(Martin HŮRKA, Mochovské mýto, Mochovský zpravodaj, 2019, roč. 13, č. 1, s. 42)
V mochovské (Ferešově) kronice se můžeme dočíst o mýtu, které až do roku 1902 bylo vybíráno u mostu přes Výmolu na tehdejší silnici, která vedla od Poděbrad přes Mochov na Prahu. „Mýtný domek stál před mostem na levé straně před čp. 83. Jedna místnost ne větší 4 x 3 m s malou předsíňkou pod svisel přilepenou 1 ½ m širokou a s 1 oknem směrem k mostu hostila mýtného často s četnou rodinou. Pod oknem v místnosti byl rumpál, kterým se závora stahovala neb vytahovala… Mýtné se platilo z jednoho páru koní tam neb zpět 8 krejcarů. Platilo se ze všech kopytníků i z vepřů.“ Řada osob i institucí z placení byla vyňata. Kronikářova zmínka nám přibližuje dobu, o které slyšel vyprávět očité pamětníky, jak to však s místním mýtem bylo v dobách o mnoho staletí dříve?
Jedním z nejstarších dokladů mochovského mýta je zpráva z roku 1570, která nám poodkrývá situaci, jež se vyskytovala snad v každé době. Toho roku si přerovský purkrabí Zikmund Racek z Doubravy písemně stěžuje nadřízenému úřadu, že „mnozí formani a jiní lidé, kteří od Limburka a jinud ku Praze silnicí a skrze Mochov jeti mají, k Šelákovicům a jinudy, kdež clo neplatívají, jedno aby v Mochově neplatili, se vyhýbají tak, že užitkův jeho milosti císařské nemálo uchází a já na cesty vynakládati z důchodův jeho milosti císařské dáti musím.“ Míst, kde se platilo mýtné, bývala celá řada. Cesta se zbožím či převod dobytka na delší vzdálenosti se mohly snadno prodražit. Obejít mýtný bod v obci bylo jistě snazší, než se vyhnout mýtu na mostě přes řeku. Vidíme také, jaký byl (alespoň teoreticky) jeden ze smyslů vybírání mýta – získat prostředky na opravu cest.
Prameny a literatura:
- Městské muzeum v Čelákovicích, kopie Kroniky Mochova I. (autor Bedřich Fereš, 1950-1952), s. 253n.
- Národní archiv, Stará manipulace, inv. č. 1697, sign. K 118/10, Mochovské clo (1570).