(Osobní vzpomínky sestavené Jiřím Semiánem, 2. 4. 2017)

Vzpomínky z dětství obsahují jednak nejstarší vzpomínky, mající formu pouze neurčitých obrazů, které pro pochopení potřebují vysvětlení, jednak z pozdější doby už skutečné vzpomínky s více méně souvislým dějem. Pokud si pamatuji, úplně nejstarší obraz se mi ukazuje, jak sedím ve veliké díře plné písku. Dnes vím, že díra byla veliká jen v porovnání s mojí postavou v asi třech letech. Také si pamatuji, jak se mi u řeky pěkně běželo z kopce podle schodů. Samozřejmě mě z vody potom musel někdo vytáhnout, protože jsem to neubrzdil a nezastavil včas.  První vzpomínka, již s trochu souvislejším dějem, je o tom, jak děda s otcem převáželi plovoucí bazén z Labe do zimního stanoviště v plavebním kanále. Já jsem byl na bazénu. Byla trochu větší voda, bazén se jim utrhnul a i se mnou plaval po proudu. Za chvilku jej proud přihnal ke břehu a já vyskočil na břeh. Bazén se zachytil o pár metrů dál na lanech od bagru a musil být přitahován po decimetrech zpět, použitím řetězu a páky zvané česky Hupzug.  Sledoval jsem to asi hodinu a dodnes si pamatuji, jak od kolotoče tam doléhala hudba, snad nějaký tehdejší hit. Další vzpomínka je pouze o pár měsíců mladší. Můj o deset roků starší bratr mě měl hlídat, ale měl s kamarády smluveno, že si vyjedou na lodičce. V lodičce byla jen tři sedadla, takže jsem seděl na podlaze s nohama pod sedačkou. Bratrův kamarád, který lodičku řídil, zavinil, že jsme se převrátili. Já visel hlavou dolů a teprve po chvíli jsem se vyprostil. Dodnes mám v hlavě stín naší pseudokanoe, jak jsem jej viděl z hloubky. Když jsem k velké radosti bratra vyplaval, bylo všechno v pořádku. Jenom Milan musel jet na kole hledat pádla, která kamarádi nechali uplavat. To všechno se dělo v době, kdy mi bylo asi šest let a měl jsem jít do školy. Ze zápisu do první třídy si pamatuji pouze to, že učitelka zapisovala: "Zuby si vůbec nečistí". Ve škole jsem měl také první kamarády. Nejprve to byl Slávek Witbergr [Wittberger], a potom nějaký chlapec z rezidence, kde jsme si ve sklepě budovali klubovnu.  V té době již skaut neexistoval, a tak nám jej nahrazoval Mladý Hlasatel a Foglarovy knížky. Tím se dá vysvětlit, proč jsme jednou zakopali v „Jezerní kotlině“, dnes zvané Martinovský lom, jakousi hroznou přísahu v nějaké plechové krabici.  Byl jsem jediný bezvěrec, a proto jsem hodiny náboženství trávil na hřišti, nebo v zadních lavicích s různými českými bratry a podobně. Bylo nás asi pět a to „kacířství“ nás celkem při hodinách náboženství bavilo. Farář, učící náboženství, si nás pamatoval a jednou mi vyprávěl, jaká je škoda, že tak hodný hoch jako jsem já, přijde do pekla. Z první třídy si pamatuji, kromě přísné učitelky, také to, že náhle “zmizel“ jeden spolužák a nikdo nám nic o něm neřekl. Dnes je mi jasné, že se jednalo o židovskou rodinu na jaře roku 1939. V té době ještě existoval Skaut, a tak jsem se stal „vlčetem“. To ale brzy skončilo a náboru do Kuratoria pro výchovu mládeže jsem odolal. Následovaly výše zmíněné kamarádské partičky, a potom jinde popsané plavání. Skautem jsem se stal zase až po válce, ale o tom později, nejlépe v samostatné kapitole. Vzpomínky na poslední roky války jsou dost podivné, takže uvedu jen pár epizod. Někdy, snad v roce 1944, mě vzal bratr na výlet do Moravského krasu. Z toho výletu si, kromě toho, jak jsem zoufale zadržoval stolici během plavby po Punkvě, vzpomínám i na hořící Kolín, nebo snad Pardubice po náletu. Někdy ke konci války jsme při cestě do Prahy, samozřejmě na tandemu, viděli, jak vinořskou alejí táhne pár volů za ocas stíhačku ME 109. Pamatuji si komentář k tomu: “lepší pár volů, než 10 000 koní“. Samotný konec války a zkušenosti s ruskými vojáky je také na samostatnou kapitolu. Později se celá záležitost dost zkomplikovala. Bratrův syn, Mirek Semián, mi poskytl dosti dlouhý výpis ze sešitů, které psal Milan někdy pár let před svou smrtí. Tento výpis končí zhruba tam, kde jsem právě skončil já. Asi bude lepší pokračovat zde. Jsme tedy na konci druhé světové války. Na ostrově, kde je plovárna, kopou Němci na špičce jakési zákopy, snad proti lodím. O pár dní později již rádio mluví o povstání v Praze a na mostě se němečtí vojáci starají, jak se dostat k Američanům. Most je důkladně podminován. Situace je hodně vzrušená, ale za pár dní se objeví motorka s ruskými průzkumníky a za ní brzy je u mostu, tam kde je dnes dětské hřiště u hospody, umístěno protitankové dělo. Kabely, které měly umožnit vyhození mostu, byly místními vlastenci přerušeny. Vzpomínám, že později, když u mostu ležela z pilíře vymontovaná asi 200 kg těžká nálož (kdo ji později odvezl nevím), si u ní nějaké děti, menší než já, udělaly ohníček, který musel někdo rychle uhasit. Asi 10. května 1945 se k nám do verandy nastěhovala četa rudoarmějců, která střežila most. Byli šťastni, že válku přežili, a skoro pořád opilí. Jejich velitel (snad četař) jménem Míťa jednou usnul někde na Ostrůvku a vrátil se bez bot. Vycházeli jsme s nimi dobře, a nakonec nám nechali motocykl NSU 125, se kterým jsme později měli dost starostí.

Několik příhod z konce války. Pamatuji, jak po mostě přes průplav šla kolona zajatých Němců, z nichž jeden náhle přeskočil betonové  zábradlí. Střílet po něm nějaký velitel nedovolil, a když jej vytáhli, jenom ho nakopl a zahnal zpět do kolony. Také pamatuji, jak na náplavce stál vojenský náklaďák s protileteckým čtyřhlavňovým kulometem (zřejmě ne ruské výroby). Také vzpomínám, jak vojáci rybařili tím, že do vody házeli ruční granáty a říkali tomu "ryby rušat". Celé to trvalo, pokud si správně vzpomínám, asi dva měsíce. Někdy koncem léta jsme již mohli jet žlutým gumovým nafukovacím člunem až do Štětí a vrátit se vlakem. Kdo ten výlet organizoval mi není známo, snad už skauti, jak o tom píši jinde. Někdy v té době jsem také v nějaké vesnici na Českolipsku navštívil bratra, který tam spolu s nějakým kamarádem dělal národního správce. Ve škole docházelo také ke změnám. Místo němčiny byla povinným jazykem ruština a měšťanka byla prodloužena o rok. Protože nebyly připraveny nové osnovy, absolvoval jsem JUK – jednoroční učební kurz celkem v pohodě. Bylo to zaměřeno spíše prakticky a naučil jsem se psát na stroji všema deseti prsty. Také jsme poprvé byli ve třídě společně s děvčaty a ty patnáctileté slečny na nás silně působily, ovšem jen platonicky. Po ukončení základní školy jsem nemohl jít hned na průmyslovku, ale musel jsem absolvovat roční praxi v Neratovicích. Dojíždění do Neratovic vlakem a práce v CENELE (Centrální neratovické laboratoře) je také kapitola sama pro sebe. Laboratoře vedl ještě německý odborník, který se zabýval přípravou propanu a butanu kvasnou metodou z cukerného roztoku. Pamatuji si na nekonečný počet stanovení glukózy starou vážkovou metodou. Rád vzpomínám na hodiny (spíš jen minuty) strávené ve váhovně ve společnosti učnice Dáši Hendrichové. Jiná laborantka jednou rozbila na chodbě láhev pyridinu a ten smrad jsme musili čichat snad dva týdny. Jednou někomu v prvním poschodí, kde byly laboratoře, upadlo dno u 25litrové lahve kyseliny dusičné. Ta prošla podlahou až do přízemí. Následkem toho jsme víc než týden čistili a natírali potrubí rozvádějící vodu, plyn, stlačený vzduch i vakuum do poloprovozu i laboratoří. Jednou týdně jsem jezdil do Prahy do učňovské školy (byla celkem na nic). Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu (později Spolana) jsem také zažil "Vítězný únor". Jednohodinovou generální stávku jsme absolvovali venku na sluníčku a bylo nám dobře.

Po roce praxe v laboratoři jsem mohl absolvovat přijímací zkoušku na průmyslovku a byl jsem přijat. O prázdninách před nastoupením na školu jsem poprvé jel jako vedoucí na dětskou rekreaci pořádanou Péčí o mládež a na stavbu mládeže, jak píši jinde. Chemická průmyslovka se tehdy nacházela v Betlémské ulici, kde je dnes jenom strojárna. Do Křemencové jsme to začali stěhovat až v posledním ročníku, maturovali jsme ještě v Betlémské. Nebudu psát rok po roce o celém studiu. Omezím se na pár příhod. Vzpomínám na profesora matematiky a jeho poznámky k děvčatům (v asi 30ti členné třídě byly jen dvě) a na prohlášení "komu není z hůry dáno, z logaritmů nevyčte". Nebo na to, jak kdosi se nechal zamknout ve škole a pokoušel se (neúspěšně) elektrickou vrtačkou otevřít trezor v laboratoři mezi okny směřujícími k pražskému "Skotlend Yardu". V trezorku bylo asi čtvrt kila platiny (misky a kelímky). Trezorek jsem potom s kamarádem nesl někam do odborné dílny, snad v Žitné ulici. Tam prohlásili "něco o tom věděl, ale netrefil se", přinesli papírovou šablonu a odvrtali (už asi šestý) otvor. Říkali, že když někdo prodává platinu, tak ho nejdřív zavřou, a potom se ptají, odkud ji má. Dali nám potvrzení na ty kelímky a mohli jsme se vrátit. Nejlepší kamarád na škole byl Miloš Leber. Chodili jsme spolu do divadla (k stání na druhé galerii) a ve společné skřínce na laboratorní nádobí měli malý Kipův přístroj. Kdo neměl peníze, tak jej tomu druhému prodal za 50 Kč.  Při písemkách z analytické chemie jsme losovali, kdo si nechá odebrat tahák (to už celá třída). Když se tak stalo, silně krátkozraký profesor si vzal silné brýle a se slovy: "Mládenci, na mě si nepřijdete, takový mikroskopický taháček" se odebral ke katedře. Pak jsme mohli opisovat ze sešitů formátu A4. Vůbec nebyl problém přijít do školy později s prohlášením, že dojíždím. V posledním ročníku to bylo velmi často, protože jsem doprovázel ráno do školy někam na Letnou jistou Milenu, asi o čtyři roky mladší než já. Jednou také jeden spolužák, v plášti z laboratoře poslal domů celý první ročník, když se vydával za asistenta pana profesora, který chodil na přednášky vždycky pozdě. Bylo by toho víc, ale musím končit tím, že před maturitou nás vyučující ruštinář ujistil, že z celé maturitní komise umí rusky jen on. Maturita dopadla dobře a oslavili jsme ji ve Zlaté studni na Malé straně. Po maturitě jsem absolvoval poslední letní tábor (tam co se ztratila Marienka – viz jinde) a stavbu mládeže na Slapech. To byla již spíše jen špatně placená brigáda bez politických motivů. To jsem již věděl, že půjdu do vojenského učiliště, protože někdo na vojenské správě mně nabízel vysokou vojenskou školu v Brně, ale mně se zdály čtyři roky moc dlouhé a bylo z toho dvouleté (později ale tříleté) učiliště v Červené Vodě (po roce v Litoměřicích). Referent si odškrtl úspěšný nábor, Milena se se mnou (asi po konzultaci s matkou) rozešla a mně se změnilo několik let života. Jediným kladem je, že jsem se v té době seznámil s Helenkou, se kterou jsem dodnes. A začíná další velká kapitola: vojenské učiliště. V září 1952 jsem nastoupil do vojenského učiliště v Červené Vodě. Základní vojenský výcvik nebyla žádná katastrofa a brzy jsem si zvykl. S Helenkou jsem si dopisoval a jinak není o čem psát. Jedna zajímavá příhodička: Leželi jsme večer na kavalcích v přízemí u otevřeného okna a vedli různé řeči. Náhle někdo zašeptal: "Kořínek [tj. velitel roty] je pod oknem.“ Ztichli jsme a náhle se ozval jasný hlas: "Ať si říká kdo, co chce, Kořínek je fajn chlap, to říkám já, vojín Alex Březina." Jestli tam opravdu byl, dodnes nevím, ale je to krásná švejkovina. V létu 1953 jsem se v České Třebové poprvé opravdu sešel s Helenkou, ale na víc než na pár polibků nedošlo a pokoj v hotelu v Ústí nad Orlicí, který jsem měl objednaný, jsem musil odříct. Brzy poté jsme se stěhovali do Litoměřic. Poměry se změnily v tom, že jsem již nebyl žádný nováček. Postupně jsem získával na hodnosti až po staršinu (dnes neexistující hodnost) a měl nárok i na více volna. To jsem využil i ve městě, ale hlavně jsem mohl častěji v neděli zajet za Helenkou. Že se mezitím nacvičovalo na spartakiády a jezdilo do Prahy na přehlídky, je samozřejmé. Jako kamaráda jsem měl hlavně Honzu Formánka, který měl rovněž chemickou průmyslovku a byl také ve straně. Ve spoustě věcí jsme se shodli. Ten uvolněný režim se projevil hlavně ve třetím roce, který nám přidali a kde se uplatnilo to, co jsem už psal o JUK, nevěděli, co s námi. V létě jsme cvičili v Tisé, kam jsme se dostali pěším pochodem (asi 40 km). V roce 1954 musel táta pronajmout plovárnu ve Staré Boleslavi komunálu za směšnou částku (pod péči komunálu stejně brzy zkrachovala) a v lednu 1955 zemřel Helence otec. V tom roce jsem byl vyřazen v hodnosti poručíka, převelen do Jičína a hned měl dovolenou, kterou jsme s Helou strávili v Komárně u bratra se zastávkou v Piešťanech. Nastěhoval jsem se prakticky k Helence a 10. prosince jsme se vzali na radnici ve Staré Boleslavi (tehdy byla ještě samostatné město). Tím otevírám další kapitolu tohoto povídání. Po nastoupení k útvaru v Jičíně jsem se ubytoval jako podnájemník v domku u rybníka. Stal jsem se náčelníkem chemického oddělení u těžké dělostřelecké brigády (to zní vznešeně, což?) a učil vojáčky nasazovat masky a vyhodnocovat škody, které nám jakoby způsobil nepřítel jadernými zbraněmi. Spřátelil jsem se s topografem Zdeňkem Vestfálem a podle možností dojížděl na Saharu za Helenkou. Protože mě ta práce nebavila, požádal jsem o přeložení a na podzim roku 1958 jsem přešel do Trutnova. V roce 1956 jsme si udělali dovolenou v Tatrách a v roce 1957 v Karlově Studánce. To jsme již čekali Mirku, která se narodila v lednu 1958. Mezi tím v lednu 1957 zemřela babička Anna Semiánová. Než začnu psát o trutnovské anabázi, pár příhod z Jičína. V době maďarských událostí jsme rychle jeli ke strážnici muničáku do blízké Tuře, která byla údajně přepadena. Vysvětlení bylo prosté: strážný si hrál se samopalem a postřelil kamaráda, zděsil se a postřelil i sebe. Zbytek sehrála fantazie velitele stráže. Veselejší případ byl s kapitánem Polcarem [či Poncarem ?], když zamkl klíče od trezoru uvnitř tohoto. Do toho trezoru na vrátnici se dávaly klíče od všech kanceláří při odchodu a ráno se zase vyzvedávaly, a zapisoval příchod (to, jak někdo zapisoval příchod stylem 7 hod. 68 min. asi rok, než se na to přišlo, je jiný vtip). Situace byla taková: v zamčeném trezoru se tedy nacházely všechny klíče, včetně klíčů od tajné spisovny (kde byl náhradní klíč od trezoru). Polcar [či Poncar ?] sháněl kasaře v blízkých Valdicích, ale nakonec musel nechat trezor naložit a do Valdic jej odvézt. Tam prý nějaký zavřený kasař po chvíli v prázdné, jen zvenku střežené místnosti prohlásil, že to otevřít nešlo a trezor se vezl zpět. Naštěstí velitel tajné spisovny si svůj klíč vzal s sebou domů, a tak výsledkem byla jen ostuda. Další příhody, jak jsem málem pomočil hrdinu SSSR, nebo jak nás mohlo zastřelit vlastní dělo, jsou spíš na ústní vyprávění.Přecházím tedy do Trutnova. Tam jsem se stal vedoucím praporní laboratoře praporu pro odmořování terénu, který byl součástí brigády chemické ochrany s velením rovněž v Trutnově. Z pozice brigády byl prakticky mým šéfem kpt. Ing. Zdeněk Karpíšek. Měli jsme celkem slušnou laboratoř v kasárnách a pojízdnou laboratoř ve skříňové Pragovce. S dojížděním byly problémy. Přes týden jsem bydlil nejprve na ubytovně, později v podnájmu u Kopřivů, kousek od kasáren. Byla naděje, že do dvou let dostaneme byt. Také jsem se rozhodl (Karpíšek mi k tomu trochu pomohl), že začnu dálkově studovat vysokou chemicko-technologickou školu v Pardubicích. V roce 1960 jsme se přestěhovali. Nejprve (kvůli Helenčině práci) ke Kopřivovům, na podzim potom do bytu v novém paneláku na Chřiblici [dnes Kryblice]. Vše vypadalo dobře, Mirku vzali v 2 a půl roce do školky a já začal studovat. Ale v roce 1961 se se mnou srazil vlak (na štěstí až po dovolené na Kubínské Holi) a v rámci reorganizace brigáda chemické ochrany i náš útvar byly zrušeny. Ač teprve na počátku studia VŠ, jsem spolu s Karpíškem přešel do Vyškova. Než napíši o Vyškově, pár Trutnovských příhod. Snad pro mě nejdůležitější je moje zranění z vlakové srážky u Stéblové. Byla to druhá největší vlaková katastrofa u nás s asi 120 mrtvými. Na jednokolejné trati jeli proti sobě parní osobák a motoráček, ve kterém jsem seděl a spal. Kromě pár krátkých záběrů z doby srážky mám ucelené vzpomínky až na pobyt v nemocnici v Pardubicích. Podrobnosti líčit nebudu, skončil jsem v sádře s prasklým hrudním obratlem a čtyřmi zlomenými žebry. Studium bylo na rok přerušeno. Jinou podobnou příhodou je poleptání yperitem při ostrém cvičení na cvičišti v Huntířově, které si vyžádalo týdenní pobyt ve vojenské nemocnici v Jaroměři. Kromě mojí neopatrnosti má na tom vinu i jeden málo předvídavý důstojník. Trochu humornější je případ s bílým fosforem. Jistý npor. Somr, který tam byl přede mnou, myslil, že z nabídky nadbytečných zásob objednává pro laboratoř 100 g bílého fosforu, ale bylo to 100 kg. Příhody s ním také stojí za vyprávění, ale na to zde není místo. Stěhování do Trutnova a dovolené, které jsme odtud absolvovali, stejně jako Helenčiny problémy při té vlakové srážce musím také vynechat. Takže jsme ve Vyškově. Právě v té době se postupně měnila na vysokou vojenskou školu. Takže jsem byl postupně starším učitelem, odborným asistentem a různě podobně. Vždy jsme ale i s Karpíškem byli tou teoretickou částí chemického oddělení při katedře fyziky. Protože jako vysoká škola musela mít i opravdového profesora, šéfoval této katedře civilní profesor Košťál. My jsme obstarávali teoretickou část učení o bojových chemických látkách (a k tomu laboratorní cvičení volené tak, aby si nikdo neublížil), na jejich použití a ochranu byli jiní. Tak to prakticky běželo až do počátku normalizace v roce 1969. Potom jsem přešel na plánovací oddělení dělat rozvrhy, a hlavně do dvouleté důstojnické školy, dělat z blbých žáků důstojníky s maturitou, aby nás – vyloučené ze strany – mohli nahradit. V roce 1962 jsem do Vyškova nastoupil, v roce 1963 jsme dostali byt, v roce 1964 se nám narodila Ivanka a Mirka začala chodit do školy. O rok později si Helenka udělala autoškolu a v květnu 1966 jsme koupili naše první auto Š 1000 MB. Helča mě naučila řídit (já měl řidičák na nákladní auta) a začali jsme poznávat jižní Moravu. V červenci 1967 jsem promoval, o měsíc později jsme trávili dovolenou u Balatonu a v září jsem byl povýšen na majora (ta hodnost mi díky okolnostem vydržela až do roku 1990). Ty zahraniční dovolené se potom staly pravidlem (Balaton, Bulharsko, Polsko, NDR) a nebudu o nich zde psát. Jinde jsem také popsal rok 1968 a jeho následky. V roce 1973 se nám narodil Ríša (to už jsme bydlili na Hraničkách ve Vyškově v jiném bytě) a Mirka nastoupila do pedagogické školy v Kroměříži. O rok později bylo rozhodnuto o mém propuštění z armády k 31. 3.1975. Za těch 12 let se stalo plno zajímavých příhod, tedy jen několik: Pro odlehčení scéna z pedagogické konference dvouleté důstojnické školy. Hovořilo se o propadajícím studentovi a pplk. Herodek vyzval velitele školní roty, aby řekl, co pro toho žáka udělal. Mladý poručík se snažil odpovědět po vojensky a řekl: "měl jsem styk s jeho manželkou" (chtěl říct, že s ní mluvil) a dodal "ale jenom přes plot". To už shromáždění (většinu tvořily čerstvé absolventky pedagogické fakulty) nevydrželi a rozeřvali se smíchem. Asi o dva roky dříve jsem potřeboval udělat zkoušku na VŠCHT z jednoho předmětu. S vyučujícím jsme zjistili, že se vůbec neznáme (měl v konzultacích poslední půlhodinu a mně by ujel vlak). Chtěl jsem přijet za ním do Řeže, kde pracoval, ale on se nabídl, že přijede za mnou do Vyškova. Seděl jsem v kanceláři a čekal, kdy mi zavolají z vrátnice, že si pro něj mám přijít, když on zaklepal a vešel. S dozorčí službou u brány se nebavil (měl zkušenosti i z atomového městečka v Dubně u Moskvy) a ti se neodvážili jej zadržet. Zkoušku jsem udělal.

A z rodinných událostí. Helenčino těhotenství jsme před mými rodiči tajili a když jsme i s tříměsíčním Ríšou přijeli do Staré Boleslavi, nesla jej Mirka (15 let) a jako otce udávala neznámého vojína. Hlavně pro babičku to byl, než se zjevila pravda, pořádný šok. Příhod bylo víc, ale musím pokračovat. Po rozhodnutí o mojem odchodu z vojny jsem absolvoval 50 jednání s různými podniky, a nakonec získal místo metrologa v ÚKVBL (Ústav pro kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv) v Ivanovicích na Hané. Další etapa mého života. Asi rok jsem dojížděl do Ivanovic autobusem a v létě na kole, potom byla v Brně dokončena nová budova pro ústav a musil jsem jezdit jen autobusem. Protože funkce metrologa byla dost formální (stejně jako s ní spojená funkce inspektora státní veterinární správy) a nikdo o její náplni, včetně mně, nic nevěděl, pracoval jsem většinou v laboratoři spolu s Radkem Poláčkem na analýze veterinárních léčiv z místní Biovety a dalších podniků. Později se jednou z mojích hlavních prací stalo zprovoznění zařízení pro lyofilizaci (sušení mrazovou sublimací) a jeho přizpůsobení pro naše účely. Ještě v Ivanovicích k nám nastoupila do laboratoře farmaceutická laborantka Dana Melionová. Tu jsme také jednou, když jsme jeli za Mirkou do Kroměříže, vezli tam domů. Spolu s Radkem jsme měli mezi veterináři status odborníků na jakoukoliv techniku a žilo se nám celkem dobře. Oba jsme dostávali od armády příspěvek za službu (1 200 Kč měsíčně) a případné prémie jsme musili dostávat přes někoho třetího, aby nám ten příspěvek nebyl krácen (stejně to fungovalo i později v Karbu či v Lesprojektu). Stejně jsme žili i v Brně-Medlánkách po přestěhování ústavu. Zbývá tedy jen pár příhod z tohoto období. Napadá mě jen trapná příhoda z Biovety, kdy vedoucí pracovník (spíš jen administrativní) se chtěl ukázat před mongolskou delegací, která se zajímala o prostředek na včasné zjištění březosti kobyl. Objednal proto laboratorní myši, ale místo samiček (myších panen), mu dodali samečky. Těch měli nadbytek. Výsledek: mongolská delegace si prodloužila pobyt o týden. Dovolenou jsme v tom roce (1976) prožili na Mazurských jezerech a v Kdyni. Další rok v únoru mi zemřel otec, Mirka v červnu odmaturovala a seznámila nás s Jardou, nastoupila práci v Radonicích a v listopadu si Jardu vzala. Proto jsem musel rozvázat pracovní poměr, nastěhoval se do Staré Boleslavi a 2. 1. 1978 nastoupil v Karbu v Benátkách nad Jizerou. Je tedy rok 1978 a já pracuji ve vývojovém oddělení v Karborundu, továrně na brusivo. Byla to dost velká změna. Bydlil jsem v domě, který jsem chtěl rekonstruovat s velmi starou maminkou, pracoval ve zcela novém prostředí a navíc, můj soukromý život procházel krizí, protože s Helou jsme si v té době nějak nerozuměli. Dojíždění mezi Vyškovem, Brandýsem a Benátkami nad Jizerou také nebyla sranda. V zaměstnání jsem se dost rychle adaptoval, seznámil se s novými kolegy a postupně začal samostatně pracovat. Hlavně se mi podařilo, za pomoci Vládi Kratochvíla, získat patent (autorské osvědčení) na brusné nástroje z kubického nitridu boru (to je brusivo tvrdší než jiná brusiva, blížící se diamantu, ale na rozdíl od diamantu vhodné i pro broušení oceli) a připravit podmínky pro jeho zavedení do výroby (to se podařilo až po mém odchodu z Karba, za což jsem získal zanedbatelnou odměnu). Samozřejmě jsem se podílel i na ostatních činnostech oddělení. Celkem tam byla dobrá parta, se kterou se dalo vyjít. Po práci jsem se věnoval přípravě domu pro nastěhování rodiny. Je nutno připomenout, že tehdy se vše (cement, stavební díly, trubky atd.) muselo shánět, ne prostě koupit. Podařilo se instalovat ústřední topení, zavést teplou a studenou vodu a uvést byt do obyvatelného stavu. Také jsem se musil zaučit v mnoha řemeslech (jako zedník, instalatér, elektrikář a jiné). Stěhovali jsme se na podzim 1978 když byly nejdůležitější práce na domě hotové (hodně ale zbývalo dodělat). Dovolenou jsme prožili v roce 1979 v NDR a v roce 1980 v Maďarsku. V listopadu 1980 byly úpravy na domě zkolaudovány, ale drobné úpravy pokračovaly. Dojíždění do Benátek nad Jizerou mi zabralo příliš času a po nezdařeném jednání s vodárnou v Káraném jsem od 1. 4. 1981 nastoupil do ÚHUL (Ústav pro hospodářskou úpravu lesů) v Brandýse nad Labem na zámku. Dříve ale pár příhod z popsaného období: Největší zmatky nastaly, když si jeden pracovník ministerstva vymyslil, že radioaktivně ozářené brusné kotouče brousí mnohem lépe než neozářené. Protože byl z ministerstva, sehnal mnoho prohlášení z různých závodů. My jsme měli jeho zlepšovák prověřit. Zkoušeli jsme to na různých závodech se stejnými ozářenými a neozářenými kotouči a samozřejmě rozdíl byl nulový. Protože ale autor zlepšováku byl z ministerstva, opakovala se celá ta zkouška několikrát. Problémy s píchačkami nebo jemným brusivem, problémy kolegy Jirky Tomana a další musím už vynechat.

Snad se musím zmínit o tom, jak jsme byli na dovolené u Balatonu, jak nás zaskočil na Nový rok mimořádný mráz a jak v roce 1979 nastoupil Ríša do školy a Iva přešla na zdrávku v Praze.Tak tedy po přistěhování rodiny jsem přešel do pedologické laboratoře v ÚHUL (pedologická laboratoř se zabývá zkoumáním půdy, v tomto případě lesní). Laboratoř sestávala z vedoucího a asi čtyř laborantek, pracujících převážně zastaralými klasickými metodami. Po krátkém zapracování jsem se stal šéfem této laboratoře, a protože se poměry trochu vylepšily, mohl jsem postupně obměňovat přístrojové vybavení za modernější. Musel jsem jednat s řadou západních výrobců a v roce 1983 dokonce absolvovat čtrnáctidenní školení ve Švýcarsku (to by stálo za samostatné vyprávění o technických, politických i jiných problémech – o s tom snad až někdy jindy). Na zámku jsme zůstali asi do roku 1992, kdy jsme přešli do nové budovy blízko zdymadla. Že mezitím proběhla sametová revoluce nemusím připomínat. Pro mě to znamenalo možnost odejít do důchodu dříve než v šedesáti, ale protože jsem se ještě necítil jako důchodce, pracoval jsem v laboratoři dále. Byla to celkem pohoda, protože většinu nových metod jsem předtím sám zaváděl. Důchod mi vypočítali podle mého posledního vojenského platu, povýšili mě na podplukovníka v záloze a dali mi medaili "Za zásluhy o výstavbu armády" (asi protože jsem jí přes dvacet let nemohl škodit). Na domě doma jsem postupně vyměnil střechu na koupelně, zřídil dílnu v místě dřívějšího kozího chlívku, zařídil zalévání zahrady a v bývalém bufetu postavil krb. Později jsem ještě zprovoznil dvě místnosti na půdě. Iva se v roce 1984 vdala (rok před tím odmaturovala a nastoupila do práce v ÚHUL u mě v laboratoři). Ríša v roce 1987 nastoupil na chemickou průmyslovku v pražské Křemencové ulici. Bohužel ve třetím ročníku musil školu přerušit, přešel na odborné učiliště a teprve v roce 1994 maturoval. Mezitím v roce 1990 zemřela moje matka. Dovolené jsme trávili v těch letech různě: Balaton, Lipno, chata Červený kohout, Umag, Španělsko atd. atd. V roce 1995 jsme místo uhlí začali topit elektrokotlem. Od 1. 1. 2002 jsem odešel definitivně do důchodu. Hela odešla do důchodu někdy v roce 1995, a také řadu let pracovala jednak v nemocnici, jednak na finančním úřadě ve Staré Boleslavi. Definitivně přestala pracovat krátce po mě. Další léta jsme žili jako důchodci v domě č. 809, a to až do roku 2014. V prosinci toho roku jsme se přestěhovali do domu s pečovatelskou službou do ulice 17. listopadu ve Staré Boleslavi, kde žijeme dodnes. Odtud jsme měli také poslední dovolenou, v zámku Loučeň, kterou nám darovaly naše děti. Vnoučat dnes máme 8 a pravnoučat zatím jen 6 (a sedmé na cestě). Žijeme, ale jako všichni důchodci často navštěvujeme lékaře, a i pro nás platí, že když se stařec (stařena) ráno probudí a nic mu není, znamená to, že v noci umřel. Snad bych měl dodat, že až sem jsem došel začátkem ledna 2017. Zde musím upozornit, že v tomto počítači existují i další kapitoly o mojem životě: o plavání, o skautingu a o dovolených, a jestli se k tomu dostanu možná i další, třeba o dávných láskách.