(Martin HŮRKA, Zpřetrhání kontinuity, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, březen 2021, s. 19)

V období 1639-1640 postihla Brandýs i Boleslav katastrofa do té doby (i později) nevídaných rozměrů. Během pobytu švédské armády došlo k faktickému zničení místního osídlení. Celé město Brandýs, až na výjimky v podobě kostelů, zámku a ojedinělých budov bylo srovnáno se zemí. Starý svět zanikl a posléze se postupně dlouhá desetiletí tvořil svět nový. Co se obyvatelstva týče, způsobila třicetiletá válka (1618-1648) fatální diskontinuitu. V dnešním Brandýse „starousedlé“ rody mohou své předky stopovat v úspěšných případech do 18. století, ale asi se zde nenajde nikdo, kdo může říci, že jeho praprapra...rodiče sídlili ve městě již v době Rudolfínské (pokud někdo takový existuje, prosíme, aby dal vědět místnímu muzeu).

Za oné dlouhé války trpělo veškeré obyvatelstvo nejen opakovanými pobyty vojsk, ale také epidemiemi. Jednou z nejhorších v tomto smyslu byla pro brandýské panství vlna nemocí v letech 1631-1632. „Mor“ se zde šířil lavinovitě. Ještě v posledním roce války (1648) podává brandýský hejtman Dejm zprávu o více než 300 zemřelých toho roku během řádění „přímoří“ na panství Brandýs. Ve 30. a 40. letech 17. století opakovaně klesal počet obyvatelstva brandýského panství na pouhých 10-20 % předválečného stavu, řada obcí zanikla zcela. Prozatím nemáme příliš dokladů, kam se poděli lidé, kteří sice přežili, ale byli nuceni z brandýského a čelákovického Polabí odejít, neboť již nebyli schopni udržovat svá hospodářství v chodu (chybějící dobytek i nářadí, poškozené budovy, strach z dalšího drancování). Ojedinělé zmínky ukazují na úkryt a nové živobytí zejména v Praze, dále v blízkém okolí (Černokostelecko, Chlumecko /n. Cidlinou/), vidíme i odchody do zahraniční emigrace (Frankfurt nad Odrou). Nejslavnějším emigrantem původem z našeho kraje je spisovatel-historik Pavel Stránský ze Zápské Stránky († 1657 v polské Toruni), který sice v době vypuknutí války v našem kraji již nežil, měl zde však své příbuzné.

(Martin HŮRKA, Ryby a rybáři, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, květen 2021, s. 26)

Co by to bylo za řeku bez ryb a rybářů? Zde bychom obojího nalezli v minulosti dostatek. V blízkých obcích Toušeň, Záryby a jinde se dosud uchovává paměť na staré rybárny. Nadto název obce Záryby s rybami přímo souvisí (obec již existovala minimálně ve 14. století, patrně i dříve). Po rybářích je zase v Čelákovicích pojmenována celá ulice. A to jedna z nejstarších, zmiňovaná již v polovině 16. století. Název „Rybářská ulice“ napovídá, čím se živili její dávní obyvatelé. Jelikož pouhým lovem a prodejem ryb člověk nezbohatl, snažili se rybáři přivydělat si i dalšími činnostmi spojenými s řekou – např. převoznictvím, pletením proutěných košů, zimním sekáním ledů, těžbou písku apod.

Jaké ryby bychom v Labi našli v době Rudolfínské, tedy v době končícího 16. století? Může se podívat např. do knihy Georga Handsche Die Elbefischerei in Böhmen und Meißen z konce 16. století.

Bezesporu hojným (a loveným a často zmiňovaným) byl losos. Další ryby jsou vesměs známé z labského povodí i z dnešní či nedávné doby: sumec, kapr, štika, okoun, cejn, úhoř, ježdík (mimochodem v Čelákovicích v době třicetileté války žil a v městské správě působil jistý Pavel Ježdík, autor fascinujících dobových „kronikářských“ záznamů autenticky přibližujících krutost třicetileté války v našem Polabí, které před nedávnem vyšly tiskem). Handschova kniha o „rybařině na Labi“ popisuje na konci 16. století však i jiné, dnes zde vyhynulé druhy, např. jesetera velkého, platýse bradavičnatého či mihuli mořskou či říční.

V okolí řeky Labe na jejích drobných potočních přítocích naši předkové již ve středověku vybudovali četné rybníky. Naprostá většina z nich sloužila k chovu ryb. Velká část těchto rybníků později zanikla. Stalo se tak většinou v 18. či počátkem 19. století.

(Martin HŮRKA, Masopustní reje za našich praprababiček, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, březen 2021, s. 18)

V Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi se již řadu let můžeme účastnit „obnovených“ masopustních průvodů. Níže uvádím popis masopustního dovádění z doby našich prapraprarodičů. Můžeme srovnávat!

Masopustní období začíná každý rok stejně po svátku Tří králů 6. ledna. Jeho konec je však pohyblivý. Závisí na datu Velikonoc. Letošního roku vyvrcholení masopustního období připadlo na 16. února (Masopustní úterý). S tímto dnem máme spojené veselé maškarní průvody a reje, hojnost pití a pokrmů (od následujícího dne, Popeleční středy, totiž začíná čtyřicetidenní půst trvající až do Velikonoc). V našem regionu se s nimi dnes setkáme výjimečně, a jen jako důsledek aktivit nadšenců snažících se vytáhnout děti ven, tužit rodinné a přátelské vazby a dopřát sobě i lidem zážitek. Před sto lety tomu bylo podobně, byť ještě existovala přímá vazba na „původní“ masopustní tradice. Roku 1927 píše V. Mareš v časopise Naše Polabí, roč. 4, č. 6 následující:

„Maškarní průvody u nás chodívaly vždy v pondělí a v úterý před Popeleční středou. Průvod vyšel z Brandýsa a doprovázen spoustou lidí, táhl Starou Boleslaví... Byly to veselé průvody, vedené brandýskou hudbou. Za hudbou šel veliký muž; práskal dlouhým bičem a představoval kluka…Za ním pak byl tažen na vozíku sám Bakchus [řecký Bůh vína a opilství], statný, otylý, s červenou (nabarvenou) tváří a s ohromným, vycpaným břichem. V ruce držel korbílek piva a seděl obkročmo na sudu. A hned za vozem pokračoval ze široka veliký medvěd – oblečený buď v obráceném kožichu, nebo omotaný lýčím, případně i hrachovinou. Vedli ho na řetěze a medvěd bručel, tancoval a napřahoval se předními tlapami na nezbedné kloučky, kteří ho dráždili. A za medvědem pak žertoval směšný august [klaun] v strakatých šatech a špičaté čepici a chvíli co chvíli roztahoval svoje široké nohavice. A na ním se batolilo ohromné, asi 50leté nemluvně, stydlavé, oblečené v šatech v celku šitých, s pořádným ‚cumlem‘ vzadu, v čepici se stuhami, se slintáčkem pod krkem a s ohromným gumovým ‚cucáčkem‘ ve vousatých ústech. Pestře oděné cikánky s ranci na zádech chytaly stydlivá děvčátka a hádaly jim z dlaně, markytánky pak na konci průvodu nabízely k prodeji kořalku, rybičky, chleba a jiné věci. Kolem průvodu pobíhali červeně oblečení šaškové, s rolničkami na šatech i čepicích… Největší pozornosti hochů se těšil žid, malý, s důkladným hrbem na zádech. Stále prý mluvil židovsky, pobíhal kolem průvodu, tloukl hochy pytlem a kluci ho zase tahali za pytel; kde byl nízký plot, přelezl na dvůr, lezl lidem do světnic a ti ho za všeobecného smíchu z domu vyhazovali… Z Boleslavě se průvod vrátil zase do Brandýsa, kde se pak v hostinci pilo a tančilo až do rána.“

Přidává ještě zajímavou historku, která se údajně váže přibližně k 70. či 80. letům 19. století. Tehdy si organizátoři měli zřídit mlýn na přemílání „starých bab“. „Mlýn prý se podobal komediantskému vozu, byli v něm zapřaženi koně a jezdíval po Brandýse, Boleslavi i Kostelci. Po straně vozu byla veliká klika a jí se uvádělo zařízení mlýna do pohybu… Když vůz zastavil, jeden z mužů se postavil na schůdky a hlasitě vyvolával. Vyzýval muže, aby jen doma prohlédli své ženy, a jsou-li tyto už jako staré haraburdí, aby je přivedli, že jim je zadarmo přemelou na mladé, hezké ženy. Diváci se smáli, starší ženy se zlobily a za ohromné veselosti lezly po schůdkách již převlečené a připravené „staré báby“ do mlýna, aby se nechaly přemlíti. Dveře u mlýna se za nimi zavřely a jeden z mužů točil klikou; mlýn rachotil a třásl se, komínem ve střeše lítaly ven z vozu staré hadry a za chvíli – vyšla z vozu mladá, švarná dívka. Mlýn prý jezdil jen asi po dva roky; nikdo z mužů nechtěl dáti svou starou ženu přemlíti, a když konečně majetníci čarovného mlýn začali vykonávat i různé církevní obřady, byl prý mlýn úředně zakázán.“

Děti byly maškarami fascinovány. Na Masopustní úterý se tak přirozeně objevoval problém se školní docházkou. Pravidelně se stávalo, že zejména odpoledne bylo ve školách poloprázdno. Někde se toto snažili omezovat tím, že posouvali průvody na večerní dobu. Masopust byl také oblíbenou dobou pro pořádání svateb.

Úpadek masopustních oslav se tu a tam vyskytl již v první polovině 20. století. Za socialismu ve změněných podmínkách venkovského života (zpřetrhané majetkové a hospodářské vztahy) zájem v Polabí dále opadal. Na druhou stranu se leckde dokázala alespoň část tradic překvapivě udržet nebo po nějakém času znovuvzkřísit (přestože motivace lidí byla založena již jen na kulturních a sociálních aspektech). Masopustní průvody a veselice tak známe z 2. poloviny 20. století i z řady polabských vsí, mezi ty známější patří např. masopustní maškary z Nového Vestce, Káraného, Vyšehořovic, Kozovaz, Zelenče, Vrábí a odjinud. Jak takový masopustní průvod vypadal? Napoví např. záznam z roku 1980 v kronice obce Mratín. V této vsi šel tehdy v čele průvodu třímetrový obr s velkou hlavou. Hudební doprovod zajišťovala vesnická kapela „Doleňačka“ (trubka, klarinet, buben, harmonika). Maskovaných členů průvodu bylo asi 30 (kominík, kuchařky s vařečkami, dva sibiřští medvědi s medvědářem, policista s hasičskou přilbou, vodník, nevěsta, Karkulka (bez vlka a babičky), pytláci či zloději odění jako pražští pepíci a další. Po průvodu se účastníci doma odlíčili a následně zašli do hostince na večerní zábavu: „Jako dříve i nyní končila zábava o půlnoci, ale nikoliv proto, že by nastal půst, ten již byl, ale aby se zbytečně neplatila půlnoční hodinová přestávka hudbě a další hodiny navíc.“

Foto: Masopust v Novém Vesci, 1972 (OMPv, Sbírka písemností a tisků, fotoarchiv).

(Martin HŮRKA, Největší mlýn v Čechách, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, květen 2021, s. 26)

Mlýn na řece Labi ležící přímo pod brandýským zámkem byl před třicetiletou válkou největším mlýnem v celých Čechách. Co o jeho tehdy již bývalé slávě hovoří urbář z roku 1651, tedy z doby tří let po konci oné nejstrašnější války, která prošla naším Polabím.

„Blízko a hned u pivovaru jest mlejn na Labi o dvouch mlejnicích, v němž se mlynáři s čeledí náchlební chovávali. Bylo v něm kol moučných 10 a stup 16. Při témž jeze byla udělaná mlejnice slove Povodnice pro veliké vody, v ní čtyry kole moučná, dví strojní...

Nyní týž mlejn v jednom štoku vystavěný, při něm po jedné straně kol moučných 5 a od týchž kol táhne [h]řídel stoupy ležatý 3. Po druhé straně bývalo, a kdyby se spravily, může býti, také kol moučných 5...

V témž mlejně mlely se sladé [tj. slady] měšťanův brandejských, a dávají do důchodův na Brandýs od každého sladu pšeničného 6 grošů a od ječného 10 grošů...

Při témž mlejně bývaly krmnice pro vepře, však pro smrad, kterýž do pokojův J[eho] M[ilosti] C[ísařské] zarážel, byly svedený a v dvoru brandejském udělaný...

K témuž mlejnu z druhé strany jezu byla pila k řezání prken, jakž o té napřed dotčeno v nově vystavěná, kteréžto se dostatek prken k potřebě zámku i lidem... řezávalo... Nyní toliko místo prázdné zůstává, však zase stavěti se bude.

Při témž mlejně bývali tři slupi: jedna pod koly moučnými, druhá na povodníku a třetí na obzvláštním žlabu při pile. Potom bývala toliko jedna, neb jiný, to jest na povodníku a u pily, voda pobrala. Nyní zase jsou v jezu podle vrat z té strany ke mlejnu dvě nové.

Býval také při též pile obzvláštní žlab, kdež se vrše na lososy kladávaly. Ty všecky ryby, co se jichkoliv na týchž slupích i jinak od rybářův zlapalo, obzvláště lososy, přináleží pro kuchyni J[eho] M[ilosti] C[ísařské], když dvorem svým v městech pražských býti ráčí, aneb k zpeněžení. Peníze pak do důchodův odvedený býti [mají].

Při mlýně, jak jsme si již řekli v minulém díle, byla též brusírna drahých kamenů užívaných ve šperkařství.

Chybí jen dodat, že jedno z mlýnských kol dodávalo energii také vodárenskému zařízení, které již v polovině 16. století zdvihalo labskou vodu pro potřeby zámku, zámecké zahrady a záhy i města.

Labskou vodu využíval i s mlýnem bezprostředně sousedící panský pivovar. Staré soupisy a urbáře nám tedy ukazují, že na poměrně malém říčním úseku Labe pod brandýským zámkem bylo velmi živo. Všechen pochyb a ruch byl dobře pozorovatelný nejen z brandýského zámku, ale také z dřevěného mostu, který zde jako součást mostní soustavy pomáhal lidem k překročení řeky (z celé soustavy se dosud dochoval renezanční dvouobloukový kamenný most u mlýna). Jen na okraj, dnes uvažované přemostění řeky pro pěší a cyklisty má kopírovat právě trasu bývalého dřevěného mostu, který fungoval až do druhé poloviny 19. století.

Foto: Vyobrazení zámku a mlýna, 19. století (OMPv, Výtvarná sbírka).