(Martin HŮRKA, Masopustní reje za našich praprababiček, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, březen 2021, s. 18)

V Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi se již řadu let můžeme účastnit „obnovených“ masopustních průvodů. Níže uvádím popis masopustního dovádění z doby našich prapraprarodičů. Můžeme srovnávat!

Masopustní období začíná každý rok stejně po svátku Tří králů 6. ledna. Jeho konec je však pohyblivý. Závisí na datu Velikonoc. Letošního roku vyvrcholení masopustního období připadlo na 16. února (Masopustní úterý). S tímto dnem máme spojené veselé maškarní průvody a reje, hojnost pití a pokrmů (od následujícího dne, Popeleční středy, totiž začíná čtyřicetidenní půst trvající až do Velikonoc). V našem regionu se s nimi dnes setkáme výjimečně, a jen jako důsledek aktivit nadšenců snažících se vytáhnout děti ven, tužit rodinné a přátelské vazby a dopřát sobě i lidem zážitek. Před sto lety tomu bylo podobně, byť ještě existovala přímá vazba na „původní“ masopustní tradice. Roku 1927 píše V. Mareš v časopise Naše Polabí, roč. 4, č. 6 následující:

„Maškarní průvody u nás chodívaly vždy v pondělí a v úterý před Popeleční středou. Průvod vyšel z Brandýsa a doprovázen spoustou lidí, táhl Starou Boleslaví... Byly to veselé průvody, vedené brandýskou hudbou. Za hudbou šel veliký muž; práskal dlouhým bičem a představoval kluka…Za ním pak byl tažen na vozíku sám Bakchus [řecký Bůh vína a opilství], statný, otylý, s červenou (nabarvenou) tváří a s ohromným, vycpaným břichem. V ruce držel korbílek piva a seděl obkročmo na sudu. A hned za vozem pokračoval ze široka veliký medvěd – oblečený buď v obráceném kožichu, nebo omotaný lýčím, případně i hrachovinou. Vedli ho na řetěze a medvěd bručel, tancoval a napřahoval se předními tlapami na nezbedné kloučky, kteří ho dráždili. A za medvědem pak žertoval směšný august [klaun] v strakatých šatech a špičaté čepici a chvíli co chvíli roztahoval svoje široké nohavice. A na ním se batolilo ohromné, asi 50leté nemluvně, stydlavé, oblečené v šatech v celku šitých, s pořádným ‚cumlem‘ vzadu, v čepici se stuhami, se slintáčkem pod krkem a s ohromným gumovým ‚cucáčkem‘ ve vousatých ústech. Pestře oděné cikánky s ranci na zádech chytaly stydlivá děvčátka a hádaly jim z dlaně, markytánky pak na konci průvodu nabízely k prodeji kořalku, rybičky, chleba a jiné věci. Kolem průvodu pobíhali červeně oblečení šaškové, s rolničkami na šatech i čepicích… Největší pozornosti hochů se těšil žid, malý, s důkladným hrbem na zádech. Stále prý mluvil židovsky, pobíhal kolem průvodu, tloukl hochy pytlem a kluci ho zase tahali za pytel; kde byl nízký plot, přelezl na dvůr, lezl lidem do světnic a ti ho za všeobecného smíchu z domu vyhazovali… Z Boleslavě se průvod vrátil zase do Brandýsa, kde se pak v hostinci pilo a tančilo až do rána.“

Přidává ještě zajímavou historku, která se údajně váže přibližně k 70. či 80. letům 19. století. Tehdy si organizátoři měli zřídit mlýn na přemílání „starých bab“. „Mlýn prý se podobal komediantskému vozu, byli v něm zapřaženi koně a jezdíval po Brandýse, Boleslavi i Kostelci. Po straně vozu byla veliká klika a jí se uvádělo zařízení mlýna do pohybu… Když vůz zastavil, jeden z mužů se postavil na schůdky a hlasitě vyvolával. Vyzýval muže, aby jen doma prohlédli své ženy, a jsou-li tyto už jako staré haraburdí, aby je přivedli, že jim je zadarmo přemelou na mladé, hezké ženy. Diváci se smáli, starší ženy se zlobily a za ohromné veselosti lezly po schůdkách již převlečené a připravené „staré báby“ do mlýna, aby se nechaly přemlíti. Dveře u mlýna se za nimi zavřely a jeden z mužů točil klikou; mlýn rachotil a třásl se, komínem ve střeše lítaly ven z vozu staré hadry a za chvíli – vyšla z vozu mladá, švarná dívka. Mlýn prý jezdil jen asi po dva roky; nikdo z mužů nechtěl dáti svou starou ženu přemlíti, a když konečně majetníci čarovného mlýn začali vykonávat i různé církevní obřady, byl prý mlýn úředně zakázán.“

Děti byly maškarami fascinovány. Na Masopustní úterý se tak přirozeně objevoval problém se školní docházkou. Pravidelně se stávalo, že zejména odpoledne bylo ve školách poloprázdno. Někde se toto snažili omezovat tím, že posouvali průvody na večerní dobu. Masopust byl také oblíbenou dobou pro pořádání svateb.

Úpadek masopustních oslav se tu a tam vyskytl již v první polovině 20. století. Za socialismu ve změněných podmínkách venkovského života (zpřetrhané majetkové a hospodářské vztahy) zájem v Polabí dále opadal. Na druhou stranu se leckde dokázala alespoň část tradic překvapivě udržet nebo po nějakém času znovuvzkřísit (přestože motivace lidí byla založena již jen na kulturních a sociálních aspektech). Masopustní průvody a veselice tak známe z 2. poloviny 20. století i z řady polabských vsí, mezi ty známější patří např. masopustní maškary z Nového Vestce, Káraného, Vyšehořovic, Kozovaz, Zelenče, Vrábí a odjinud. Jak takový masopustní průvod vypadal? Napoví např. záznam z roku 1980 v kronice obce Mratín. V této vsi šel tehdy v čele průvodu třímetrový obr s velkou hlavou. Hudební doprovod zajišťovala vesnická kapela „Doleňačka“ (trubka, klarinet, buben, harmonika). Maskovaných členů průvodu bylo asi 30 (kominík, kuchařky s vařečkami, dva sibiřští medvědi s medvědářem, policista s hasičskou přilbou, vodník, nevěsta, Karkulka (bez vlka a babičky), pytláci či zloději odění jako pražští pepíci a další. Po průvodu se účastníci doma odlíčili a následně zašli do hostince na večerní zábavu: „Jako dříve i nyní končila zábava o půlnoci, ale nikoliv proto, že by nastal půst, ten již byl, ale aby se zbytečně neplatila půlnoční hodinová přestávka hudbě a další hodiny navíc.“

Foto: Masopust v Novém Vesci, 1972 (OMPv, Sbírka písemností a tisků, fotoarchiv).