(Martin HŮRKA, Kterak Jenštejn připojili k brandýskému panství, Jenštejnský občasník, březen 2020, s. 5)

Jenštejnský hrad zažil svou chvilku slávy ve 14. století za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Po husitských válkách (1419-1434) nastalo období, kdy se zde majitelé často střídali. Žádný rod tu moc dlouho nevydržel. Podobně to pokračovalo až do 80. let 16. století. Tehdy byl Jenštejn za vlády císaře a českého krále Rudolfa II. připojen k panství Brandýs. Co tomu předcházelo? Dozvíme se něco o situaci v Jenštejně a stavu hradu v době rudolfínské? Můžeme vycházet ze spisu, který vznikl v souvislosti převodu na brandýské panství, patřící královské komoře (tedy do faktického majetku českého krále a římského císaře Rudolfa II.). Spis je uložen v Národním archivu, ve fondu Stará manipulace, inv. č. 276, sign. B 94/105. Od šedesátých let 16. století Jenštejn držel rod Dobřichovských z Dobřichovic. Hrad získal Jan Dobřichovský z Dobřichova od Václava staršího Hrzáně z Harasova, ale ještě roku 1568 jej neměl vepsán v desky zemské (tedy v jakémsi katastru nemovitostí pro šlechtu). Tehdy při snaze o prodej Jenštejna Ladislavovi z Lobkovic byla sepsána smlouva, kde nalezneme popis zboží určeného k prodeji: „zámek Jenštejn, dvůr poplužní s poplužím, dvůr pustej Vřísek s dědinami svými, i neornými, lukami, pastvinami, skalinami, s štěpnicí, vinicí, s potoky,
rybníky, haltéři, mlejnem, vrbinami, stráněmi, též ves celú Jenštejn s lidmi osedlými i neosedlými, i z těch gruntův zběhlými, s vdovami, sirotky i s jich spravedlnostmi [tj. dědictvím], s dvory kmetcími [tj. poddanskými], s platy na nich, s krčmami, i se vším a všelijakým k témuž zámku a vsi příslušenstvím, v týchž mezech a hranicích, v nichžto dědictví od starodávna záleží... i s tím domem, kterýž jest při městě Kostelci nad Labem, též také s lukou a dřívím sáhovým, což při Staré Boleslavi má...“. Prodej však, jak se zdá, nakonec nebyl naplněn a Jan Dobřichovský držel Jenštejn i nadále. Po jeho smrti roku 1582, jak to tak již bývá, se o majetky začali přetahovat příbuzní. Hradu a dalších zdejších nemovitostí se ujala sestra zemřelého, „věrná, poddaná, chudá“, a také „poslušná a sirá [tj. osiřelá]“ Dorota Lipská, měšťanka Nového Města pražského, dříve též města Jílové. Dorota prý dala (nutno podotknout dle zprávy brandýského hejtmana Martina Mamingara z Lochu) „netoliko obilí, jež ho koli bylo, pobrati a odtud odvézti, ale i slámu a plívy rozprodati a rybníčky všecky dočista zloviti... A přitom i dobytky, což jich ještě tu zůstává, těchto dnův [psáno v pátek po památce sv. Voršily 1583] také pryč hnáti dáti chce. A na zimu, krom toho, co sedláci na třetinu sili, nic síti ani vorati nedala.“ Nebyla ovšem jediná, kdo se o práva k Jenštejnu hlásil. Její neteř Anna Dobřichovská z Dobřichova a na mlýně v Květnici prohlašovala, že právo na Jenštejn má ona. Jenštejn prý kdysi nejprve vlastnil její otec Jiří Dobřichovský z Dobřichova a ve Žheřích, a až po jeho brzké smrti se hradu a vsi měl ujmout Jan Dobřichovský. Tehdy byla ještě malou dívkou. Jan měl zboží spravovat jakožto její poručník (údajně bez valné péče o ní: „…od mladosti mi ani za peníz šatův aneb jinech věcí, čím bych vychována byla, na mne nenaložil a starosti neměl…“) do doby, než dospěje, kdy ji měl zboží předat (nic ji nedal a navíc ji roku 1568 provdal za Daniela Koutského z Kostelce, a tak „…poněvadž jsem po starších svejch
nic neužila a nedostala, jináče nevědouc já chudá žena, kterak mám k svej spravedlnosti přijíti, než k Vaší Císařské Milosti se utíkajíc…“). Královská komora nároky obou žen evidentně smetla ze stolu a nařídila brandýskému hejtmanu Jenštejn zajistit. Ten dle korespondence právo královské komory na dotčené statky asi zpočátku zpochybňoval a své nadřízené mírnil, ale nakonec se spolu s Hertvíkem Zeidlicem z Šenfeldu, vrchním hejtmanem císařských panství v Království českém (svým šéfem) do Jenštejna vypravil. Dorota Lipská o tom píše toto: „…téhož statečku Jenštejna s jeho příslušenstvím jménem a na místě Vaší Císařské Milosti se ujímati chtějíc, jakž od nich před lidmi poddanými bohdá mými promlouváno bylo, jakoby týž statek po bratru mém vlastním na Vaší Císařskou Milosti připadl. Jakož pak některé pokoje i zámek Jenštejn zamykati dali, že já tam toho, tak jakž náleží a potřeba má ukazuje,  opatrovati nemohu. I lidi poddané v poddanost… k ruce Vaší Milosti Císařské uvésti chtěli.“ Buď jak buď, královská komora se nakonec stala majitelem, a tak už to zůstalo až do zrušení poddanství.

Martin Hůrka, historik OMPV

Foto: Jeden z listů příslušného spisu s podpisy suplikantů podporujících ve sporu nároky Anny Dobřichovské z Dobřichova (Národní archiv, Stará manipulace, inv. č. 276, sign. B 94/105).

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, inv. č. 276, sign. B 94/105, Připojení Jenštejna k brandýskému panství, 80. léta 16. století.

(Martin HŮRKA, Přijetí pastýře nebo ponocného aneb jak se rekonstruuje jenštejnská minulost, Jenštejnský občasník, prosinec 2019, s. 8)

„Povinnost“ vést pamětní knihy (kroniky) byla obcím uložena roku 1835. V drtivé většině si toho dotčení ani nevšimli a ještě dlouhá desetiletí se nic nezapisovalo. Až přibližně od 70. let 19. století se objevují první vlaštovky. Největší rozmach kronikářství ovšem nastává v době mezi první a druhou světovou válkou. Tak tomu bylo i v případě Jenštejna v podobě útlé kroniky s údaji z let 1922-1942. Pro dobu po druhé světové válce mají neocenitelný význam vzpomínky pana Václava Kovandy publikované jak v obecním občasníku, tak zachycené v podkladových materiálech pro mnohasetstránkovou obecní kroniku, kterou tento dnes již nestor polabských kronikářů vede soustavně od roku 1975. Co si však počít s dobou, která vzniku místního kronikářství předchází? Jelikož máme na mysli především 19. století (nejedná se tedy o žádný středověk), nalézáme poměrně hodně archivních materiálů, které mohou některé jenštejnské děje a události pomoci zrekonstruovat.

Já jsem si na ukázku vybral jeden z řady pramenů uložených ve Státním okresním archivu Praha-východ se sídlem v Přemyšlení. Jedná se o knihu protokolů ze schůzí vedení obce z let 1861-1886. Tento pramen jsem zvolil jak kvůli tomu, že je dostupný on-line a i vy si ho můžete prohlížet na stránkách https://ebadatelna.soapraha.cz/ v sekci Archiválie, tak také proto, že obecní představenstvo řešilo podstatné záležitosti ze života obce, především ty, které se týkaly obecní pospolitosti jako celku a obecního majetku. Nejstarší dochovaný zápis ze zasedání představenstva Jenštejna zaznamenává schůzi 15. července 1861. Seznamuje nás se záměrem prodat obecní louku ve veřejné dražbě poté, co bude rozdělena na pět dílů. O týden později byli představení obce během společného sezení seznámeni s prohlídkou, která ve vsi proběhla kvůli zjištění požárních rizik. Zde jednotlivé body výsledné zprávy:

„1. Prohlížely se všecka stavení. U čísla 48 nachází se rozpukaný komín, pročež držiteli domu nařízeno bylo v osmi dnech opravit to nechat.

2. V číslech 3tím a 43tím nalezly se nebezpečné stropy, kdež majitelům byla osmidenní lhůta dána k opravám. Při čísle 45 jest u mlátku zeď do veřejný cesty nakloněná, tak že sesutí hrozí, protož držiteli nařízeno bylo v čtrnácti dnech do pořádku uvésti.

3. Svítělny jsou ve všech staveních v dobrém pořádku.

4. Občanům nařízeno bylo, by čeládka v chlévách a ohni nebezpečných místech tabák nekouřila.

5. Hasící nářadí se shledalo být v pořádku.

6. V obci se nacházejí dva rybníky dosti vodou naplněné, když se bezpečně k nim přijecti může.

7. Ponocný svojí hlídku pořádně koná.

8. Všecky občané jejich majetnosti pojištěné mají.

9. Překážky, které by zabraňovaly příchod a přívoz ke stavení, kdyby oheň vypukl, se žádný nenalezly.

10. V obci se nenašly žádné stavby, které by byly proti stavebnímu řádu.“

Při dalších zasedáních se rozhodovalo o přijetí obecního pastýře, polního strážného nebo ponocného. Určovalo se rozdělení služeb nočních hlídek mezi občany (jednotlivé usedlosti), čímž hospodáři v určitých obdobích vypomáhali ponocnému. Řešila se úprava obecní silnice, prodej luční trávy z obecní louhy V Nohavičce, záležitosti obecního domku čp. 16.

Další záznamy si můžete volně prohlédnout na výše uvedených stránkách. 

Martin Hůrka, historik OMPV

(text je upravenou kopií původního článku: Martin HŮRKA, Poddanská hospodářství ve Vyšehořovicích a Kozovazech roku 1585, Vyšehořovicko, 2014, roč. 5, č. 1, s. 7-8)

* Příspěvek byl v původní tištěné podobě publikován s chybným vročením.

V Národním archivu se podařilo objevit jedinečný pramen dotýkající se Vyšehořovic a Kozovaz v době předbělohorské, tj. před třicetiletou válkou. Je jím šacuňk, tedy soupis poddanských usedlostí včetně udání jejich majetkové hodnoty, patrně z roku 1567 (při „papírové“ publikaci tohoto článku bylo díky chybnému seřazení jednotlivých dokumentů v konvolutu spisů mylně zacházeno s datací 1585, nyní dalším studiem vyšlo najevo, že šacuňk je staršího data, patrně 1567). Z příslušného šacuňku vyhotoveného pro všechna městečka a vesnice přerovského komorního panství se dozvídáme jména tehdejších místních hospodářů.
Ve Vyšehořovicích je nejbohatší hospodářství oceněno na 200 kop grošů. Patřilo jistému Kroupovi. Částka 200 kop je na obyčejný vesnický statek značná. Leckde by se za tuto sumu dal pořídit mlýn či zanedbaná tvrzka. Druhý nejbohatší grunt se počítal na 100 kop grošů. U tohoto je majitel psán jako „Beneš Rychtář“. Přízvisko „Rychtář“ patrně v tomto případě neukazuje na ustálené příjmení dotyčného, ale na jeho skutečné postavení v obci (v zásadě předchůdce dnešního starosty). Dalšího Beneše zde nemáme, zato z jiných pramenů víme, že již roku 1573 jistý Beneš Beran z Vyšehořovic svědčí svatební smlouvu kozovazského mlynáře Jiříka. Více nám osvětluje též německý text sice až z doby po polovině 17. století, jenž však obsahuje i údaje starší. Tehdy se řešil osud „selského hospodářství v roce 1583 od Benedikta [tj. Beneše] Berana, poté ale od Jakuba Berana osedlého, a po jejich a jejich dědiců smrti (jakž toto vše gruntovní knihy dosvědčují) dědičně ku panství připadlého“. Gruntovní knihy se nám bohužel na rozdíl od Mochova, Kozovaz a Vykáně z této doby nedochovaly, přesto snad další studium prokáže tušené ztotožnění Beneše Rychtáře a Beneše Berana (jedná se o dobu, kdy lidé neměli ustálená příjmení, během života se příjmí mohlo změnit nebo současně pro tutéž osobu mohla být používána různá příjmí).

V tabulce cen gruntů následuje Vojtěch se statkem za 75 kop a Vaněk Pachole za 50 kop. Na druhém konci společenského žebříčku nacházíme Petráška (7 kop), Jana Chalupníka (7 ½ kopy), Víta Mlynáře (10 kop), Petra Krčmáře (10 kop), Nováka (11 kop), Havla (12 kop), Martina (15 kop) a další. Celkem je ve vsi uváděno 15 poddanských usedlostí.
To v sousedních Kozovazech šacuňk zaznamenává jen 6 hospodářství. „Vede“ mlynář s 200 kopami, následuje Šmorha (100 kop), Říha (75 kop), Hušek (40 kop), Jan Novák (40 kop) a Toch (30 kop).

Ukazuje se, že Vyšehořovice byla ves víceméně standardní velikosti, se značnými majetkovými rozdíly mezi poddanými. Naproti tomu Kozovazy byly vsí velmi malou o pár gruntech, podobně jako ještě koncem 18. století, ovšem zato mezi nimi nebylo ani jedno vysloveně chudé hospodářství. Jednalo se dle všeho o sedláky, rolníky a jednoho mlynáře, který jim (a pochopitelně nejen jim) úrodu umlel. Pro srovnání si uveďme hodnotu domů např. na čelákovickém náměstí, která se kolem poloviny 16. století většinou pohybovala mezi 30 až 100 kopami. Čelákovice ležící v sousedním brandýském komorním panství sice tehdy zdaleka nebyly tak velkým městem jako nyní, přesto však kvetoucím.

Ještě se nabízí srovnat Vyšehořovice i Kozovazy s ostatními vesnicemi a městečky přerovského panství. K tomuto bude nejlepší vytvořit si dvě tabulky. V první máme lokality seřazené dle počtu poddanských gruntů, ve druhé pak dle jejich souhrnné hodnoty (součty kop grošů pouze přepisuji dle celkových součtů uvedených v šacuňku vždy za každou vsí, a to bez kontroly jejich správnosti).

Za pozornost stojí vesnice Semice a Vykáň. Zejména Vykáň z hlediska ceny gruntů byla velmi bohatou vsí zastiňující i všechna městečka na panství. Závěrem jen připomínám, že údaje daného šacuňku zachycují pouze poddanské grunty, ale ve vsích stály i panské majetky – např. poplužní dvory, hostince, kovárny, myslivny apod.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• HONC J.: Ceny domů, půdy a mlýna v Čelákovicích v létech 1545-1560. Středočeský sborník historický, 1976, roč. 11, s. 93-117.
• Národní archiv, fond Stará manipulace, inv. č. 276, sign. B 94/29, Šacuňk panství Přerov (1567).
• Národní archiv, fond Desky zemské, Desky zemské větší, sign. DZV 152, Broskvový 1. trhový kvatern vkladů a odevzdání statků (1652-1664), f. P 15.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), f. 250.

(Martin HŮRKA, Dva vykáňští emigranti do USA, Zpravodaj OÚ Vykáň, 2011, listopad, s. 8)

V době kolem poloviny 19. století můžeme v našem regionu vidět celou řadu zajímavých emigrantů, kteří odcházeli z hospodářských, politických, náboženských a jiných důvodů do ciziny (zejména do USA). Z Vykáně jmenujme hned dva – a ne ledajaké emigranty. Jan Borecký (*1828 Břežany, †1911 Little Rock /Arkansas, USA/), rodák ze sousedních Břežan se přibližně ve svých osmi letech přestěhoval s rodiči do Vykáně. Rodina v linii otce Felixe byla původně evangelická, ale na smrtelném loži Felix Borecký přešel ke katolictví, a dle jeho přání i všichni tři jeho synové (Jan, František a Karel) byli ve vyšehořovickém farním kostele v srpnu 1839 převedeni na katolickou víru (ještě spolu s Annou Stupeckou). Sám Jan Borecký po mnoha letech vzpomíná: „Věřících nacpalo se do kostela až dusnem omdlévali. Církev římsko-katolická slavila toho dne slavné vítězství. Na klekátku před oltářem klečela Anna Stupecká a s ní tři bratří Borečtí…Po evangelium sestoupil farář od oltáře k nám a předříkával nám slavnostní odřeknutí se všeho bludařství a kacířství protestantského… “.

Jan Borecký se rozhodl přibližně kolem svého 25. roku života odejít do Ameriky, kde poté prožil ještě více než 50 let. Povoláním byl krejčí, ale po svatbě roku 1856 s Annou Šulovou si zařídil v Milwaukee český hostinec. O rok později se ale manželé Borečtí přestěhovali do St. Louis. Zde byl Borecký činný při zakládání českých spolků, které zároveň patřily mezi nejstarší v celých USA. Jmenujme českou knihovnu a čtenářský vzdělávací spolek Slovanská Lípa, ochotnické divadlo či zpěvácký spolek Lumír. V lednu 1860 vyšlo první číslo Národních Nowin (po Slowanu Amerikánském o pár týdnů druhé nejstarší české noviny v USA). Taktéž při této události byl Jan Borecký, který se stal jejich v pořadí třetím redaktorem. Noviny se ovšem následujícího roku přestěhovaly do Wisconsinu a sloučily s týdeníkem Slowan Amerikánský pod novým názvem Slávie. To již ale občanská válka Jihu proti Severu klepala na dveře. Hned na jejím počátku se Borecký stal jedním z organizátorů české setniny v St. Louis, které tehdy představovalo jakési „hlavní město“ amerických Čechů. Nacházelo se ovšem v hraničním státě mezi Severem a Jihem a i samo město bylo rozděleno mezi přívržence prezidenta Severu Lincolna a jižanského prezidenta Davise. Drtivá většina českých a německých imigrantů sympatizovala s antiotrokářským Severem. Jan Borecký se hned na počátku války (1861) účastnil útoku na sklad zbraní v Jižany ovládaném vojenském táboře Jackson na okraji St. Louis. Po tříměsíční službě se Borecký vrátil domů a koncem války se pak přestěhoval s rodinou do Chicaga, kde si zařídil obchod. Zde se opět účastnil kulturního života a mj. vyučoval děti přistěhovalců češtině. Několikrát se stěhoval, až se po vypuknutí hospodářské krize (1873) odhodlal s manželkou a osmi dětmi vyrazit na Západ farmařit. Usadili se v Caldwellu (stát Kansas). V zemědělství se ale Boreckému nedařilo. Rok co rok stíhaly jeho farmu pohromy – kobylky, hmyz ničící úrodu, sucha. Roku 1880 farmu opustil a přestěhoval se do Arkansasu, kde chtěl ve farmaření pokračovat. Další rok sucha ale tyto jeho naděje pohřbil nadobro, a tak mu nezbylo než se za obživou odebrat do městského prostředí Little Rocku. Závěrem jen vzpomeňme sečtělost a literární činnost Boreckého. Kromě řady článků a drobných spisků určených českým přistěhovalcům sepsal též volební brožury „O socialismu“ či „Chudoba a společenské poměry“ určených na podporu nakonec neúspěšného kandidáta na amerického prezidenta, socialisty E. V. Debse.

Životní běh Jana Boreckého je v určitých momentech pozoruhodně protknut i s osudy dalšího vykáňského emigranta „za velkou louži“, Jana Kolenského (*1795 Vykáň, †1885 Manitowoc /Wisconsin, USA/). Jan Borecký se již jako jedenáctiletý klučina nevědomky přichomýtl k události, která měla pro Kolenského velmi bolestný průběh. Onoho výše uváděného parného srpnového dne 1839 totiž na klekátku hned vedle Jana Boreckého ve vyšehořovickém kostele klečela žena, kterou si Jan Kolenský již dlouhou dobu chtěl vzít za ženu, ale nemohl. Anna Stupecká byla sestrou záhy zemřelé první Kolenského manželky, po jejíž smrti převzala péči o osiřelé děti, nastěhovala se na Kolenského statek a hodlala si ho vzít za řádného manžela. Zdejší katolický farář v součinnosti se správou panství tomu však chtěl zabránit. Trnem v oku byla hlavně protestantská víra Stupecké. Kolenský opakovaně žádal o povolení k sňatku, panští drábové dokonce Stupeckou násilím ze statku vypudili, farář šířil o Kolenském a Stupecké „hrůzné zprávy, a ke statku jeho pohlíženo pověrečným lidem jako k nějaké lotrovské peleši, jako k sídlu sama Ancikrista“. Nakonec Stupecká nátlaku povolila a nechala se převést na katolickou víru (shodou okolností právě při oné svrchu vylíčené příležitosti spolu s bratry Boreckými). Sečtělý Jan Kolenský (měl ve Vykáni poměrně slušnou knihovničku) nebojoval jen s katolickou církví, ale též projevoval i smysl pro politické věci. Roku 1848 se na vrchu Klepci zúčastnil velkého táboru lidu a byl zvolen za náhradníka poslance do zemského sněmu. Tábor lidu na Klepec přivedl množství lidí ze vsí širokého okolí. Konal se ale v době, kdy zároveň vyšehořovický farář sloužil mši ve vykáňském kostele. Tam přišli však jen ženy, muži byli na táboře. Jan Borecký k této události poznamenává: „Farář se tím rozlítil a v kázání po mši zatracoval muže i ženám spílal, že nechávají muže toulati se po kopcích, místo co by měli býti v kostele, že nechávají muže čísti noviny, a tak se rozkatil, že jedna starší selka uprostřed kázání se naň obořila slovy, která nelze zde opakovati…“.

Do USA Jan Kolenský emigroval až v pokročilém věku. Vydal se tam za bratry své manželky Anny – Janem a Václavem Stupeckými. Ti se do Ameriky vystěhovali již roku 1856. Jan Kolenský pak žil v Americe jako stařec spíše v ústraní.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• ČERMÁK, J.: Dějiny občanské války s připojením vzpomínek českých vojínů, Chicago 1889, s. 52-56.
• VOJAN, J. E. S.: Českoamerické časopisy. Adresář a almanach českého obyvatelstva v Chicagu 1915, Chicago 1915, s. 36 a 82.
• Jan Borecký. Naše Hlasy, 1910, roč. 30, č. 14 z 2. dubna.
• Jan Borecký. Naše Hlasy, 1911, roč. 31, č. 29 z 22. července.
• Krajané v Americe. Naše Hlasy, 1904, roč. 24, č. 48 z 27. listopadu.
• Vzpomínky vystěhovalcovy. Naše Hlasy, 1904, roč. 24, č. 32-33 z 7. a 14. srpna.
• Ze života starého vlastence. Naše Hlasy, 1885, roč. 5, č. 15 z 11. dubna.