(Martin HŮRKA, Z historie Vyšehořovic, Vyšehořovicko, 2010, roč. 1, č. 1, s. 5-6)

První písemná zmínka o obci se váže k roku 1178. Pochází tedy z doby samého závěru vlády českého knížete Soběslava II. Právě on dle listiny daroval vyšehradské kapitule ve Vyšehořovicích popluží, které dříve patřilo jinak blíže neznámému Vratišovi.

Z následujícího 13. století se sice žádné zmínky nedochovaly, ale dle románských a gotických prvků dodnes patrných na zachovalém presbytáři původního kamenného kostela sv. Martina se lze domnívat, že někdy v této době byl tento kostel vystavěn.  Stalo se tak pravděpodobně přičiněním právě vyšehradské kapituly, která zde ve středověku držela kostelní podací, tj. právo jmenovat faráře. Poměrně nebývale velké množství písemných pramenů se v souvislosti s naší obcí začíná objevovat hned od století čtrnáctého. Z počátku se vážou k nejstarším doloženým majitelům zdejší tvrze, rodu vladyků z Vyšehořovic, kteří ve svém erbu nosili dubovou větev. Prvním známým členem tohoto rodu byl Havel z Vyšehořovic. Jeho syn Budislav Havlův z Vyšehořovic působil v Praze ve funkci veřejného notáře a byl rovněž klerikem při pražské kapitule (kapitula při kostele sv. Víta na Pražském hradě). Svou církevní kariéru dotáhl až na kaplana prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Kromě tvrze a kostela máme v naší obci ještě jednu středověkou stavbu – je jí goticko-renezanční zvonice. Dle českobrodského učitele Petra Kukly (narozen ve Vyšehořovicích r. 1865) se měl v klenbě jejího okna dochovat malými číslicemi vytesaný letopočet „1492“ (viz Naše Hlasy, 1902, č. 44 z 26. října), který by tak měl odkazovat na dobu vzniku stavby. Tento letopočet se mi prozatím však nepodařilo objevit.

Dnes jsou tyto objekty v neutěšeném stavu, což platí zejména o zvonici a tvrzi, která se však postupně začíná opravovat. Loď starého kostela byla zbořena až v souvislosti s výstavbou nového barokního chrámu v letech 1769 – 1770. Staré náhrobní kameny nacházející se v původním kostele byly bohužel otesány a znovu použity jako stavební kámen při stavbě současného kostela.

Vyšehořovice bývaly slavné zejména díky těžbě. Již přinejmenším v době Karla IV. se západně od obce v prostoru mezi Vyšehořovicemi, Horoušany a Nehvizdy těžil pískovec používaný na významných pražských stavbách jako chrám sv. Víta na Pražském hradě, Karlův most, mostecké věže, měšťanské domy, atd. Kamenické řemeslo zde živě žilo ještě v 19. století, kdy se odsud vozil kámen např. na mostní stavby v Poděbradech, Nymburce či Kralupech n. Vlt., v r. 1869 bylo užití vyšehořovického pískovce zvažováno pro nosnou část obloukovité chodby Národního divadla, ale ve zkoušce relativní pevnosti se nakonec ukázal lepší pískovec žehrovický. V první polovině 20. století pak zde kamenické řemeslo již jen dožívalo. Zato ale v období mezi první a druhou světovou válkou proběhl obrovský boom těžby jílů, jejichž ložiska se zde exploatují dodnes.

V místních lupcích se při těžbě kamene často odkrývaly význačné zkameněliny zejména pravěké flory, která zdejší naleziště mezi odborníky proslavila široko daleko. Do místních lomů jezdili již v 19. století „lovit“ nejvýznamnější vědci (včetně těch z ciziny). Dnes některé tyto zdejší fosílie můžeme obdivovat v expozicích Národního muzea i jinde.

Ještě v 19. století se ve vsi nacházely dva rybníčky. Menší na návsi, který se do dnešní doby dochoval ve své vybetonované podobě požární nádrže a ve kterém místní sedláci v dobách, kdy byl přístup do vody ještě pozvolný, plavívali své koně. Větší při dnešní „ulici“ Na Ohradě, který však byl zrušen. Oba rybníky byly propojeny stružkou, která dále odtékala podél silnice dolů směrem k Župavě, kde se vlévala do Výmoly. Mezi světovými válkami se zde lidé živili krom povolání spojených s těžbou kamene či jílu, zejména zemědělstvím a taktéž někteří provozovali různé živnosti – např. kovář, pekař, řezník, kolář, obuvník, holič, apod. Uživily se tu tři malé krámky se smíšeným zbožím a dvě hospody (Kubrychtova a Novákova).

Také Vyšehořovice jako kterákoli jiná obec má své pověsti a příběhy se vztahem k její historii a životu. Nejznámější místní pověst, která se mezi lidmi vypráví z generace na generaci, je příběh o „loupeživém rytíři Vyšehořovi“. Toto vyprávění má skutečný reálný podklad v postavě majitele zdejší tvrze z počátku 16. století Jaroše z Vyšehořovic, který využíval svým kontaktů v Praze, kde získával informace o plánovaných cestách pražských kupců se svým zbožím a penězi skrze zdejší kraj, a prostřednictvím svého spojení s jinými peněz a majetku chtivými osobami, se podílel na jejich okrádání a loupežných přepadech. Pražští měšťané však Jaroše nakonec lapili a popravili. V myslích zdejších lidí ovšem povědomí o této postavě zůstalo, i když  ve zkreslené romantizované představě.

Martin Hůrka, historik OMPV

(Martin HŮRKA, Kroniky spjaté s obcí Vyšehořovice, Vyšehořovicko, 2010, roč. 1, č. 2, s. 11-12)

Kroniky spojené s obcí Vyšehořovice jsou většinou uloženy ve Státním okresním archivu Praha-východ v Přemyšlení. Jedná se o tyto kroniky: obecní, školní a farní. Jistě, existovaly i jiné knihy se záznamy o zdejším životě, např. různé soukromé deníky obyvatel či sdružení v obci apod., ale ty jsou buď ztraceny nebo uchovány soukromě svými majiteli. Pokud někdo z Vás obdobný materiál vlastní, prosím, v žádném případě nevyhazovat a neničit a raději buď odevzdat okresnímu archivu, čelákovickému muzeu či případně na obecní úřad. Svou váhu má i pouhé poskytnutí takových záznamů k okopírování, čímž se předejde možné ztrátě důležitých informací o zdejším životě. Jen na okraj – kozovazské kroniky nejsou uvedeny, jelikož jediná v úvahu připadající kronika, tj. obecní, je nezvěstná.

Kroniky obce Vyšehořovice:

1.     Obecní kronika I. (1871-1951) (nestránkováno)

Kronikáři byli většinou faráři či učitelé, např. za 1. republiky učitel Josef Faix, od ledna 1936 pak farář Václav Houdek, který zemřel na počátku 2. světové války. Následně působil jako kronikář učitel Václav Radil a z dalších dlouhodobých kronikářů jmenujme Aloise Lehnera.

2.     Obecní kronika II. (1951-1978) (231 stran)

Do roku 1957 psal kroniku ještě Alois Lehner z čp. 113. Po roce 1957 se stal kronikářem ředitel místní základní školy Lubomír Konvička.

3.     Obecní kronika III. (1979 – 2009)

Kroniku začal psát řídící školy Lubomír Konvička, od roku 1982 Václav Novák. V letech 2007 – 2009 kroniku vedl Roman Strach.

4.     Obecní kronika IV. (2010 – současnost)

Roku 2013 se obecním kronikářem stal Martin Hůrka, který zpětně na základě pokladů Romana Stracha doplnil chybějící údaje z let 2010 – 2013 a kroniku vede i nadále.

Kroniky obecné školy Vyšehořovice:

5.     Školní kronika (1878-1923) (140 stran)

6.     Školní kronika (1940-1945) (30 stran)

Kroniky fary Vyšehořovice:

7.     Farní kronika (1762-1940) (296 stran) Tuto kroniku založil po obnovení zdejší fary patrně farář V. J. Roháček. Kronika byla česky psána definitivně až od roku 1866 (farář Josef Malý).

8.     Farní kronika (1836, 1940-1941) (2 listy)

Další kroniky z Vyšehořovic:

9.     Kronika loutkového souboru „Maňásek“ a divadelního souboru „Bodláci“ (1957-1977)

10.   Pamětní kniha obce Baráčníků ve Vyšehořovicích (1934-1979)

11.    Pamětní kniha pracovnic rostlinné výroby (1976-1987)

12.    Kronika mysliveckého sdružení Vyšehořovice (1960-2011)

13.    Kronika SK Vyšehořovice (1973-1981)

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• KOLEK, R.: Kroniky a kronikářství v okrese Praha-východ (1. část). Středočeský vlastivědný sborník, 1999, roč. 25, s. 127-150.
• KOLEK, R.: Kroniky a kronikářství v okrese Praha-východ (2. část). Středočeský vlastivědný sborník, 2001, roč. 26-27, s. 137-160.
• výše zmíněné kroniky

(Martin HŮRKA, Dávné tajemství kostela sv. Havla, Zpravodaj OÚ Vykáň, 2013, prosinec, s. 12)

Nedávno objevená smlouva uzavřená před 500 lety mezi obcemi Vykáň a Kozovazy nám poodhaluje zajímavou okolnost z historie vykáňského kostela. Text úmluvy z roku 1511 ohledně dvou kusů pozemků ležících u Kozovaz současně obsahuje dosud nejstarší známou zmínku o vykáňském kostele. Odcitujme si nyní většinu z onoho starého textu:

„…kus jeden leží pod cestou vedle struhy, kteroužto cestou jezdí Vykáňští do mlejna do Kozovaz, a počítá se ten kus obce od mezníka, kterýž dělí louku Maškovu a tu obec vykáňskou, a tak nahoru proti vodě až do té louky, kterouž nyní Hurt z Vykáně drží, a druhý kus málo vejš proti Prnošový louce a dáleji k mezníku, kterýž dělí dědinu nebožtíka Sluštického od loučky Hurtovy z Vykáně a Říhovy z Kozovaz. Stala jest se taková smlouva mezi těmi obcemi, to tuto Vykáňskými a Kozovazskými, že jsou Vykáňští ty dva kusy obce své pustili Kozovazským k držení [a] k užívání mocně i všelijak budoucně jim v tom žádné překážky nečiníce, ani potomci vykáňští potomkům kozovazským. Tu sobě již nic nezůstavivše, nižádného práva ani spravedlnosti, a to s volí pána Jeho Milosti. A Kozovazští za to mají do Vykáně kostelu S[va]t[éh]o Jiří vždycky na budoucí časy při svátcích velikonočních jednou v rok XII d[enárů] č[eských] platiti a vydávati. …“

Údaj o kostelu sv. Jiří není překlep, lépe řečeno přepsání, ani zlomyslnost dávného autora register rychty mochovské, což dokládají další prameny. Roku 1605 v knize farních důchodů pražského arcibiskupství se k Vykáni píše: „Kostela založení S[vatéh]o Jiří, posvěcení [mají] s břístevským. To záduší j[es]t filialis břístevskýho záduší…“. Známe ještě jednu, poslední zmínku o kostelu sv. Jiří ve Vykáni, která nám zároveň odhaluje, proč došlo k přesvěcení a přijetí nového patrona místního chrámu. V Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 se dozvídáme, že ve Vykáni „…jest kostel spálený, založení sv. Jiří. Nebýval tu žádný farář, nýbrž ze vsi Bříství kněz přisluhoval. Co by k záduší přináleželo, nejsouce pamětníků ani register, věděti se nemůže.“ Zápis byl sepsán tři léta po skončení třicetileté války (o této válce je psáno již v červencovém Zpravodaji 2012). Důvodem pro přesvěcení kostela byla tedy evidentně zkáza chrámu během válečného běsnění. O dvacet let později již prameny zmiňují kostel sv. Havla, oprava a přijetí nového patrona tedy proběhla buď ještě v 50. nebo nejpozději 60. letech 17. století.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Archiv pražského arcibiskupství, sign. B 41/5, Liber proventuum parochialium IV, č. 173.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, sign. F 134, Registra gruntovní rychty mochovské (1567–1630), fol. 159b.
• HŮRKA M.: Kostel sv. Havla ve Vykáni a jeho původní zasvěcení svatému Jiří. Vlastivědný zpravodaj Polabí, 2012, roč. 43, s. 4-11.
• KLÍMOVÁ, H. (ed.): Soupis poddaných podle víry z roku 1651 (Kouřimsko), Praha 1997, s. 139.

(Martin HŮRKA, Dvě mochovské pozemkové knihy z předbělohorské doby, Mochovský zpravodaj, 2014, č. 2, červen, s. 24-25)

Mochov má to štěstí, že se k němu dochovaly hned dvě pozemkové knihy se záznamy ještě z předbělohorské doby (tj. z doby před třicetiletou válkou). Takto staré záznamy zdaleka nebývají pravidlem.

Obě mochovské knihy jsou uchovávány ve Státním oblastním archivu v Praze na Chodovci. První musíme hledat ve fondu Velkostatek Kounice pod inv. č. 315 a označením „Kontraktní kniha Mochov“. Pokrývá časové období 1566-1672. Druhá je pak uložena ve fondu Velkostatek Brandýs n. L. a v inventáři fondu označena pod inv. č. 5722 jako „Registra gruntovní rychty mochovské“. Tato registra obsahují záznamy z let 1567-1630 a kromě mochovských gruntů zaznamenávají i vykáňské a kozovazské. Jednotlivým poddanským gruntům je v knihách věnován vždy několikastránkový prostor s bohatými údaji zejména k prodejům a dědickým převodům, ale také dluhům a povinnostem. Někdy jsou opsány svatební smlouvy a další pro grunt z majetkového hlediska důležité dokumenty. Často objevíme údaje o vybavení statku či zajímavost týkající se jeho hranic.

Do budoucna by bylo jistě záhodno podrobně jednotlivé grunty zpracovat a pokusit se o propojení údajů s dalšími pozemkovými (gruntovními) knihami z 18. i 19. století, čímž by se snad dala utvořit posloupnost majitelů alespoň některých současných domů v centru obce odedneška zpět až do druhé poloviny 16. století.

Zde si uveďme výňatky z původních textů.

Kozovazská „čarodějnice“ [Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), fol. 255]

V době, kdy na českém trůně již několik let seděl Rudolf II., na přelomu 70. a 80. let 16. století  způsobil jistě mnoho rozruchu v malé kozovazské osadě následující případ. Kryštof Němec byl nucen se roku 1581 zaručit za svou ženu Dorotu. Ta totiž byla spolu se svým předešlým mužem Michalem Tkalcem „před panem hejtmanem o soudě obviněna v Mochově léta 1579 strany čárův… A mezitím též se všelijaké klevety, což jest proti Pánu Bohu, rozhlašovaly, z čehož se táž Dorota i s předešlým manželem svým až posavad nevyvedla. Na ten způsob, aby všelijakým skutkem i řečí, dokud živa [jest], pokoj zachovala a sousedům kozovazským ve všem pokoj dala a pokojně se chovala, tak aby ani sousedi kozovazští před ní hrdly i statky svými, tolikéž i dobytkem svým, bezpečni byli. Pakli-by se toho kdy čeho dopustila a nám to vysvědčeno bylo, tehdy aby dostatečně, čehož se sama při tomto zápisu odsoudila, na hrdle ztrestána byla.“

Desítky znovuobjevených Mochováků i přespolních [Kontraktní kniha Mochov (1566-1672), fol. 29 a 67]

Zápisy obou knih umožňují „znovuobjevit“ desítky ba stovky osob žijících v Mochově a okolí. Přitom se nejedná jen o lidi, kterým náležela různá majetková práva k daným gruntům, ale také o celou řadu svědků přítomných u jednotlivých majetkových uspořádání (tito svědci pak nevědomky ukazují na vazby mezi obyvateli jednotlivých vesnic). U gruntu patřícímu původně Janu Vilímovskému se např. píše „….Léta 1569 v sobotu po Sv. Valentinu staly jsou se smlouvy svatební s povolením urozeného pana Zikmunda Racka z Doubravy, purkrabí na Přerově, mezi Adamem Šafránkem a Markytou, manželkou někdy nebožtíka Jana Rychtáře, a to takový, že jest prodán grunt sirotčí témuž Adamovi za sumu 50 ss [tj. kop] g[rošů]. Při každým soudě obecním platiti má za týž grunt po 1 ss [tj. kopě] g[rošů] až do vyplnění té sumy a při těch smlouvách jsou byli zejména tito: kněz Diviš, bratr její – kněz Havel, farář z Bříství – a rychtář s konšely z měst[ečka] Čelákovic Pavel Řezník….“. U jiného gruntu je zase k roku 1612 psáno: „…při šacuňku [tj. ocenění] byly osoby tyto: z měst[ečka] Mochova Václav Urbanů, Jan Pleticha, rychtář Adam Tupý – z Kozovaz Jakub Šmorha, rychtář Matouš Duchan – z Vyšerovic Mikuláš Pouček, rychtář Václav Krejčí.“

Sousedská dohoda [Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), fol. 257]

„Smlouva s Dorotou, manželkou n[ebožtíka] Macha Fišmejstra, s Blažejem jinak Blažkem obyva[telem] z měst[ečka] Mochova o propuštění průjezdu skrze dvůr jeho do stodoly její, jakž níže psáno: Léta 1596 v outerý po Hromnicích u přítomnosti urozeného P[ana] Michala Albrechta z Šentálu, J[eho] M[ilosti] C[ísařské] hejtmana na Přerově, Blažej jinak Blažek k přímluvě dobrých lidí a svých sousedův vstoupil jest s dobrým rozmyslem svým k žádosti veliké Doroty Machovy, ve dvoře a gruntu svým pro rozšíření a postavení stodoly její nové [jí přenechává] země za dva záhony dobrý, dále k tomu on i budoucí držitelé gruntu jeho povoluje, aby táž Dorota vdova a držitelé gruntu toho jejího mohli skrze dvůr jeho volně a bez všelijaké překážky každého člověka do též stodoly obilí i len voziti dáti, a to nyní i na budoucí časy“. Ústupek nebyl samo sebou zadarmo. Blažek měl dostat od Doroty jednorázově určité množství žita a hrachu, ale také „Dorota a držitelé gruntu toho byla povinna na časy budoucí kus hradby [tj. ohradní zdi/plotu] od rohu stodoly až ke zdi ležící na svůj náklad hraditi.“

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Kounice, inv. č. 315, Kontraktní kniha Mochov (1566-1672), fol. 29 a 67.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630), fol. 255 a 257.