(Martin HŮRKA - Eva KRYŠKOVÁ, Žáci místních škol před 100 lety, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, říjen 2020, s. 19)

Staroboleslavské a brandýské školství se pyšní prastarou tradicí. Ve Staré Boleslavi od raného středověku sídlilo několik významných církevních institucí. Kde v té době působila církev, tam bylo vzdělání. Brandýs později, za držby Krajířů z Krajku i habsburského rodu, „doháněl“ náskok Boleslavi.

Význam městečka sílil, rozvíjela se jeho správa a kolem náměstí řemesla a obchod. To vytvářelo tlak na vznik městských škol. Brandýskou partikulární školu koncem 16. století navštěvoval například známý spisovatel-historik Pavel Stránský ze Zápské Stránky. Školy ve středověku i novověku vznikaly ze zcela praktických důvodů – zajistit sobě (rozuměj svému zřizovateli) vlastní dorost, církevním institucím nové vzdělané duchovní, městských institucím ovládaným předními měšťany nové vzdělané úředníky, obchodníky, mistry řemeslnických cechů apod. Na venkově školství prakticky neexistovalo, tedy pokud se některý iniciativní farář nechopil alespoň základního vzdělávání nadaných dětí farníků. Rolníkům stačily dovednosti, které od mala při zemědělských pracích získávali od vesnické komunity. Vraťme se do měst a tamních škol. Byť důraz na disciplínu, memorování, nápodobu a precizní zopakování toho, co vymysleli (uměli) již otcové a dědové, byl velký, i tehdy se našlo dost rebelů, kteří přišli s nějakou novinou. Všem známý je případ lidí na pražské univerzitě kolem Mistra Jana Husa na počátku 15. století. Taky z toho pak byl pěkný poprask! Za běžného stavu kantoři a společnost měli více pák, jak si vynutit studijní disciplínu a kázeň. Patrně i sami žáci (a jistě jejich rodiče) chápali lépe smysl svého vzdělávání, které z velké části probíhalo prakticky nebo bylo s praxí úžeji spjato – žák věděl, co ho čeká, jaké povolání je pro něj přichystáno nebo jaký obchod/řemeslo po otci převezme. Vzdělání bylo výlučnější záležitostí.

Po polovině 19. století nastala ve školství výrazná proměna. Církev, města, korporace ustoupily ze svých pozic a o školství se naplno začal starat stát. Nechceme zde vypisovat, které všechny školy v našem městě zde v 19. a 20. století vznikly, jak se měnily jejich názvy, struktura apod. Pojďme se raději podívat, co lze zjistit o studentech a žácích obecně v době před sto lety.

Jaké poznámky dostávali naši praprarodiče?

Sice se často hovoří o větší disciplíně a morálce tehdejší dětí, avšak na druhou stranu velké procento z nich pocházelo z poměrně neutěšených poměrů, kdy rodiny v dobách krizí (např. za první světové války) řešily doslova existenční potíže. Prostředí, ve kterém děti vyrůstaly, se odráželo i na jejich projevech vně i uvnitř školy. Nu a také byly děti, které se prostě nudily. Dle výzkumů Hany Vrchotické (Studie a zprávy 2015, roč. 5) řešili kantoři na obecné škole v Brandýse v letech 1910-1930 případy zapálení vlasů spolužákovi, ohrožování spolužáků nožem, zranění druhého motyčkou (patrně při školních pozemcích). V třídních výkazech lze vyhledat i méně závažné přestupky posypání spolužákova chleba se sádlem nasliněnými papíry, tradiční podepisování zpráv zaslaných učitelem domů rodičům nebo podepsání vysvědčení nezletilým sourozencem žáka, dále plivání na podlahu, odmítání pracovat, pobíhání po třídě, střelbu z praku nebo vykonávání potřeby do kalamářů. Za většinou těchto činností si představíme patrně spíše chlapce. Jistý žák byl potrestán za to, že „donesl do školy myš“. Ve starší době, koncem 19. století, jsou u zdejších žáků také zaznamenány případy zneuctění náboženských symbolů, konkrétně svatého kříže (vyplazování jazyka, házení kamení a bláta nebo i vykonání potřeby na kříž). Kázeňské přestupky se však vyskytovaly i na brandýské Obecné škole dívčí, byť s menší intenzitou a závažností. V letech 1918-1927 napočítáme v třídních výkazech na 222 přestupků (neposlušnost, vyrušování, vzdorovitost, lhaní, záškoláctví). U chlapců bylo ve stejném období zaznamenáno prohřešků násobně více, a to 1 116. Obdobné přečiny byly řešeny ve staroboleslavských školách. Zde se při zaznamenání odhalených záškoláctví v jednom případě uvádí i kam žák místo školy chodil – ke kasárnám (patrně obdivovat vojáky). Brandýští učitelé si všímají i mimoškolních aktivit svých žáků – noční potulky dětí („vůbec doma nespí“, „toulá se v noci po cihelnách“), chození do hospod nebo kouření, hlasité hulákání na ulici nebo do obchodů, plivání na lidi, vykonávání potřeby na výkladní skříně obchodů nebo za dveřmi brandýské pošty, ale také úsměvné chození na divadlo nebo do biografu bez vědomí rodičů. K uším kantorů se doneslo i to, když žáci běhali za automobily (když se nějaký na ulici objevil, byl to velký svátek a pro děti významná událost). Poměrně nebezpečné situace nejen sobě, ale i svému okolí způsobovali školní výrostci, když vyskakovali na jedoucí vlaky, pokoušeli se přehazovat na železnici výhybky nebo odpoutat na nádraží vagon. Další běhali se zapáleným rákosem po městě a házeli „ohnivé žabky“ do domů. Za klasické můžeme považovat ničení různých věcí na veřejných místech – elektrické vedení a žárovky osvětlení (tehdy naprostá novinka, která si snadno získala pozornost dětí), vybavení hřbitova, okna domů (dokonce i okna kasáren!). Tyto případy řešila nejen škola, ale už i další veřejné orgány. Mezi kluky byla častá fyzická napadání a rvačky. Děti ubližovaly i verbálně, např. posměšky postiženým lidem. Co se krádeží týče, bylo běžné zcizení školních pomůcek nebo jídla (spolužákům, na trhu, na zahradách), občas se objevovalo vykradení učitelských stolů nebo jejich bytů, které často bývaly součástí školních budov, krádež svíček na hřbitově nebo uhlí na nádraží. Za krádežemi zjevně stála většinou hmotná nouze dětí. V Brandýse a Boleslavi se jako i jinde vyskytovaly také případy týrání zvířat – Bůh ví proč, většinou ptactva. Velký rozdíl je v pachatelích těchto činů – všechny zjištěné případy se týkají kluků, na dívčí obecné škole se zde ve sledované době žádný nevyskytl.

Školní personál měl před 100 lety výhodu, že se v drtivé většině případů mohl opřít o spolupráci s rodiči. Pokud dítě nepocházelo z vyloženě sociálně problémových rodin, běžná měšťanská populace dbala na řádné chování a školní disciplínu. Kázeňské potíže dětí byly svým způsobem i ostudou pro řádně pracující rodiče. Společenská morálka a tlak sousedských pomluv a maloměstských řečí byl rodiči vnímán citlivěji, a tak se snažili nevhodnému chování rázně a účinně zamezit.

Ze školního humoru první republiky

Anekdoty o žácích a učitelích se pochopitelně objevují v každé době. Zde je malá ukázka toho, co se urodilo v brandýských a staroboleslavských školách. Humor ze sbírek soudobých učitelů, uveřejněný v dobovém časopise „Naše Polabí“, vám může připadat poněkud sušší. Možná se však tehdejší humor od našeho tolik nelišil, jen školní promluvy v „Našem Polabí“ prošly přirozenou kantorskou cenzurou.

„Čím je památná Stará Boleslav?“ táže se učitel v hodině vlastivědné. – „Prosím, prosím!“ – „Nuže, Mužíku!“ – „Byl tam důkladně zavražděn sv. Václav!“ (Na slovíčko „úkladně“ si žáček jednoduše nevzpomněl).

V 1. třídě pravil učitel: „Včera jsem šel kolem naší obory a viděl jsem tam skákati krásné zvířátko – asi tak velké jako koza; co to asi bylo?“ Žáček: „To byla žába…“

Učitel v I. třídě přiblížil se k malému žáku, který nápadně zapáchal... „Co to zde tak ošklivě zapáchá?“ Žáček: „Pane učiteli, já jsem šláp do velké strany...“.

Vojta začal letos chodit do školy, kterou bohužel zrovna rád nenavštěvuje. Tážete-li se ho proto, jak chodí do školy, odpoví: „Pomalu.“ „A jak chodíš ze školy?“ „Trapem!“ odsekne Vojta.