(Martin HŮRKA, Nález mincí mezi Mochovem a Kozovazy, Mochovský zpravodaj, 2022, roč. 16, č. 3, s. 55-57)

Loňského roku vydal Obecní úřad Vyšehořovice brožurku s názvem: „Kozovazy. Lidé a domy od nejstarších dob do poloviny 19. století“. Na 56 stranách se můžete dočíst leccos o vývoji a osídlení této malé vísky, která za Rakouska-Uherska bývala osadou Mochova! Brožurka je k dostání na OÚ Vyšehořovice.

Poslední tři strany jsou v ní věnovány aktuálnímu nálezu, který byl učiněn v rámci přípravy projektu OMPv v Brandýse nad Labem „Staré cesty v Polabí“. Objev učinil nadšenec pro místní historii Milan Tlustý z Vyšehořovic, který 25. prosince 2019 narazil při svých pochůzkách u Výmoly při bývalé historické cestě z Mochova do Kozovaz (resp. z chudomelského mlýna k mlýnu kozovazskému) na v zemi uložené mince – tzv. mincovní depot, chcete-li malý poklad. Celkem osm na sobě „do komínku“ naštosovaných a korozí vzájemně spojených mincí leželo v zemi skryto lidským očím. Při prvotním pohledu jsme si společně mohli mince pouze rozdělit na 5 ks střední a 3 ks drobné velikosti.

Po několikatýdenním čištění se ze zprvu nečitelných, korozní patinou pokrytých mincí vyklubaly stříbrné peníze, které již mohly být postupně jedna po druhé určovány. Tím však nálezy na dané lokalitě neskončily. 5. února 2020 se Milan na místo znovu vrátil a z pásu délky cca 15 metrů a šířky cca 3 metry (který zahrnuje i místo původního nálezu), získal čtyřmi sondami dalších 8 mincí (2x 3 ks naštosované na sobě, 2x jednotlivé kusy). Stopy na mincích (i na jednotlivých kusech) naznačují opět původní uložení na sobě „v komínku“. Další průzkum již žádné nové „přírůstky“ nepřinesl. Mince byly očištěny a určeny stejným způsobem jako u předchozího objevu.

Výsledek je velmi překvapivý! Uveďme si jednotlivé kusy s datováním od přibližně nejstarší po ty mladší (v závorce na konci každého řádku uvádím řecká písmena pro odlišení dne nálezu: α = nález 25. 12. 2019, β = nález 5. 2. 2020):

1. vierer, Strassburg (městská ražba), 16. století (β)
2. půlbatzen hrabství Oettingen (Karl Wolfgang, Ludwig XV, Martin, Ludwig XIV), 1522 (α)
3. dvoufenik salzburského arcibiskupství (Matthäus Lang von Wellenburg), 1519-1540 (α)
4. bílý peníz vyražený patrně v Kutné Hoře (Ferdinand I.), 1526-1564 (β)
5. dvoufenik salzburského arcibiskupství (Ernst von Bayern), 1540-1554 (β)
6. bílý peníz vyražený v Kutné Hoře, příp. ve Vratislavi (Maxmilián II.), 1564-1569 (β)
7. dvoukrejcar knížectví Pfalz-Veldenz (Georg Johann I. Pfalz-Veldenz), 1576-1592 (α)
8. dvoukrejcar wormského biskupství (Georg von Schönenberg), 1581-1595 (α)
9. dvoukrejcar vévodství Simmern (Reichard Pfalz-Simmern), 158? (α)
10. bílý peníz vyražený v Kutné Hoře (Rudolf II.), 1584 (α)
11. dvoufenik salzburského arcibiskupství (Johann Jakob Khuen von Belasi), 1587 (α)
12. dvoukrejcar hrabství Hanau-Lichtenberg (Philipp V.), 1587 (β)
13. dvoukrejcar strassburského biskupství (Johann von Manderscheid), 1589 (β)
14. dvoukrejcar vévodství Simmern (Reichard Pfalz-Simmern), 1590 (β)
15. dvoukrejcar hrabství Solms-Lich (společná ražba), 1592
16. dvoukrejcar hrabství Waldeck (Franz, Wilhelm Ernst, Christian a Vollrad), 1594 (α)

Byť jsou všechny mince stříbrné, nejedná se o nijak závratný obnos – dotyčný si za ně mohl koupit běžnou stravu (něco chleba, kus sýra, slepici či kuře, vajíčka, pivo) a ubytování na několik dní. Zajímavý je původ mincí. Až na tři bílé peníze českých panovníků se jedná o mince ražené v jižních a západních oblastech dnešního Německa a rakouského příhraničního Salzburgu. Soubor by tak mohl ukazovat na užší vazby majitele k tomuto jazykově německému prostředí, ačkoli cizí mince se v českém peněžním oběhu v 16. století vyskytovaly zcela běžně. Nálezová situace, kdy se mince nacházely naštosované na sobě, svědčí o původním zabalení v kusu látky (pevnější schránka, např. nádoba, zjištěna nebyla, vzhledem k situaci v místě nálezu však mohla být v minulosti snadno zničena). Jelikož nejmladší určitelný rok ražby je 1594, lze říci, že se do země mince dostaly nedlouho po tomto datu, tedy koncem 16. století. Bez povšimnutí nemůže zůstat ani místo nálezu. Je situováno nedaleko břehu Výmoly v místě, kudy procházela původní cesta z Kozovaz ke mlýnu Chudomel a dále do Mochova, jak již bylo naznačeno. Snad si lze tedy představit uložení „cestovní hotovosti“ pocestného původem z německých krajů na bezpečném místě u cesty vedle potoka. Pokud cestou chodil opakovaně nebo věděl, že se tudy bude vracet, mohlo pro něj být výhodnější nemít u sebe všechny peníze a část si tak uschovat.

Mince se po očištění a identifikaci staly součástí sbírky Městského muzea v Čelákovicích.

Foto: Nálezový stav mincí objevených 5. února 2020.

(Martin HŮRKA, Mosty roku 1822, Mochovský zpravodaj, 2022, roč. 16, č. 2, s. 72-73)

Dle starých map i písemností víme, že se v okolí Mochova i v obci samé ještě v 18. a na počátku 19. století nacházelo nebývalé množství vodních ploch – rybníků, napájených především potokem Výmola. Díky nížinnému rovinnému charakteru krajiny se zde dokonce vyskytl zajímavý jev, kdy vody potoka Výmola se v soustavě rybníků rozdělily, tak že tato soustava disponovala několika odtoky, které směřovaly do dvou hlavních směrů (k Sedlčánkám a na Přerov nad Labem).

Přes Výmolu i spojovací potoky a stružky se na řadě míst nacházely mosty a lávky. Lávek musela být celá řada, byť je v psaných výkazech nenacházíme. Nejednalo se o oficiální přechody přes toky, zřizovány byly jednotlivými obyvateli zejména za účelem snazšího přístupu k pozemkům (někdy postačil třeba jen upravený kmen stromu položený napříč či prkno, v lepším případě doplněné primitivním zábradlím). Panské písemné prameny nám naproti tomu již před 200 lety podávají zprávu o mostech, které přes potok vedly v místech lokálních cest či silnic, o které se panská správa měla starat a udržovat je v řádném stavu

Vezměme si kupříkladu německy psaný Popis na [kounickém] panství se nacházejících mostů z roku 1822. V oddíle, který se věnuje Mochovu, čteme následující (začínáme na Výmole u Chudomele):

„Při Chudomeli v louce přes strouhu [most] ze dřeva“. Na délku měřil 3 sáhy (tj. necelých 6 metrů), na šířku pak sáhy 2 (tj. necelé 4 metry). Činí se u něj zajímavá poznámka, že jde „jen o most, který se zřizuje při sklizních sena a otavy, načež je opět odstraněn.“ Důvodem pro tuto opětovnou montáž a demontáž snad může být obava či neblahá zkušenost s jarními povodněmi, které v těchto místech mohly most snadno zničit nebo odnést.

Pokračujeme dvojicí sousedních mostů na silnici z Vykáně hned na kraji obce při vstupu do Mochova. Prvním je „pod rybniční hrází Novomochovského rybníka [most] ze dřeva“. Z popisu a z následujícího kontextu vidíme, že se zde hovoří o mostu přes strouhu, která Nový rybník (ležel jižně od dnešní ulice Na Hrázce) propojovala s Velkým rybníkem (ležel částečně v prostoru fotbalového hřiště a dále pak pokračoval stovky metrů směrem na Vykáň). Tento dřevěný most měřil na délku 2 sáhy a 2 stopy (tj. cca 4,5 metru), na šířku 2 sáhy a 3 stopy (tj. cca 4,8 metrů) a na výšku 1 sáh a 1 stopu (tj. cca 2,2 metrů).

Hned vedle, blíže Mochovu, v prostoru dnešního mostu přes Výmolu stával: „velký most tamtéž, vedoucí přes odtokový kanál, [mající] kamenné postranní stěny a pilíře, dřevěnou mostovku a zábradlí“. Most byl největší z mochovských zde jmenovaných mostů. Na délku měřil 4 sáhy a 4 stopy (tj. téměř 9 metrů), na šířku 3 sáhy (tj. 5 a tři čtvrtě metru) a na výšku 3 sáhy a 2 stopy (tj. přes 6 metrů). K mostu se činí poznámka, že: „se o tento most vede spor se [státním] Ředitelstvím pro stavbu silnic, neboť přes něj vede státní silnice, takže se [panský] úřad domáhá toho, aby údržbu objektu převzalo Ředitelství pro stavbu silnic.“

Na kounickém panství byla většina mostů klenutých (s kamennou klenbou). Jen v samotných Kounicích byly takové hned čtyři mosty. Z tohoto hlediska byl tedy Mochov spíše výjimkou.

Prameny a literatura:

• SOA v Praze, Vs Kounice, i. č. 267, Popis mostů na panství Kounice (1822), poř. č. 2158, karton č. 56.

Foto: I. vojenské mapování (1764-1768, rektifikace 1780-1783), 1st Military Survey, Section No. 109, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna; Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně (www.geolab.cz); Ministerstvo životního prostředí ČR (www.env.cz) (cit. 11. 6. 2022).

(Martin HŮRKA, Mochovská historie z pera Valentina Baumanna, Mochovský zpravodaj, 2021, roč. 15, č. 4, s. 74-76)

Dnes jsem se rozhodl publikovat výňatky z unikátního rukopisu z konce 60. let 19. století. Jedná se o přípravný text publikace „Procházky po osadách bývalého panství Kounického a Škvoreckého“, jejímž autorem byl Valentin Mořic Baumann. Nikdy tiskem nevydaný rukopis je uložen ve sbírkách Městského muzea v Čelákovicích pod inv č. H 16 841. Kapitole „Mochov“ věnoval autor nejvíce prostoru. Je to přirozené, narodil se totiž 13. dubna 1844 ve mlýně Chudomel tamnímu mlynáři Valentinu Baumannovi a matce Dorotě, roz. Kettnerové. Praví tak matriky uložené ve Státním oblastním archivu v Praze.

V mládí ho zřejmě uchvátila historie našeho kraje a jeho prastaré památky. Pojďme si přečíst, co píše o Mochovu (publikuji jen základní a navíc zkrácený text bez většiny vpisků a poznámek; pokud takový vpisek přeci jen začleňuji, pak jej uvádím ve špičatých závorkách):

„Mochov patří k oněm mnoha místům vlasti naší, která nemohou se honositi skvělými pomníky, ni skvostnými stavbami, ano ani ne neobyčejnou polohou svou. Též jméno místa neupomíná nás na skvělou událost jakousi v dějinách našich. Starožitnosti bys v Mochově samém marně hledal, ano, stáří 67 domků sotva jedno století pamatuje, neb větší díl živností byl požárem, roku 1841 vypuklém zničen. Jen pověst koluje, že by dům pod číslem 60 býval druhdy nákladně vystavěn a prý pivovárem býval, o čemž však ni stopy naleznouti není. Lid jmenuje ostatně pozemky jisté na návsi ležící ‚Na Dvořišti‘, což nás upomíná na hrad před lety tam snad stávající, o němž však žádné památky nemáme. Ostatně jest Mochov dosti živé místo, k čemuž nemálo přispívá, že dvě silnice, totiž z Prahy do Sadské a z Brandýsa do Brodu se zde kříží.

Cizinci sem přijdoucímu snad bude nápadné dosti pravidelné založení místa, jehož domky hezké ulice tvoří, a vysoko se vypínající kříž vprostřed náměstí opatřený pěkným zábradlím z cihel vystavěným nákladem obce mochovské, jak nápis o tom svědčí. Více ho ale bude zanímat kostelík nad celou krajinou vyvýšený a daleko viditelný.

Nynější kostel zasvěcen jest svatému Bartoloměji apoštolu a náleží co filiální k Bříství a jen každou 3. neděli se v něm služby Boží konají. Sám lid má jej v uctivosti pro jeho stáří a chová domněnku, že prý za pohanských časův stavěn byl, aneb že aspoň stojí na místě  bývalé pohanské svatyně. Avšak na místě tomto, kde nynější kostel se vypíná, stávala před lety kaple svaté Markéty (kterouž kapli daroval král Václav I († 1253) kostelu vyšehradskému, aby za něho výročně památka  úmrtí konána byla). Jak dlouho kaple stála a kdy a kdo nynější kostel vystavěl, není mi známo. Ostatně byl chrám mochovský opatřen ve válkách předhusitských vlastním farářem a patřil k děkanátu brandýskému. Tak jmenuje se 1388, 1392 a 1396 co farář mochovský a spolu co kanovník vyšehradský jistý Vlastibor.

Nynější podoba kostela zajisté mnoho během času vytrpěla. Základní forma jest čtverhranná, sloh gotický, avšak zdá se, že presbyterium jest mnohem starší a k němu ostatní část přistavěna. Tam nachází se pěkné klenutí gotické, kdežto strop kostela zcela plochý jest. V kostele jsou 3 oltáře: hlavní svatého Bartoloměje s pěkným obrazem, pak Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Stěny kostela jsou jednoduché, obrazy starými okrášlené, z nichž jmenovitě vyniká obraz Panny Marie Mouřenínské... Na kůru jsou varhany sem z Kounic před 30 lety přenešené a dosti chatrné. Na podlaze jsou náhrobní kameny. V samém kostele kázal je nynější kanovník Vinc. Bradáč před asi 20 lety, když na faře břístevské co kaplan úřadoval, nápisem dolů odvrátiti, aby chozením nebyly setřeny. V sínci, jak se zdá mnohem novější jest, ale ve zdi náhrobní kámen z pískovce a na něm dvě postavy celé a vedle nich znak sladovnický... Jiný náhrobní kámen zazděn jest na přední stěně předsíně vedle vchodu do zvonice...

Ve zdi hřbitova konečně nacházejí se dva kamen z obyčejného pískovce a malých rozměrů. První má nápis: ‚Usnul v pánu Bartolo[???] Salamánek léta 1752 z radostného …‘ Druhý jest nerozluštitelný...

Celý kostel byl asi před 30 lety <1824> a opětně 1859 opraven, vlastně jen obílen, roku 1861 znova pokryt a kostnice nově vystavěna.

Ohlídněme se blížeji po Mochově. Hned pod značným vrchem, na němž kostel jest, stojí nová obecní kovárna nejnovější, proti té škola 1862 obnovená a z 18. století pocházející. Ostatně čítá Mochov 2 hospody mezi svými 67 domy, v nichž 570 lidí žije.

Asi ¼ hodiny od Mochova leží samotina Chudomel, mlýn o dvou složeních, při něm rybník, který druhdy mnohem rozsáhlejší byl a až k samému ‚Křivánku‘ [správně Skřivánku] sahal, jak pozůstalá hráz o tom svědčí, pod níž bažantnice knížecí stávala. U paty téhož Křivánku v údolí a bocích stráně rozkládá se víska Kozovazy, mezi zahradami pěkně položená. Mlýn o 3 složeních, vedle něho hospoda a naproti nim statek čp. … [číslo chybí] jsou nejznamenitější stavení této k Vyšerovicům přifařené dědiny, asi 27 domků čítající…

Stranou od Kozovaz i Chudomele vystavěna 1863 cihelna.

Ještě zbývá se nám zmíniti v samotinách k mochovské katastrální obci patřících. Jest to mimo již jmenovaný mlýn Chudomel tak zvaná Myslivna (‚Fořtovna‘), kde druhdy myslivec přebýval, dokud ještě lesů stávalo při obci. Nyní jest tam ubytován hlídač knížecích luk. Takový domek stával též [při] silnici královo-hradecké, byl ale asi před 15 lety zbořen a jen místo až posud ‚U Domku‘ zvané upomíná nás na něj. K severní straně od Mochova uprostřed luk a na pokraji lesa leží ‚Cucovna‘, podle zakladatele Cuce prý nazvaná, na mapách však obyčejně Srncov nebo Nouzov jmenovaná. Stávalť nedaleko odtud též mlýn v časech, kdy místo luk ještě byly rybníky na místech těch. O jeden z rybníků těch, tak zvaný Podvinický, vedena ‚od dávných časův‘ pře mezi městskou obcí čelákovickou a panstvím kounickým. Celá pře ukončena byla 1796 tím, že čelakovští obdrželi za náhradu 30 měřic pastvin u lesa Pardusova ležících... Mezi tímto Pardusovem a Cucovnou po straně silnice do Čelákovic vedoucí rozkládá se návrší Vinice zvané, a lze se domýšleti, že tam skutečně réva byla pěstována, ovšem před dávným časem... Nyní již jest vinice rozorána, dílem použita je co pastvina

Kdy a od koho Mochov založen byl, není známo. Že dědinou jest velmi starou, o tom nelze pochybovati. Ve 12. století již byl Mochov zajisté znamenitou dědinou, neb honosil se kaplí (viz hořeji) a i poloha Mochova tomu neodporuje. Starodávní dráha vedla ještě za časů župního zřízení Mochovem do Sadské a i celá vůkolní krajina byla již v šeré dávnověkosti zalidněna. Mochov jest kolébkou rodu šlechtického Mochovských z Mochova. Tak se Mikuláš Mochovský z Mochova podepsal na známý protest ku sboru kostnickému 1414. V tomto století drželi Mochovští Rožďalovice, ano i Mikuláš Mochovský psal se seděním na Rožďalovicích. Vedle tohoto horlivého husity jmenuje dějepis náš i jméno ženské, Annu z Mochova <vdovu po Janovi z Oustí>, která též rozhodně přála novému učení...“

Foto: Dnešní sakristie - nejstarší část kostela sv. Bartoloměje (M. Hůrka, 2020).

(Martin HŮRKA, Šťastná nehoda na mochovském nebi roku 1922, Mochovský zpravodaj, 2021, roč. 15, č. 1, s. 64-65)

Rozvoj techniky ve 20. století s sebou přinesl též nehody a neštěstí, které se při obsluze strojů a dopravních prostředků běžně stávaly a stávají. Ne že by stará doba koňských povozů byla zcela bez rizika, i vůz se splašenými koňmi dovedl napáchat pěknou paseku, ale přeci jen s rychlejšími a výkonnějšími prostředky nehod přibývalo. Již z doby první republiky máme řadu zpráv i z Mochova a okolí o automobilových nehodách, které skončily smrtí. Poranění či úmrtí způsobovala také zemědělská technika, která se tehdy začínala ve větší míře v zemědělství uplatňovat (doložena jsou zranění utrpěná např. při řepné kampani v mochovském cukrovaru nebo při žních žacími stroji na okolních polích). Mochovu se nevyhnuly ani nehody spojené se stroji, které okupují nebesa. Rád bych zde uvedl ve známost jednu leteckou nehodu, resp. nouzové přistání se šťastným koncem. Odehrála se roku 1922, tedy v době, kdy letectví bylo ještě v plenkách. Na zprávu o této události jsem před časem narazil v dobových českobrodských novinách Naše Hlasy. Dále tedy nechám referovat jich brilantního redaktora Jozefa Miškovského („z“ ve slově Jozef je správně, alespoň tak se pan redaktor vždy podepisoval):

„Dne 5. května o půl 13. hodiny dělníci a úředníci mochovského cukrovaru vyrušeni byli v polední přestávce nepravidelnými výbuchy motoru aeroplánu, který prudce se spouštěl nad továrnou klouzavým letem k zemi. S napětím sledovaný aeroplán přistál na nedalekém poli pana Junka z Mochova, kamž hrnuly se vzápětí velké davy lidí – nejen z Mochova, ale i z celého okolí, z Kozovaz, Vyšerovic a Vykáně, v předtuše nešťastného pádu. S uspokojením ale zkonstatovali na místě, že se stroje sestoupil poněkud vzrušen, ale zdráv francouzský pilot, který lámanou češtinou žádal přispěchavší o vodu na ochlazení téměř již rozžhaveného motoru. Když mu bylo vyhověno, pokusil se pilot pokračovati v cestě, ale pro další defekt nemohl vzlétnouti. – Přítomný ředitel cukrovaru pan ing. Holý ochotně vyhověl žádosti pilota a zapůjčil automobil, který jej i s poštou dopravil do Prahy a současně přivezl montéry, kteří ihned dali se do práce, takže k večer hukot motoru již označoval, že defekt jest odstraněn. Nicméně zůstal aeroplán na poli až do poledne příštího dne, kdy vzlétl, aby nastoupil další cestu. Po celou dobu opravy stroj byl obléhán zvědavci, kteří přišli se podívati na konstrukci této vymoženosti techniky XX. století z blízka. I celé školní třídy se svými učiteli přicházely, aby vyslechly podrobnější výklad a shlédly řídkou pro ně podívanou.“

Ve zdejším kraji tato letecká nehoda či nouzové přistání není jediné. Další podobné incidenty jsou známy od Čelákovic, Nehvizd a z jiných míst. Často jsou spojeny s výcvikem vojenských pilotů nebo s akcemi za druhé světové války.

Prameny a literatura:

• Přerušení letecké pošty. In: Naše Hlasy, 1922, roč. 42, č. 19 z 13. května.