(Martin HŮRKA, Vykáň a třicetiletá válka, Zpravodaj OÚ Vykáň, 2012, č. 1)

Třicetiletá válka znamenala patrně nejhorší období, kterým si naše kraje v minulosti musely projít. Zdejší část Polabí ve středu země nedaleko Prahy byla oblastí, která trpěla nepředstavitelně. Mnoho vsí spustlo, i některá města či městečka ležela vypálena v troskách. V samotné Vykáni se před válkou hospodařilo na přibližně 20 gruntech, ovšem během válečných let došlo k vypálení, poplenění a opuštění více než poloviny z nich. Některé blízké vsi dopadly ještě hůře. Bříství, Tlustovousy, Horoušany, Nehvízdky a v podstatě i Černíky jsou v polovině 17. století, tj. nedlouho po uzavření vestfálského míru, registrovány jako zcela pusté vsi bez jediného fungujícího hospodářství. I ve Vyšehořovicích, Kozovazech, Mochově, Nehvizdech v této době vidíme řadu pustých gruntů. Je možné, že tyto obce byly postiženy obdobně jako vsi z prvního výčtu, ovšem díky lepší poloze, příhodnějším dopravním a jiným, nám dnes neznámým, podmínkám u nich došlo k rychlejší obnově a znovuosídlení. Na dokreslení válečného zmaru vzpomeňme situaci blízkých měst – Českého Brodu a Čelákovic. Jejich městské knihy a úřední listiny dávají barvitý obraz tehdejšího stavu. Ve vylidněném a pobořeném Českém Brodě přežívaly zbytky obyvatelstva ve sklepích, prakticky pusté se v jeden okamžik ocitlo i městečko Čelákovice. Ve válce opakovaně drancovaly obě válčící strany. Čelákovický Ježdíkům manuál nám podává mnohá unikátní autentická líčení. Vyberme si namátkou jedno ze zimy přelomu let 1640/1641: „Dnes se přihnali rejthaři od Nehvizd a Šestajovic. S lidmi zde ne křesťansky, ale pohansky nakládali, zouvali je a do naha svklékali, neslyšeli žádné prosby starých ani mladých, takže je o všecko, co si chudobně opatřili, zas připravili. Nemohouce toto tyranství již snášeti, utekli nazí na životě jen nějakou potrhanou plachetkou přikrytí, v sněhu a ledu mezi lesy. Tam musili přes tři hodiny v mrazu stát…Vojáci sebrali obilí, chleby, šaty, peřiny, ve mlýně i obilí, které tam bylo pro čeleď z brandýského panství“.

Situaci ve Vykáni máme to štěstí sledovat díky dvěma unikátně dochovaným pramenům – registrům gruntovní rychty mochovské (1567-1630) se záznamy ke vsím Mochov, Kozovazy a Vykáň a samostatné vykáňské gruntovní knize (1542-1672). V obou knihách jsou vepsané různé údaje k jednotlivým gruntům od splátek úroků, přes převody majetků, svatební a jiné smlouvy až po např. záznamy o dluzích. Jako příklad si uveďme grunt rodu Teplíků, jemuž mimo jiné náležela louka se studánkou u Kozovaz, jež do dnešních dob se slove studánkou Teplíkovou. V posledních letech před válkou ještě čteme o čilém hospodářském ruchu usedlosti, jež se skrývá pod dnešním čp. 29. Roku 1612 se na gruntě mimo jiné nalézaly 3 tažné klisny, 2 dvouleté hřebice, 3 krávy, 2 jalovice, 11 ovcí, 7 prasat, 20 slepic s kohoutem, 5 hus s husákem, 2 vozy, 2 brány a jeden pluh. Dozvídáme se o rodinných poměrech a komu všemu dlužil Kašpar Teplík. Namátkou si uveďme několik položek: záduší vykáňskému, paní Dorotě za pivo, Janovi dolejšímu krčmáři do Břežan, Bartoňovi do Tatec, Staňkovi do Vyšerovic, Měšťánkovi do Přerova za ječmen, paní Hlavce do Nymburka za žito, Adamovi do Mochova, panu Kunstátovi za ječmen, Dvořákovi Vyšerovskému za žito, vyšerovskému rychtáři Václavovi za žito, přerovskému kováři od díla, Skřivance do skály horoušanské a mnohým dalším. Roku 1631 se již setkáme jen s torzem původního lesku. Grunt byl totiž „od soldátův spálený“.

Martin Hůrka

Prameny a literatura:

• Haasová-Jelínková, M. (ed.): Berní rula, sv. 18 - kraj kouřimský, část 1, Praha 1952, s. 331-336.
• Kypta, J. – Šulc, J. – Veselý, J.: Pozdně gotické kamenické prvky ve venkovských usedlostech na Nymbursku (Vykáň, Černíky a Kounice). In: Průzkumy památek, 2005, roč. 12, č. 2, s. 97-120.
• Vlasák, E.: Čelákovický Ježdíkův manuál. In: Středočeský sborník historický, 1971, roč. 6, s. 55-67.
• SOA v Praze, VS Kounice, inv. č. 316, Gruntovní kniha Vykáň (1542-1672).
• SOA v Praze, VS Brandýs nad Labem, inv. č. 5722, Registra gruntovní rychty mochovské (1567-1630).