(Martin HŮRKA, Židé a Rudolf II., Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, červen 2021, s. 18. Pozn.: Původní tištěný text po připomínkách upraven.)

Židovská komunita v rudolfínské době obývala Brandýs posud poměrně krátce (jen několik desetiletí), přesto si zde zvládla vybudovat svou pevnou pozici a struktury, synagogu, hřbitov, obchodní vazby.

Již od hlubokého středověku se Židé zprvu usazovali především ve městech. Jejich postavení právně ukotvil významným způsobem Přemysl Otakara II. Židé dle privilegia náleželi pod jurisdikci panovníka, který jim zajišťoval právní ochranu, ale na druhou stranu mu byli povinni platit daně. Po husitských válkách postupně nastávala změna vrcholící v době vlády Jagellonců. Královská města začala být Židům zapovězena (znovu se v nich mohli usazovat až v 19. století). Židé se přesunuli do měst poddanských nebo na šlechtická panství. Městečko a posléze město Brandýs nad Labem, jelikož náleželo pod správu královské komory, mezi královská města nepatřilo, Židé zde tedy mohli žít.

Situace Židů byla jako na houpačce. Během vlády Rudolfa II. dosáhlo  jejich společenské postavení patrně svého vrcholu. Židé zažívali svůj „zlatý věk“ v Českých zemích. V tomto kontextu zřejmě můžeme nahlížet i na situaci v Brandýse. Původní židovské osídlení zde vzniklo pod Brandýsem při staré pražské cestě na pozemcích při obci Hrádek (ten se roku 1559 s Brandýsem spojil v jeden celek). V rámci vytrvalého zájmu habsburských panovníků na rozvoji zámku, přilehlé infrastruktury i města, lze předpokládat, že určitou roli v tehdejším dění hráli i místní Židé. Konkrétnější údaje však může přinést jen další studium.