(Martin HŮRKA, Vykáňská škola, Zpravodaj OÚ Vykáň, 2013, květen, s. 8)

Vykáňské děti původně chodily do školy v Kounicích – což zabralo přibližně půlhodinu pěší chůze tam a půlhodinu zpět. Roku 1773 zde však majitel panství, kníže František Josef z Lichtenštejnu, nechal zřídit školu. Prvním učitelem se stal Josef Růžek a učil zde téměř 40 let. Žáků zpočátku nebyl předepsaný počet, až později s růstem obce se situace zlepšovala. Jiným kantorem hodným zmínky a uznání, který se dlouhá desetiletí staral o vzdělání (tehdy tedy číst, psát a počítat) vykáňských dítek byl Václav Hrdlička, působil zde v letech 1843-1880. Byl to on, kdo si roku 1858 stěžoval, že v jeho příbytku scházejí „topící kamna“ a že musel nechat na vlastní náklady opravit pec a klenbu ve školní kuchyni, neboť byla na spadnutí. Tehdejší škola se sestávala z jedné místnosti sloužící pro vyučování, dvou pokojů učitelovy rodiny, malé kuchyně a chléva. Učitelé bývali velmi chudí. Živil je tzv. sobotáles (název pochází od platu vybíraného od rodičů vyučovaných žáků vždy v sobotu). Další příjmy (finanční i hmotné jako např. dřevo na otop, obilí apod.) mohly pocházet z prostředků panství. Přesto učitelé byli jen stěží schopni uživit rodinu, a často si tak přivydělávali hraním na hudební nástroje po hospodách či v kostele.

Místní jednotřídka byla o druhou třídu rozšířena až za více než století, roku 1880. V souvislosti s rozšířením došlo o rok dříve k vystavění nové školní budovy severně od školy původní. Tato nová budova si od svého vzniku až podnes uchovala svůj ráz prakticky jen s minimem stavebních úprav (dnes se v ní nalézá sídlo obecního úřadu). Její zbudování tehdy stálo 14.270 zlatých a 24 krejcarů. Vikář František Janda za asistence farářů Václava Jingra z Vyšehořovic a Petra Maťáka z Bříství slavnostně novou školu posvětil ještě o Vánocích roku 1879 (26. prosince). Od 1. ledna následujícího roku se v ní již vyučovalo. Půl roku poté tak mohl učitel Hrdlička, jenž vychoval několik generací Vykaňáků, odejít spokojeně do penze. V posledním desetiletí 19. století již do školy docházelo (pokud zrovna nepomáhali v hospodářství rodičům) v průměru 103 žáků. Od státem realizovaných školních reforem na přelomu 60. a 70. let 19. století měly školní obce sestavovat tzv. místní školní radu (po několika letech periodicky obnovovanou), která se starala o zajištění řádného vzdělání dětí a dohlížela na chod školy. Ve Vykáni první rada vznikla roku 1874 v tomto složení: František Prokůpek (její starosta a předseda), Matěj Kadeřávek, Josef Žert a František Bendl. Okresní dozor nad školou pak vykonávali tzv. okresní školní inspektoři.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• SÁL, L. (ed.): Českobrodsko a Černokostelecko – díl I. Školství, Český Brod 1901, s. 51, 75, 77, 846.
• Kronika obecné školy ve Vykáni (1882-1938) (nyní na OÚ Vykáň), s. 6-11.
• Poznamenání zprávy (5. 5. 1858) (list volně vložený ve školní kronice, nyní na OÚ Vykáň).

(Martin HŮRKA, Vyšehořovická a kozovazská obydlí v průřezu věků, Vyšehořovicko, 2017, roč. 6, č. 1, s. 9)

Jak vypadala obydlí obyvatel Vyšehořovic, Kozovaz a další okolních vsí v minulých dobách? Nejstarší zmínka o Vyšehořovicích se váže ke 12. století, přesněji k roku 1178. Tehdy obyvatelé stavěli ještě tzv. polozemnice, částečně v zemi zahloubená jednoprostorová obydlí, nebo jednoduché sruby, ve kterých nebylo v zimě radno zvedat hlavu příliš vysoko kvůli štiplavému kouři, který z otevřené pícky stoupal do podstřeší. Stěny se konstruovaly buď proutěné s jílovým výmazem nebo sroubené z kuláčů.

Další zmínky o Vyšehořovicích máme až ze 14. století, následuje první zmínka o Kozovazech z přelomu 14. a 15. století. V této době pokročilého středověku se místní již „nezakopávali“, nýbrž stavěli typ domu, který se v různých obměnách udržel až do 19. století (resp. do první poloviny 20. století) a jehož novověké odvozeniny můžeme vidět např. ve skanzenu v Přerově nad Labem.

Základem je trojdílná osnova. Do domu se vstupuje ze dvora přes síň. V zadní části síně často bývá černá kuchyně. Ze síně pak na jednu stranu jdeme do světnice (jediné vytápěné prostory!), na druhou stranu pak do komory, příp. chléva. V areálu usedlosti se nacházeli další objekty – sýpka, stodola, kůlna, maštal apod. Tuto stavební tradici nepopírala dokonce velká část vesnických domů 1. poloviny 20. století, byť původní četné dřevěné konstrukce často chyběly. Po druhé světové válce se změnou způsobu hospodaření docházelo v řadě případů ke komunikačním úpravám starších domů, typicky přistavěním verandy. Dnešní novostavby již nemají žádnou vazbu na dávnou středověkou stavební tradici.
Vraťme se ale zpět k původním obydlím. Neocenitelným pramenem pro naše obce jsou popisy všech místních usedlostí zhotovené na konci 18. století. Pro ilustraci si uveďme popis jedné z kozovazských usedlostí z oné doby:
„Světnice, síň a komora v jednom pořadu, při tom svinský chlívek. Z druhé strany [dvora] čtyry chlívy, marštal a podle ní svinský chlívek, špejchárek s kůlnou a se sklípkem, stodola zděná o jednom mlatu a dvojím záděním.“ Záděním je myšlena zátyně, tedy dřevěná přepážka vedle mlatu.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Kounice, inv. č. 327, Gruntovní kniha pro Bříství a Kozovazy (1775-1882), fol. 183.

(Martin HŮRKA, Krádež ve Vyšehořovicích roku 1798, Vyšehořovicko, 2017, roč. 6, č. 1, s. 10-12)

Jedním z nejlepších pramenů pro zkoumání každodenního života obyvatel v dobách minulých jsou výslechové protokoly sepisované při vyšetřování krádeží, sporů, pomluv a celé řady dalších přečinů. Takových událostí se nejen ve zdejších vesnicích dělo každý rok velké množství a vrchnostenská kancelář v Kounicích měla stále napilno.

Zajímavý případ, který nám nechtěně poodhalí i něco z kultury bydlení na konci 18. století, se odehrál počátkem roku 1798. Ve Vyšehořovicích tehdy v zimě kvartýrovali vojáci (bylo běžnou zvyklostí, že vojenské oddíly při přesunech, cvičeních nebo právě na zimu bývaly ubytovány po domech ve vesnicích či městečkách). Na Kopečku na gruntě Jana Musila (dnešní čp. 8) byl ubytován nadporučík baron von Münchingen se svým pobočníkem. V noci z 9. na 10. února kdosi rozbil kamenem okno světnice, ve které spali a než osazenstvo zajistilo světlo, ukradl vojenskou truhlici a zlaté hodinky, které se v blízkosti okna nalézaly.

Nadporučík ještě téže noci zahájil pátrání a ve vsi nařídil domovní prohlídky, které však nic nepřinesly. Až ráno, když šel vojenský posel do Horoušan, nalezl truhlici bez nejmenšího poškození u pěšinky ve vyšehořovických lomech, hodinky však nikoliv.  Poté vyšetřování převzal kounický panský úřad. Baron von Münchingen též již několik dní před krádeží postrádal bavlněný kapesník. Brzy padlo podezření, že s nemilou záležitostí má něco společného krejčovský tovaryš Tomáš Kvapil, který spal ve stejné místnosti jako okradení vojáci. K uším úředníků se doneslo, že se pokoušel prodat jakési hodinky lidem v tuklatském kostele.

Při následných výsleších úředníci hodinky vypátrali. Tomáš Kvapil se je skutečně pokoušel v Tuklatech prodat, což se mu povedlo u tamního žida Wolfa Sommera (za 4 zlaté a 18 krejcarů, byť skutečná cena byla úřady později odhadnuta na přibližně 20 zlatých). Wolf Sommer však hodinky obratem přeprodal škvoreckému kočímu, kde byly 14. února dohledány a zabaveny.

Konečný rozsudek stanovil kouřimský krajský úřad již 18. února. Tomáši Kvapilovi se sice krádež prokázat nepodařilo (hájil se tím, že hodinky našel ráno pod oknem a že se to bál oznámit), ale kvůli přivlastnění si cizí věci byl odsouzen k 8 dnům veřejných prací a 5 ranám holí.

Ukažme si, co zajímavého z každodennosti našich předků můžeme z výslechů zjistit. Tento konkrétní případ noční krádeže mimoděk prozrazuje, kde všude v areálu selské usedlosti lidé v noci spali a kdo všechno se na takovém gruntu zdržoval. V následujících řádcích uveřejňuji výňatky z protokolů:

(z výslechů Tomáše Kvapila)

1. Jak se jmenujete, jak starý, odkud rodilý, jakého stavu a obchodu?

                Ad 1. Já se jmenuji Tomáš Kvapil. Starý jsem 24 léta, svobodný, rodilý z Plaňan kosteleckého panství. Jsem krejčí.

2. Kde se zdržujete?

                Ad 2. Ve Vyšerovicích u Musila.

3. Jak dávno?

                Ad 3. Jsem tam 14 dní. Prv jsem dělal v Tlustofousí[ch], kde jsem se prv učil.

4. Máte nějaký přátele a kde?

                Ad 4. Nemám žádnýho, jen švagra v Tlustofousích podruha, Tomáše Welz[e].

(z výslechu Alžběty Slovačky)

1. Jak se jmenujete, jak jste stará, odkud rodilá, jakého stavu a obchodu a kde se zdržujete?

                Ad 1. Já se jmenuji Alžběta Slovačka. Stará jak jsem, nevím, asi 24 let. Rodilá jsem v Záluží, ale od mý maličkosti zdržuji se ve Vyšerovicích. Jsem svobodná. Živím se prací a zdržuji se u hořejšího Musila ve Vyšerovicích.

Řadu informací osobního charakteru o obyvatelích gruntu jsme tedy získali již z prvních otázek, které při výslechu padly. Přidejme Kvapilův fyzický popis ze záhlaví jednoho z výslechových protokolů: „malé postavy, kaštanověhnědých vlasů s podobně zbarveným obočím…má hedvábný tmavočervený milánský šátek kolem krku, modrý soukenný kabát s mosaznými žlutými knoflíky, soukennou šedou kamizolu s bílými knoflíky, žluté kožené kalhoty, bílé bavlněné punčochy, anglické vysoké boty z telecí kůže“. Nyní se podívejme, kdo kde v noci přebýval.

(z výslechů Tomáše Kvapila)

7. Ležel jste Vy v té sednici u Jana Musila, kde ten pan oficír v kvartýru jest?

                Ad 7. Já ležel vždycky za kamny a sloužící toho pana oficíra pode mnou ležel.

37. Jestli-pak někdo z domácích lidí taky nespal, aneb jestli všechny tu noc doma byli?

                Ad 37. Z chalupy někoho jíti, to jsem neslyšel. Syn Musila hospodáře, ten leží v marštali. A pak ta podruhyně Běta, která pod kůlnou v komůrce leží, ta mně povídala u přítomnosti  hospodáře a hospodyně, že slyšela v noci u svý komory okolo 1 hodiny německy mluvit. Ona že myslila, že snad ty vojáci půjdou snad z Vyšerovic pryč, že nevyšla ven.

(z výslechu Alžběty Slovačky)

5. Byla jste Vy tu noc doma, když toho pana oficíra tam okradli?

                Ad 5. Já ležela v komoře, a tu jsem nic nevěděla, až přišla ke mně hospodyně a mě vzbudila a pra[vi]la: ‚Ty nevíš o ničem, co se u nás děje? Dyk našeho pána okradli‘. Já ležela s hospodářovou holkou. A tu vstanu a jdu do sednice, a tu jsem viděla tam takový rámus a křik a naříkání.

Vidíme tedy, že na selské usedlosti na Kopečku nebydlel pouze hospodář se svou rodinou, ale že se v ní vyskytovali i další osoby – podruzi (lidé bydlící v nájmu a živící se buď pomocí v hospodářském provozu gruntu nebo řemeslem) a čeleď. I v chladných zimních měsících nemuseli všichni spát ve vytápěné místnosti (vytápěna byla většinou pouze světnice). Ovšem u zde popisované situace sehrála roli přítomnost vojáků v domě, kterým se musel „lepší“ prostor uvolnit. Dcera hospodáře spala v jedné komoře s podruhyní Bětou, syn hospodáře v maštali, podruh Tomáš Kvapil ve světnici spolu s vojáky. Kde nocoval v dané době hospodář s hospodyní z výslechů nevyplývá. Z popisu gruntu z konce 18. století a dostupných map víme, že se zde nalézala jedna komora u síně a dvě další menší komůrky. Je pravděpodobné, že hospodář s hospodyní spali právě v komoře, do které se vstupovalo ze síně.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Kounice, inv. č. 267, karton č. 3, sign. 1-9-69/4, Vyšetřování T. Kvapila pro krádež na nadporučíku baronu von Münchingen ve Vyšehořovicích (1798).
• Státní oblastní archiv v Praze, Velkostatek Kounice, inv. č. 333, Gruntovní kniha pro Horoušany a Vyšehořovice (1780-1882), fol. 182.

(Martin HŮRKA, Požár Mochova roku 1594, Mochovský zpravodaj, 2017, roč. 11, č. 1, s. 37-38)

V dobách minulých se požáry velice snadno stávaly celoobecní katastrofou. Vzhledem k velkému podílu hořlavých materiálů užívaných v konstrukcích venkovských, ale i městských obydlí se oheň rychle šířil. O jednom takovém ničivém ohni, který postihl Mochov počátkem roku 1594, se v Národním archivu ve fondu Stará manipulace dochovaly podrobné zprávy.

Požár po sobě zanechal osm do gruntu spálených usedlostí. Všechny jejich majitele známe jmény: vdova Dorota Fišmajstrová, Jan Jech, Václav Svědil, Mach Vyhlíd, Jan Kocmanda, Jan Makal, Jan Zima a Jakub Polák. Oheň vyšel právě ze stodoly posledně jmenovaného a dle vyšetřování ho patrně úmyslně založil neznámý žhář. Všem postiženým tím způsobil vážný problém, o to horší, že se událost odehrála v zimním období. A že tehdy bývaly pořádné zimy! Osm výše jmenovaných pohořelých obyvatel se urychleně od správy přerovského komorního panství, ke kterému tehdy Mochov náležel, pokoušelo získat dřevo na výstavbu nových usedlostí. Přerovský hejtman Michael Albrecht z Šentálu místním pomáhal, jak mohl. Sám vhodné stavební dříví k dispozici neměl, a když se mu ho nepovedlo sehnat ani u forštmistra sousedního komorního brandýského panství, obrátil se ke svým nadřízeným v Praze s žádostí o povolení k výplatě půjčky z komorního důchodu po 10 kopách českých grošů. Půjčka měla posloužit na nákup potřebného dřeva „na Černých lesích“ (tj. na Černokostelecku) a spolu s určitými úlevami pomoci rychle obnovit poničená hospodářství. Potíže s obstaráním vhodného dříví mohou mimoděk naznačovat neutěšený stav lesů polabských komorních panství.

Ze šacuňku (ocenění) jednotlivých gruntů patřících přerovskému panství z doby kolem roku 1567 víme, že se tehdy v Mochově nalézalo celkem 25 gruntů. Situace o necelých 30 let později, tj. v době požáru, byla obdobná.

V pojednávané době se nejednalo o jediný úmyslně založený požár nebo pokus o něj. Hejtman ve zmiňovaném listu královské komoře jedním dechem odkazuje na čerstvou, jen pár dní starou událost z Vyšehořovic, kde se v noci na sv. Matěje (24. února) někdo pokusil zapálit vrata Mikuláše Pařízka. Hejtman dodává, že všem lidem poručil, „aby se pilně ponocovali, háky, hřebříky, konve a všelijaké jiné potřeby k vohni na hotově měli.“ Možnosti protipožární ochrany na konci 16. století byly sice omezené, přesto i tehdy lidé s ohněm počítali a snažili se mu s důmyslem čelit.

Na závěr dodejme, že roku 1595 řádil oheň v Bříství a roku 1605 v Nehvizdech. Tyto požáry v obou případech zasáhly vícero usedlostí, bližší informace k nim však nemáme.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 1697, karton č. 1223, sign. K 118/19, Spis k požárům v Mochově, Bříství a Nehvizdech (1594-1605).
• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 276, karton č. 194, sign. B 94/29, Šacuňk panství Přerov (1567 či před).