(Kateřina KLICPEROVÁ, Vůně (nejen) staroboleslavského perníku, Městské listy Brandýsa n. L.-St. Boleslavi, prosinec 2020, s. 26)

Sladká chuť, vůně koření a medu. S blížícím se koncem roku mnoho našich domácností provoní příprava perníčků. Pojďme nahlédnout do historie perníkářského řemesla, která se dotkla i našeho města.

Pečivo z medu a mouky znali již ve starém Egyptě i antickém Řecku a Římě. K nám se perník dostal ze sousedního Německa, kde se ve 13. století stal hlavním perníkářským centrem Norimberk. První písemné zmínky o perníku v Čechách pocházejí z roku 1335 z Turnova, kde se prodával o posvícení. Perníkářství bylo do 18. století řemeslem vyrábějícím zboží určené jen nejbohatším vrstvám. Luxus perníkářských výrobků spočíval zejména v používání exotického koření. Každý perníkář si míchal vlastní směs koření. Nejčastěji se používal anýz, badyán, fenykl, skořice, zázvor, ale také pepř, který patřil k nejvzácnějším. Pravděpodobně i český název perník vznikl ze slova peprník odvozeného od přídavného jména peprný.Vždyť i v němčině je jeden z výrazů pro perník právě Pfefferkuchen, doslova pepřový koláč. Perníkářských mistrů nebylo mnoho, a tak se sdružovali do společných cechů, nejčastěji s pekaři, koláčníky nebo mlynáři.

Podle písemných pramenů je existence perníkářův Brandýse doložena v brandýské pamětní knize z roku 1659, kdy spojený cech brandýských pekařů a perníkářů získal cechovní řád, který obsahoval 41 artikulí (článků). Byl vypracován podle řádu pekařů a perníkářů Nového Města pražského. Ve druhé polovině 19. století navázala na tradici brandýského cechu perníkářského rodina Schütznerů ze Staré Boleslavi. Její působení začíná příchodem perníkářského mistra Jana Schütznera z Telče, kde se roku 1825 narodil. Usadil se v domě č. 137, těsně za staroboleslavským mariánským kostelem. Z generací následujících, jež pokračovaly v tradici svého zakladatele, vynikl zvláště Josef Šicner, který začal psát své jméno česky. Svému řemeslu dobře rozuměl, o čemž svědčí i to, že si sám psal recepty na perníky. Jejich fotokopie jsou dodnes uloženy v archivu našeho muzea. Ze vzpomínek paní Marie Tesařové, dcery Josefa Šicnera, víme, že práce perníkáře byla velice namáhavá a byla rozvržena po celý rok. Každou neděli, počínaje květnem, přišli do Boleslavi poutníci. Procesí vyvrcholila týden po hlavní pouti, která byla 15. srpna, kdy přišli poutníci až od Nymburka a Čáslavi. Perníky z poutí se používaly většinou jako dárek, upomínka, dekorace. Byly dostupnou sladkostí. Nejen archiválie a písemnosti nám přibližují podrobnosti o perníkářském řemesle, ale také dochované inventáře perníkářských dílen. K nejzajímavější součásti patřily dřevěné formy na perník, takzvané kadluby. Ve sbírkách Oblastního muzea v Brandýse se nachází 40 těchto forem, z nichž převážná většina (37) pochází právě od rodiny Šicnerů. Část získalo muzeum koupí v roce 1937, další část darem v šedesátých letech 20. století. Náměty vyobrazené na formách můžeme rozdělit do dvou základních oblastí. Jsou to motivy s tematikou náboženskou a motivy světské. Mezi náboženské motivy staroboleslavského souboru patří náměty vztahující se k tomuto poutnímu místu, zobrazení sv. Václava, Panny Marie s Ježíškem v náručí, mariánského reliéfu Madony s oltářem. Převážnou většinu zastupuje tematika světská. Jsou to jednak figurální motivy – dáma, voják, kominík, miminko. Mezi ně patří i nejstarší oboustranná datovaná forma souboru z roku 1774, znázorňující šaška a selku s miminkem v náručí. Na dalších můžeme najít zobrazení věcí z každodenního života – fajfku, skřipec nebo koně, nepostradatelnou součást venkovského hospodářství. Zajímavostí jsou pak formy na takzvané drůbeřky – perníky, které nebyly určeny k jídlu, ale jako hračky pro děti. Byly trojrozměrné a slepovaly se z jednotlivých dílů. Tak mohla vzniknout například kolébka nebo domeček. Oblastní muzeum je bohužel v této době pro návštěvníky uzavřeno. Berte ale tyto řádky jako pozvánku na stejnojmennou výstavu o pernících a perníkářích. Pilně na ní pracujeme a těšíme se, až se na ní budete moci podívat, ať už to bude v předvánočním čase, nebo v novém roce.

Foto:

1) Dům rodiny Šicnerů ve Staré Boleslavi čp. 137. Archiv OMPV.

2) Kadlub zobrazující selku s miminkem z roku 1774. Sbírky OMPV.