(Martin HŮRKA, Nehvizdské trhy, Nehvizdský kurýr, 2019, roč. 14, č. 7, s. 4)

Před čtyřmi lety Nehvizdy oslavily 500 let od povýšení na městečko (městys). Tímto aktem český král Vladislav II. roku 1515 jen potvrdil rostoucí význam obce. Ten se zrcadlí i v současně získaném právu konat každý čtvrtek týdenní trhy a jeden trh výroční (jarmark) začínající ve „středu před hodem Panny Marie narození“ [tj. před 8. zářím]. Jarmark měl trvat tři dny v kuse.

Na pravidelných týdenních trzích se prodávalo zboží denní potřeby (především potraviny a běžné výrobky), kdežto během výročního trhu se obchodovalo se speciálním zbožím, které s sebou přiváželi obchodníci často z daleka.  Patrně od samého počátku držby trhových privilegií byl nehvizdský jarmark zaměřen na obchod s ovčí vlnou. Zprávu nám o tom podává dobový letopis neznámého měšťana Nového Města pražského. Nehvizdský trh na vlnu je v něm zmíněn v souvislosti s obdobím 1524-1528, kdy Nehvizdy patřily do majetku tehdy nakrátko sjednocené Prahy, přesněji Starého a Nového Města pražského (Staré Město, Nové Město, Hradčany a Malá Strana – byly od počátků až do konce 18. století vyjma několika krátkých epizod samostatnými městy). Sjednocení Starého a Nového Města (1518-1528) s sebou přineslo řadu problémů. Příslušný novoměstský měšťan očividně nebyl podporovatelem tohoto sjednocení (jako ostatně většina jeho sousedů). V úvodních pasážích své kroniky vypočítává dvacet důvodů, proč je sjednocení Prahy špatné a jak obyvatelé Nového Města na toto sjednocení doplácejí a Staré Město vydělává. Osmý bod věnuje újmě (především novoměstských) řemeslníků, kteří nemají na spojené městské radě žádné slovo a zastání. Mimo jiné píše: „A kdyžkoli pánův prosili řemeslníci za opaření v nějaké věci, [pánové] říkali: ‚Nechte nás, máme s sebou dosti [co] činiti!‘. A zvláště když přišli soukeníci do rady, toužíce, že draho vlnu kupují, prosíce za nehvizdský trh, řekla rada: ‚Co chcete sobě vlnu nasazovati? Kdo má peníze, kupuj, a kdo nemá, nech!‘“.

Nehvizdský trh na vlnu je předmětem dohad i krátce poté, co Nehvizdy a další obce v okolí zkonfiskoval český král Ferdinand I. roku 1547 jako odplatu za tzv. stavovský odboj (rebelii části českých měst a šlechty). Úředník Jan Krajní krátce po konfiskaci patrně ještě nebyl v nové situaci zorientován, neboť se ptal dopisem nadřízených úřadů, jak se zachovat v případě trhu s vlnou, který se v Nehvizdech má konat, jak píše, „tento čtvrtek příští na den sv. Jiljí“ [tj. 1. září 1547]. Nebyl si jist, zda-li může dovolit, aby obchody na trhu probíhaly volně a každý kupoval jako „na svobodném trhu“ nebo zda-li má být obchodování přístupné pouze těm, „kdo se toho řemesla knapovského [tj. soukenického] dotýkají“.  Z dopisu vysvítá, že na něj soukeníci vytvářeli nátlak, „že by neměli jiný kupovati, než oni sami neb řečení Pražani“. Zaštiťovali se přitom „nějakým obdarováním [tj. privilegii] od jeho královské milosti“.

Později Rudolf II. (vládl 1576-1611) výroční trhy rozšířil na dva (kromě vlny i na kramářské zboží), přičemž každý měl trvat osm dnů. Nehvizdy těžily z výhodné polohy při cestě do Prahy, byť tehdy ještě nevedla tak přímo jako dnešní silnice. O čilém ruchu svědčí i pět šenků, ve kterých se zde v 16. století osvěžovali pocestní i místní. Prosperitu zle narušila třicetiletá válka (1618-1648), během které nehvizdské trhy zanikly a podobně málem dopadlo i samotné městečko. Při poválečné obnově byla 11. července 1676 Nehvizdům ztracená jarmareční privilegia nejen obnovena, ale dokonce i rozšířena o prodej dobytka. Výroční trh nově trval plných čtrnáct dnů. Před polovinou 19. století o nehvizdských výročních trzích píše Johann Gottfried Sommer následující: „Na jarmarcích ve Velkých Nehvizdech (konaných ve čtvrtek po svátku Povýšení sv. Kříže [tj. po 14. září]) nastává v přibližně 21 stáncích běžný obchodní ruch se střižním a kramářským zbožím a rozličnými řemeslnickými výrobky.“  Na jarmark se mohli Nehvizdští těšit ještě v době první republiky. Pravidelné týdenní trhy se zde ale v té době již nekonaly (zanikly neznámo kdy). Závěrem si odcitujme ze souboru povídek vydaných roku 1918 pod názvem „Domů pěšinkami“. Spisovatel Pavel Sula, který před první světovou válkou působil jako učitel v nedalekých Vyšehořovicích, do fiktivního příběhu vnáší patrně i své osobní zážitky ze zdejšího působiště: „Na druhý týden jest v Nehvizdech jarmark. Náměstí jako mraveniště. Babička prochází uličkami a hledá. Řada dřevěných hraček se usmívá: kolébky, kohoutkové, již ocáskem kokrhají, postele, skříně, celý droboučký nábytek – a babička vzpomíná na dětská svoje léta, kdy tu žádostivě obcházela a za ‚čtyrák‘ chtěla skoupit celý nehvizdský trh a nakonec koupila jen za krejcárek tureckého medu.“

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Národní archiv, Stará manipulace, i. č. 2478, Záležitosti městečka Nehvizdy, sign. N 69/2, Trh na vlnu v Nehvizdech, 1547.
• Junek J., Stručné dějiny Nehvizd. In: 25 let práce sokolské (1907-1932), Nehvizdy 1933, s. 12-18.
• Sommer J. G., Das Königreich Böhmen, 12. Band (Kauřimer Kreis), Prag 1844, s. 245.
• Sula P., Domů pěšinkami, Praha 1918, s. 111.
• Trnka V., Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, 76-82.
• Zilynskyj B., Letopis měšťana Nového Města pražského z let 1492 až 1539. In: Pražský sborník historický, roč. XVII, 1984, s. 59.