(Martin HŮRKA, Vyšehořovické kostely, Vyšehořovicko, 2012, roč. 3, č. 1, s. 11)

Vyšehořovice mají to štěstí, že se na jejich území nalézá řada významných památek. Dnes se zaměříme na církevní stavby. Středověkou památkou, která se nám shodou okolností dochovala na místním hřbitově, je presbytář původního románskogotického kostela sv. Martina. Pochází z druhé poloviny 13. století s pozdějšími stavebními úpravami. Za povšimnutí stojí zejména okénko na jeho východní straně dekorované vinnými listy a dva sanktuáře (z nichž ten vlevo byl donedávna zazděný). Jména katolických farářů známe od poloviny 14. století do doby husitských válek. Z pozdější doby není situace, co se osob i konfese týče, doposud probádána. Znám je prozatím jen „farář vyšehořovský“ Prokop z Berouna, který měl roku 1511 spor s Václavem Karlíkem z Nežetic. Zdejší fara byla opuštěna již řadu desetiletí před třicetiletou válkou, kostel se tak v průběhu 16. století stal filiálním (byl spravován dlouhá léta farářem od kostela sv. Václava v Nehvizdech, později snad krátce farářem kounickým a nakonec břístevským). Počátkem 18. století vidíme zlepšení v postavení našeho románskogotického chrámu sv. Martina. Stal se farním kostelem komendátním. To znamená, že zde farní obvod vznikl, ovšem byl stále spravován farářem z Bříství.

Ke skutečnému osamostatní fary došlo až koncem roku 1761. Spadaly pod ní obce Vykáň s filiálním kostelem sv. Havla, Kozovazy a Horoušany. Do osamostatnění farnosti byl sice kostel k církevním obřadům využíván, ale značná část křtů a oddavek probíhala v Bříství, někdy i v Mochově, výjimečně ve Vykáni. Na místní hřbitov byli do té doby pohřbíváni obyvatelé zdejší vsi a sousedních Kozovaz, od roku 1762 pak přibyli lidé z Horoušan. Prvním farářem obnovené fary se stal Jan Kouřil, duchovní s jedenadvacetiletou zkušeností s péčí o ovečky. Následujícího roku ve svých 46 letech zemřel a dle krátké poznámky v nejstarší vyšehořovické matrice ho můžeme považovat za patrně posledního člověka, jemuž se dostalo cti být pohřben přímo ve vnitřním prostoru starého románskogotického chrámu. Nedlouho po osamostatnění fary přestal starý kostel vyhovovat zcela a bylo přikročeno k výstavbě nového barokního kostela (1769-1770), přičemž loď románskogotického svatostánku byla ubourána. Na novou stavbu přispěla mj. majitelka panství – Marie Terezie Savojská, roz. kněžna z Lichtenštejna, částkou 4.463 zlatých. Z původního kostela zůstal jen presbytář a věž zakomponovaná do objektu stavby nové. Údajně při přestavbě došlo ke zničení letitých náhrobních kamenů rozložených v podlaze i při stěnách (obdobných, které můžeme ještě vidět například v blízkých kostelech v Mochově, Nehvizdech či jinde). Neměli bychom zapomenout ani na samotnou farní budovu, dnes sídlo obecního úřadu. Ve farní kronice se dochovaly 200 let staré popisy interiéru tohoto objektu, které čekají na zpracování. Poslední stavbou církevní části Vyšehořovic je gotickorenezanční atiková zvonice, která naléhavě potřebuje opravu. V době, kdy její fasádu obdobně jako fasádu protější tvrze pokrývala renezanční sgrafitová „psaníčka“, musel být pohled na střed vsi dechberoucí.

Martin Hůrka, historik OMPV

Prameny a literatura:

• Státní oblastní archiv v Praze, fond Sbírka matrik a průvodní listinný materiál – Středočeský kraj, jednotlivé matriky fary Bříství a fary Vyšehořovice z 18. století.
• Státní okresní archiv Praha-východ, fond Farní úřad Vyšehořovice, inv. č. 1, Liber memorabilium (Kronika fary Vyšehořovice), 1762-1940.
• ČELAKOVSKÝ, J. (ed.): Registra soudu komorního (Archiv český, sv. 13), Praha 1894, s. 458-459.
• KUČA, K.: České, moravské a slezské zvonice, Praha 1995, s. 238.
• PODLAHA, A.: Posvátná místa království českého. Arcidiecéze pražská, díl I., Praha 1907, s. 68.
• ŠIMÁK, J. V.: Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671-1725, díl I., sv. I. (Boleslavsko, Kouřimsko), Praha 1918, s. 192-193, 249, 258-261.
• TRNKA, V.: Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, s. 70.