(Martin HŮRKA, Jenštejn nacházíme v mapách už v roce 1619, Jenštejnský občasník, 2019, červen, s. 6)

Map a plánů s Jenštejnem vznikla v posledních dvou staletích celá řada. Zkusme se ale podívat dále do minulosti a nalézt ty nejstarší. Musíme až do 17. století. Patrně nejstarší známou mapou, na které je Jenštejn zachycen, je tzv. Aretinova mapa Čech. Vydal ji Pavel Aretin z Ehrenfeldu roku 1619. Kromě Jenštejna na ní z blízkých obcí vidíme Brandýs, Toušeň, Čelákovice, Nehvizdy nebo Chvaly. Na severozápadě jsou nejbližší do mapy zanesenou obcí až Pakoměřice.

Na Aretinově mapě je Jenštejn prakticky jen jako bod v krajině. Více se o místní situaci dozvíme z nejstaršího plánu, který pochází patrně z roku 1690. Plán vznikl v důsledku sporu obce Jenštejn s majiteli vinořského panství Černíny z Chudenic o vlastnická práva pastvinám mezi Jenštejnem a Radonicemi „nad rybníkem Vřískem ležících“. Brandýský hejtman se na místo dostavil osobně se svými úředníky, snažil se u poddaných zjistit pamětníky, kteří by mohli danou věc vyjasnit. Za nejasnosti mohou bezpochyby i dopady třicetileté války. Během této války klesl počet obyvatel v našem kraji na minimum (často 10-15 % předválečného stavu), řada vsí byla zničena, včetně Jenštejna. Trvalo desítky let, než se obyvatelstvo doplnilo nově příchozími. Původní kontinuita však byla většinou zpřetrhána.

Ke sporu o pastviny si můžeme díky dochovanému spisu povědět více. Václav Novák, Václav Čermák a Tomáš Malej, všichni z Jenštejna, při tázání na počátku 90. let 17. století vypověděli, že „když na onen čas pan Jiří Lukavský Radonice držel a jeden jeho tam osedlý poddaný proti zahradě vedle cesty na jedný skalce neb vršku voral a proso do toho síti chtěl, ona pan Lukavský k němu přišel a jemu pravil: ‚Slyšíš, nevorej tu! To nejni naše, než císařské.‘ A to místo a vorání se podnes spatřuje, jakož o tom sami radoničtí staří sousedé dobře vědí a před Bohem jináč mluviti nebudou mocti a my taky, že tomu vpravdě tak jest, na naše dobré svědomí bereme a přísahou stvrditi můžeme.“  Vypovídají i další zajímavosti, např. se zmiňují o existenci mezního kamene, který však před časem zmizel.

Dalším, kdo podal informace, byl zelenečský obecní slouha Václav Procházka. Ten roku 1692, kdy mu bylo kolem 58 let, vypověděl: „Já se ještě dobře pamatuji, když jsem malý pachole asi ve dvanácti letech starý byl a u nebožtíka starého Jiříka Vávry ovčáka dřeveckého, který velmi starý byl, za pachole sloužil a někdy s jeho synkem Matouškem ovce okolo Jenštejna a Radonic pásával, a on k nám někdy za častý na pole přicházíval. Tehdy k nám ten starý ovčák říkával: ‚Hleďte hoši, abyste věděli a sobě to pamatovali,‘ ukazujíce nám rukou ‚Támhle potud přes ten dolík pastva za skalky všechno J. M. C. grunty k Jenštejnu náleží. A tuhle, vidíte, jsou kameny mezníky, jeden blízko od zahrady radonický a druhý doleji proti louce a chobotu.‘ A to taky pravil: ‚Když by Jenštejn, který nyní pustý jest, zase k vystavění a osazení přišel, tehdy by Radoničtí ani hříbě ze vsi vyhnati nemohli.‘ A ještě bych se dobře upamatoval, kde ty mezníky byly, ale však již tam nejsou. Nevím, kam se poděly a kdo je kam, a zvláště ten u zahrady, vyhodil…“ V podobném duchu vypovídal o svých zkušenostech přes šedesát let starý kozelský podruh Matěj Kratochvíle. Téměř osmdesátiletý radonický obyvatel Jiřík Švamberk naproti tomu vyznával, že pastviště byly za jeho mládí ve společném užívání obou obcí. Obdobně se vyjadřovali další Radoničtí.

Co je však pro nás nejpodstatnější, hejtman nechal vyhotovit plán. Stalo se tak patrně již roku 1690, respektive toho roku se již o plánu činí zmínka v korespondenci české komory. Zkuste se v plánu zorientovat. Níže podávám přepis popisků, které jsou u plánu přiloženy.

„A – Jest cesta od Brandejsa a Dřevčic do J. M. C. městys Jenštejna.

B – Tvrz pustá a městys Jenštejn.

C – Cesta ke vsi Radonicům, k Vinoři patřící, vedoucí.

D – Tvrz a ves Radonice.

E – Cesta vpravo přes hráz rybníka J. M. C. Vříseckýho, přes který se po lukách a mezi polmi k Vinoři jede.

F – Jalový cesty dvě do chobotu na pastva sporný nad rybníkem přes pole jenštejnský.

G – Pole jenštejnský k J. M. C. panství až k vokrajkům chobotu a pastvišť.

H – Vokrajky, suchopáry a skalky po levé straně vedle polí jenštejnských a sporných pastvišť.

I – Suchopáry a skalky vedle předního cejpu chobota rybníka J. M: C. až k splavu a ještě přes hráz.

K – Splávek z rybníka odpadající zbyteční, v potok odbíhající vody.

L – Rybník Vřísecký J. M. C., jak daleko voda topí a chobot s rákosím běží.

M – Velký vrch a skály doprostřed rybníka čelící, k J. M. C. straně náležející.

N – Nad chobotem louka sporná, kterou společně užívati Radoničtí usilují a sobě právo pokládají.

O – Pastva nad tou loukou a chobotem J. M. C. rybníka dobíhající až k cestě samých zahrad radonických, o niž největší spor jest, a za společní Radoničtí sobě pokládají.

P – Luka jenštejnský pod rybníkem vpravo.

Q – Vedle rybníka skalky, suchopáry a dále vpravo vše pole jenštejnský k panství J. M. C. až k strništi a velkému příkopu, pole a stranu vinořskou od J. M. C. mezující.

R – Velký příkop mezující.

S – Pole radonický k Vinoři patřící.

T – Od toho příkopu cesta z polí k Radonicům, sice neveřejná.

V – Po pravé straně pastvišťata radonický.

W – Suchopáry a skalky s dvojíma oužlabinami, trávníčky, které ačkoliv Radoničtí myslí, že by jim patřily, však jsouce tu jistý příkop starodávný až k cestě.

X – Starodávný příkop až k cestě proti zahradě u tvrze radonický, kdež ke vsi Radonicům jejich pole jsou, zdaliž ale k straně J. M. C. aneb radonické patří, to se v jistotě věděti nemůže.

Y – Zahrada u tvrze radonické.

Z – Kde již prázdno (nemalováno) jest, tu všudy pole jenštejnský jsou.

Martin Hůrka, historik OMPV

Archivní zdroj (včetně plánu):

• Národní archiv, fond Stará manipulace, i. č. 276, sign. B 94/49, Spor jenštejnské obce s majitelem panství Vinoř o pastvinu (1690-1693).

(Martin HŮRKA, Lokalizace zápské tvrze, Naše Polabí, 2019, č. 1, s. 8)

Zápy se nacházejí v oblasti s nadprůměrnou hustotou středověkých tvrzí. Jan Žižka se již před delší dobou pokusil tato vesnická feudální sídla zrevidovat (Žižka, 1978). V oblasti východně od Prahy vymezené řekami Vltava, Labe a Sázava s přibližnou východní hranicí za Českým Brodem napočítal více než 150 tvrzí (v průměru prakticky v každé druhé vsi jedna, přičemž v některých vesnicích existovaly i tvrze dvě). Potíž u většiny těchto objektů je s jejich dochováním. J. Žižka relativně dobře dochovaných tvrzí (alespoň s jednou stojící budovou) napočítal jen přibližně 20, naproti tomu u cca 30 tvrzí se v terénu nedochovaly žádné okem pozorovatelné stopy zdiv. Mezi takové tvrze lze považovat i tu, která stála v obci Zápy.

Nestor bádání o českých hradech a tvrzích August Sedláček vyslovil domněnku, že zápská tvrz stála na skalnatém ostrohu u kostela sv. Jakuba Staršího (Sedláček, 1927). To regionální historik Justin Václav Prášek, lépe obeznámený s místními prameny, podrobným bádáním v pozemkových knihách a urbářích bezpečně určil, že tvrz v Zápech stála naopak dole v údolí „v jižní části městečka na rovině při levém břehu potůčka“ na parcele dnešního čp. 19 (Prášek, 1913). Tvrz jako panské sídlo využíval ještě Mikuláš Bryknar z Brukštejna, který roku 1586 Zápy i s tvrzí a dalším příslušenstvím prodal brandýskému panství. Následně, především za třicetileté války (1618-1648), areál velmi zchátral. Tři roky po konci války však byla její podoba ještě zachycena v urbáři brandýského panství (1651): „Kterážto tvrz jest způsobem vokrouhlým vystavená. Bývalo v ní pokojův, světnic a komor k bydlení dostatek, marštale klenutý, sklepy podzemní 4. Příkopem [je] vůkol obhražená, v kterémžto toliko tráva roste“.(2) Prášek popisuje i poválečný stav, kdy v tvrzi roku 1670 byla zřízena prachovna na výrobu střelného prachu pro vojenské účely. V první polovině 18. století areál sloužil jako fořtovna (hájenka). Tehdy z bývalé tvrze stály již jen „staré sklepy a bašta na straně východní při potoce“. Fořt Jan Stohl si u těchto pozůstatků postavil obytné stavení (Prášek, 1913).

Běžně známé mapové podklady, tj. především vojenská mapování (18. – 19. století), stabilní katastr (1841) či mladší mapy, žádné relikty panského sídla již nezobrazují. Nyní se ovšem podařilo dohledat mapu z roku 1777, na níž je v předpokládaném prostoru vyobrazena „bašta“ kruhového půdorysu.(1) Jen pro doplnění – na téže mapě lze západně proti toku potoka vidět obdobně znázorněnou baštu u tvrze v sousedním Ostrově. V Zápech zakreslená věž nemusela v době vzniku mapy být jediným pozůstatkem po zdejší tvrzi. „Podezřelé“ jsou z tohoto hlediska dva objekty. Za prvé především budova, která je na věž nalepena a částečně ji obepíná.  Z mapy ovšem nelze určit, zda-li tento objekt nebyl k věži přistavěn až v době provozu prachárny nebo myslivny. Druhým potenciálním pozůstatkem tvrze by mohl být západně zakreslený nepravidelný čtverec, který ve svém severovýchodním rohu nasedá na trakt půdorysu písmene „L“, který je evidentně onou chalupou vystavěnou hajným Stohlem. Bez dalšího (především archeologického) studia není možné tato hypotetická spojení s původní tvrzí prokázat. 

Závěrem se lze pokusit přenést polohu tvrze (její věže) do dnešních katastrálních map. Z porovnání vyplývá, že zápskou tvrz můžeme hledat jižně či mírně jihovýchodně od současného domu čp. 19, v jeho bezprostřední blízkosti, a to přibližně uprostřed zahrady parcelní číslo 119.

Martin Hůrka, historik OMPV

Vysvětlivky ke kružnicím zaneseným autorem do mapy z roku 1777:

1 – areál panské tvrze

2 – areál panského mlýna

3 – areál kostela

Prameny a literatura:

(1) Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Brandýs n. L., inv. č. 3659, Mapa Záp a Ostrova (1777).

(2) Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Brandýs n. L., inv. č. 5931, Urbář panství Brandýs n. L. (1651), viz též digitální verze na ebadatelna.soapraha.cz.

PRÁŠEK, Justin Václav. Brandejs nad Labem: Město, panství i okres – díl 3. Brandýs nad Labem: nákladem fondu samosprávného okresu Brandejského, 1913, 13, 28.

SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého – díl 15. Praha: Šolc a Šimáček, 1927, 171n.

ŽIŽKA, Jan. Drobné feudální sídlo ve východním okolí Prahy. Architektura ČSR 37. Praha: BAPS, 1978, 37 (6-7), 307n.

(Martin HŮRKA, Výlet Polabím autobusovou linkou č. 657, Baštecký zpravodaj, 2018, č. 7-8, s. 1 a 3)

Rovina mezi řekami Labem a Vltavou je jednou z nejúrodnějších oblastí Čech. Lidé zde žili od nepaměti. Dávná i nedávná díla našich předků lze v této krajině spatřit na každém kroku. Při výpravě za jejich poznáním ani nepotřebujeme auto, stačí využít autobusové linky č. 657, která touto krajinou projíždí od Labe až téměř po Vltavu (spojuje Brandýs nad Labem a obec Postřižín).
Poloprázdný autobus se vleče přes Polerady kolem opravených barokních božích muk. Boží muka nacházející se na návrších, v místech tragických událostí nebo právě u rozcestí symbolizují sloup, u něhož byl z rozhodnutí Piláta Pontského bičován Kristus. Obdobné drobné památky jsou vůbec pro polabskou rovinu typické. Narušovaly její zdánlivou jednotvárnost. Mohly posloužit také jako orientační body. Mezi drobné památky řadíme i křížky, pomníčky nebo zvoničky. Jedna taková opravená sloupová zvonička stojí ve Veleni. Nese letopočet 1842.
Ve Sluhách stojí za to vystoupit a trochu se projít. V jádru středověký služský kostel sv. Vojtěcha zaujme netradičními arkádami kolem svého presbytáře. Při pozorném průzkumu najdeme tesané, do zdi zasazené starodávné náhrobky (z roku 1599 a 1618). Dominantou je však mohutná zvonice stojící na návrší za farou. Patrně mohla sloužit i k obranným účelům.V hned za humny ležícím Mratíně stojí nenápadný barokní zámeček, který dnes slouží účelům mateřské školky. Jednoduchá barokní stavba svým půdorysem připomíná obdobně rozložený Horní zámek v Panenských Břežanech. Když už se v obci člověk zastaví, může se kochat branou statku čp. 1 nesoucí letopočet: „1808“ nebo vyhledat stín mohutného památného stromu – přibližně 150 let starého jírovce u kaple sv. Michaela.
Na následující zastávce v Měšicích máme možnost obdivovat jiný barokní architektonický skvost – zámek rodiny Nosticů postavený stavitelem A. Haffeneckerem v letech 1767-1775. Antonín Haffenecker jakožto dvorní stavitel rodu Nosticů se podílel také na úpravě jejich pražského paláce nebo na výstavbě Stavovského divadla (původně Hraběcí Nosticovo divadlo). S dokončením stavby zámku se pojí i technický unikát. Roku 1775 byl na budovu umístěn první hromosvod v Čechách (dle konstrukce Benjamina Franklina). Unikátní jsou i věžní hodiny z roku 1774, které zhotovil proslulý pražský královský hodinář Sebastian Londensperger, jenž se dlouhá léta staral o hodiny na katedrále sv. Víta.
V Líbeznicích nás opět vítají církevní památky – dochovaná barokní fara, kaple Panny Marie a především barokní kostel sv. Martina postavený z popudu hraběte Nostice v letech 1788-1795. Mimochodem i na něm byl umístěn jeden z nejstarších hromosvodů v Čechách, na kostelní stavbě možná vůbec nejstarší. Líbeznický kostel je nápadně podobný chrámu v západočeském Touškově, který vystavěl stavitel Haffenecker. Stal se snad i on nedlouho před svou smrtí roku 1789 autorem záměru líbeznického chrámu? Alespoň se tak domnívá Hana Bílková, ředitelka Oblastního muzea v Brandýse nad Labem a místní patriot.
Jen co proletíme Baští (s barokní kapličkou na od naší trasy trochu stranou položené návsi), spěcháme do Panenských Břežan. Toto místo je silně spojené s tragikou druhé světové války – své venkovské rezidence zde měli nacističtí pohlaváři Reinhard Heydrich (Dolní zámek) a K. H. Frank (Horní zámek). Ve zrekonstruovaném Horním zámku, kde dnes sídlí Památník národního útlaku a odboje s moderní expozicí, jež pojednává o událostech druhé světové války a českém odboji, však nalezneme více.  Především jedinečnou kapli sv. Anny (viz foto), rané dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichela z počátku 18. století. Kaple je chápána jako prototyp paprsčité centrály, kterou Santini později dovedl k dokonalosti stavbou světoznámého kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Celý břežanský areál Horního zámku uzavírá rozhlehlý park, který je v současné době rekonstruován.
Výlet lze zakončit v Dolínku nebo Odoleně Vodě. V rodném domě Vítězslava Hálka v Dolínku je k vidění expozice zaměřená na básníkův život a dílo. Otevřeno mají celoročně v neděli odpoledne, větší skupinu je však možné nechat objednat i na všední den. V Odoleně Vodě zase nelze vynechat kostel sv. Klimenta vystavěný ve 30. letech 18. století proslulým barokním architektem a stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Od kostela položeného na vyvýšeném místě máme Polabí jako na dlani, třeba i blízkou přírodní rezervaci Kopeč s dvěma pahorky sopečného původu, celou řadou vzácných rostlin i hmyzu, především pavouků.

Martin Hůrka, historik OMPV

(Martin HŮRKA, Příběh pokladu, díl šestý: Historie domu čp. 60, Říčanský kurýr, 2018, prosinec, s. 50)

Seriál, ve kterém se věnujeme objasňování souvislostí nalezeného mincovního depotu, prozatím završíme pohledem do minulosti parcely, na níž k objevu došlo. Sklep s uschovaným pokladem přispívá k poznání historie domu i celých Říčan.

Syn nálezce Martin Škába provádí nyní intenzivní archivní výzkum ve snaze dopátrat se zmínek, které by na stavební vývoj příslušné parcely vrhly více světla. V případě Říčan je možné zjistit po sobě jdoucí majitele domů na náměstí přibližně tři sta let nazpět. Částečný přehled majitelů byl v minulém století již dvakrát publikován tiskem. Zjistili jsme, že současný dům čp. 60 byl postaven kolem poloviny 18. století či nedlouho před tím na dříve prázdném dvoře patřícím k domu s dnešním čp. 59. V době stavby domu jednoznačně na náměstí převládala (na rozdíl od dneška) štítová orientace staveb. Městečko vypadalo spíš jako větší vesnice. Poklad uschovaný ve sklepě je středověkého původu. Kdy přesně byl uschován, se dozvíme až po jeho celkovém zpracování. Předběžně lze říci, že se tak stalo v rozmezí od přelomu 14. a 15. století po počátek husitských válek. Více než poklad nám období před rokem 1700 objasní materiál, kterým byl sklep zasypán před tím, než ho rodina Škábových vyčistila. Zásyp sklepa je tvořen poměrně jednolitou spáleništní planýrkou s množstvím uhlíků a propálených vrstev, místy s množstvím kamenů a hojné cihloviny. Nalezeny byly i drobné kovové předměty, zlomky keramiky a renesanční kachel vyrobený v 16. století. Celkový charakter materiálu naznačuje zasypání sklepa již během 17. století. Jednou z možností je spojit zásyp s událostmi závěrečné fáze třicetileté války (1618–1648), a sice s vypleněním a vypálením Říčan roku 1639 a poté i v letech 1642–1643. Od té doby byly Říčany několik let jen řídce obydlené. V dobové práci o Čechách vydané ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1650 (tzv. Merianova topografie Čech) historik Zeiller na straně 72 píše: „Je též jedno městečko a sídlo, které se nazývá Říčany, jež bylo 23. srpna [správně 4. prosince] 1420 od Žižky dobyto. Ale nedozvěděl jsem se, kde by mělo ležet a komu patřit.“ Obec se tehdy pohybovala na pokraji zániku. Krutě stižena byla snad i parcela dnešního domu čp. 60. V blízkosti sklepa stál patrně dům, který byl zničen. Při následné planýrce mohlo dojít i k zasypání sklepa. O původním domě z doby před třicetiletou válkou a jeho majitelích nic nevíme, tušíme však jeho vazbu na historický sklep.

Martin Hůrka, historik OMPV