdským starostou)