(Martin HŮRKA, Toulky po Vyšehořovicích koncem 18. století, Pohled do minulosti Vyšehořovic. Sborníček vydaný při příležitosti 6. ročníku historických slavností na vyšehořovické tvrzi, Vyšehořovice 2013, s. 7-16)

K Vyšehořovicím se nám dochovala mapa z roku 1779 od Karla Rudzinského uložená ve Státním oblastním archivu v Praze.[1] Za pomoci této mapy, údajů josefínského katastru, gruntovních knih a farní kroniky si můžeme udělat poměrně přesný obrázek o podobě Vyšehořovic a zdejšího okolí na konci 18. století včetně pomístních názvů jednotlivých poloh (polí, luk, cest,…). Pojďme se tedy vydat na „fiktivní“ procházku po Vyšehořovicích konce 18. věku.

Okolí Vyšehořovic koncem 18. století

Než-li zavítáme do obce samé, budeme se potulovat po polích, lukách a stráních jejího okolí, jemuž dominuje malebné údolí s potokem Výmolou. Tento vodní tok vstupoval do vyšehořovického „katastru“ ve stejných místech jako dnes, ovšem jeho soutok s Jirenským potokem se nalézal až přibližně 250 metrů dále po proudu. Na mapě vidíme v těchto místech zakreslenou hráz, a hle, pole nad vrchnostenskou loukou a hrází se nazývá „U strhaného rybníku“. Název i vyobrazení hráze odkazují na nějaké starší vodní dílo, tj. rybník při soutoku Jirenského potoka a Výmoly, který v 18. století již neexistoval (dle všeho musel zaniknout již někdy v době před rokem 1689)[2]. Paměť na něho se alespoň uchovala v myslích lidí skrze označení nad ním ležícího pole,[3] koncem 18. století v držbě rodiny Kodešů. Dnes po hrázi není na údolních lukách ani památky.

Jiný rybník, ovšem v 18. století ještě existující (i když v sešlém stavu), se nalézal výše proti proudu Jirenského potoka, již na katastru Horoušan. Jmenoval se „Nohavička“, koncem středověku je zmiňován též pod názvem „Dlouhý rybník“.[4] Jeho hráz tvořila hranici mezi horoušanským a vyšehořovickým katastrem a vedla po ní cesta (s jednoobloukovým klenutým kamenným mostem přes výpusť) z Tlustovous do nehvizdských skal. Zde se setkáváme s názvy luk „Pod hrází“, „Pod hrází vedle panskýho“ a polností „U Nohavičky“ či „Nad Nohavičkou“.

Vydáváme se na sever, směrem k nehvizdským skalám, překročíme cestu od Vyšehořovic (tehdy Vyšerovic)[5] do Horoušan a vystoupáme mírný svah, brzy se po naší levé ruce objeví pole „U Kloučku“. Klouček býval lesíkem na pozemcích patřících k Horoušanům. Zmiňován je již v pozdním středověku.[6] Těsně sousedil s prostorem středověkých horoušanských pískovcových lomů, z nichž se dobýval kámen na rozličné pražské stavby (k otevření jednoho z horoušanských lomů se dokonce dochoval záznam již z 2. poloviny 14. století v účtech vedených při stavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě)[7].

Hledíme kupředu k nehvizdským skalám, vlevo Klouček, vpravo četné pozemky označené jako „Na skalkách“ či „Na skalce“. Názvy sami odhalují, čím se zde v minulých dobách terén vyznačoval. Vyhlášeným pískovcem je zdejší oblast pověstná, další lomy jsou i jihozápadně od vsi nad svahem údolí Výmoly, ale zejména také na sousedních katastrech Horoušan a Nehvizd.[8]

O něco severněji přicházíme k cestě vedoucí z Vyšehořovic směrem k nehvizdským skalám. Od cesty se na obě strany rozebíhají úzké pruhy rustikálních pozemků - polí obdělávaných zdejšími obyvateli ve vlastní režii. Ty jižně od cesty se nazývají „K Jirnám“, severně pak „U jirenský cesty“, nejvzdálenější pole „U jirenský cesty ke skále“. Tyto polní tratě představují nejkompaktnější a nejpravidelnější shluk poddanských polností v celém katastru, příhodně rozložených vůči přístupové cestě (cesta z Vyšehořovic do nehvizdských lomů a dále do Jiren). Cesta je označena jako jirenská, což může ukazovat na její původní primární smysl – spojení Vyšehořovic s Jirnami. Od nehvizdských skal dále přesně kopíruje hranu vyvýšeniny.[9] Postupovala tak dopravně velice příhodnou polohou, kde cestující tolik netrpěli podmáčeností terénu.[10] My však pokračujme dále severním směrem v našem kličkování na mezích ohraničujících zdejší pole.[11] Namíříme si to přes polohu „V trativodech“, po levé ruce slavné nehvizdské skály, ještě před nimi pole „U skály“, „Ke skále“ „U nehvizdský skály“, „U Nehvizd“, „K Nehvizdům u skály“, jdeme dále na sever až k tzv. „Psímu poli“.[12] To leží již bezprostředně u cesty z Vyšehořovic do Nehvízdek. Ještě hodíme okem po otevřeném kamenolomu, který k cestě přiléhá ze severní strany[13], a obracíme se k východu. Z hlavní cesty ovšem rychle zpátky do polí – k dalšímu pozemku využívanému k získávání surovin. Nalézá se u Kozovaz. Cestou ještě mineme či překročíme polohy „K dubinám“, „Na sekeře“, „Nad kozovazskou cestou“ a „U hliništěte“. A snad právě dále na mapě vykreslený lůmek při cestě z Vyšehořovic do Kozovaz byl užíván k odběru hlíny – jílu, od čehož pak pošel název.[14] Nalézá se při rozcestí, kde se kříží cesty z Kozovaz do Nehvizd a z Vyšehořovic do Mochova.[15] O několik desítek sáhů dále, již na kozovazských pozemcích vidíme další rozcestí, toto ovšem s křížkem. Jedná se o rozcestí cest z Kozovaz do Čelákovic a té, na které stojíme, tj. z Vyšehořovic do Mochova.[16]

My si křížek prohlédneme pouze z povzdálí a od „Hliništěte“ zamíříme hlubokým úvozem do vsi Kozovaz, mineme první statky a u zvoničky – dvojáku[17] se pozdravíme s místními sedláky, je to tu selská zemědělská ves, mají tu i mlýn. Využijeme příležitosti a ptáme se, jak by se dalo dostat zpět na vyšehořovická pole. Je nám ukázáno místo mezi domy trochu níže, kde začíná polní pěšina směřující přímo k Vyšehořovicím. Projdeme mezi domky a zahradami a před sebou máme pěšinu vedoucí kolem polí „U kozovazský pěšinky“, „Na sedmi záhonech“, „Na krchově“, „Na kratinách“, poté se stáčí ve směru polohy „Na kopečku“, kam však již nedorazí. Přímý průběh této pěšiny je rušen až těsně u Vyšehořovic polem „Za humny“, které se do ní nepřirozeně „zakusuje“, ještě před tím se však cestička začíná stáčet přímo k poslednímu domu „Na kopečku“. Je tedy možné, že v dávných dobách, před rozrůstáním vsi, zde pěšina mohla ústit přímo do vsi. My se tudy nyní ale dále již dostat nemůžeme, a stejně je ještě čas pochodit po východním okolí obce. Žízeň se ovšem dostavila. Nuže se vydáváme přímo k potoku přes pole „Na krchově“, „U trní“ a „U proutku“. Osvěžíme nohy v příjemně chladivé vodě údolím pádící Výmoly. Tento její úsek je poměrně rovný, ale trochu výše proti proudu je to samá zákruta, tůňka, potok „běhá“ od jedné strany údolí k druhé. Chystáme se pít, ale z louky za potokem na nás sedlák kosící trávu volá, jestli nechceme raději vyzkoušet vodu zdejší vyhlášené studánky. Je prý kousek dál po proudu. Říkají jí Teplíkova a i ona louka, kde se právě sedlák při hovoru s námi pustil do broušení kosy, se jmenuje „U Teplíkovy studánky“ a další za ní v mírném svahu „Nad Teplíkovou studánkou“. Louku s na povrch vytékajícím pramenem údajně vlastnil v 16. století jakýsi Teplík z Vykáně.[18] Zápisy ve staré vykáňské gruntovní knize[19] skutečně pojednávají o vykáňském gruntu s tehdejším číslem 11 jako o hospodářství rodiny Teplíků.[20] Roku 1568 ho drží Pavel Teplík. Ten s manželkou Dorotou vychoval syna Kašpara. Kašpar Teplík jakožto jediný potomek výše jmenovaných rodičů roku 1609 zdědil dotčený grunt. Posléze nastalo několik majetkových změn, až se v držbě statku roku 1631 objevuje znovu člen Teplíkova rodu Pavel (patrně Kašparův syn), který ho musel znovu vystavět, neboť byl „od soldátův spálený“. Tři generace Teplíků z 16. a 17. století tedy skutečně mohly dát jméno studánce u Kozovaz.

Poděkujeme za radu, ale u Kozovaz jsme už byli, nyní se raději vydáme proti proudu, však ona se tam zajisté nějaká studánka také najde.[21] Směřujeme k mostu, vlevo míjíme pozemky „U bažantnice“, „Na Vykáňsku“, „V močálkách“. Most je to kamenný, má jeden oblouk a zdá se trochu sešlý.[22] Nás zaujme ale něco jiného, samota ležící proti proudu nad Výmolou na samém konci panského lesa. Pokračujeme po cestě až k pískovcovému rozcestníku s tesanými šipkami a nápisy: „Do Vykáně“, „Do Kozovaz“ a „Do Břežan“[23], zahneme doleva na cestu do Břežan, překročíme potok a již stojíme před bývalou panskou myslivnou, která tu jakoby pomyslně střeží úžlabinu, tou břežanská cesta pokračuje dále do polí. Nahoře na kopci se rozléhají pozemky označované jako „Na žlabinách“, „Na stráni“, „Za strání na velkým kupě“, „Nad fořtovnou“, „Nad studánkou“, „Nad nadávkou“, „Nad obcí“, „Na Svědčí hůře“ a další.

Nedávno, roku 1790, starou myslivnu vrchnost prodala Janu Glanzovi za 340 zlatých.[24] Stojí tu u táhlého lesa, který doléhá až k hranici pozemku. Zalesněná „Stráň vyšehořovská“ se táhla k západu již přinejmenším koncem středověku.[25] Mapa z roku 1779 odhaluje pravidelné lesní průseky odkazující na intenzivní hospodářské využívání. Účelem takovýchto průseků byla ochrana proti šíření požárů a usnadnění přístupu do všech částí lesa. Myslivna je skoro celá ze dřeva vystavěná. Skládá se ze světnice, předsíně, kuchyně, 2 komor, chléva a sklepa, u ní dvůr se studní, dále od kamene zděná stodola a sýpka. Areál je ohražen zdí, vejít lze dle libosti bránou pro vozy či brankou pro pěší.[26] Pěkná, tichá samota.[27] Dále lesem již nepůjdeme, zamíříme si to přímo směrem do vsi.

toulky

Ves Vyšehořovice koncem 18. století

Ještě před vesnicí stojí trochu stranou nad údolím areál kovárny. Její mírně od vsi odtržená poloha je výhodná z hlediska prevence požáru, se kterým se v podobných objektem, kde je práce s ohněm a žhavým uhlím na denním pořádku, muselo přeci jen více počítat. Jedná se o panskou kovárnu roku 1778 emfiteuticky prodanou Václavu Erbenovi, posléze roku 1793 Václavu Šťastnému.[28] Světnice je roubená, dřevo má dobré tepelné vlastnosti a obydlí i lépe „dýchá“, ostatní části jsou však vystavěné z kamene. Za zmínku stojí kovářská dílna a naproti obytné části (a dílně) ležící komůrka s uskladněným uhlím.[29] Je to uhlí dřevěné, vyrobené pomalým doutnáním dřeva v milířích.[30] Kovárna leží při rozcestí, od cesty z Vyšehořovic na Vykáň se zde odpojuje cesta vedoucí do vyšehořovických pískovcových skal ve svahu nad Výmolou. Kdybychom se po ní vydali, hned tu zkraje bychom se ocitli v místě zvaném „U průhona“ nebo „V průhoně“. Dobytek se tudy prohání na pastvu směrem do údolí k Výmole.

Západně od kovárny se nalézá vrchnostenský rybník, za ním už jsou pak vlastní Vyšehořovice. Původně, jak hovoří záznam z konce 17. století, se jednalo se o výtažní rybník na 30 kop[31] (v zápise Desk zemských z totožné doby uvedeno 15 kop)[32]. Okolí rybníka nese název „Vohrada“, „Na vohradě“. Název samotný prozrazuje existenci nějakého výraznějšího ohrazení, ohrady.[33] Ta zde skutečně obepíná rozlehlou panskou zahradu.

Po cestě do vsi onu zahradu obcházíme, míjíme rybník a obecní pastoušku a už stojíme na rozlehlé návsi s obecní „louží“ a sochou sv. Jana Nepomuckého uprostřed, vpravo poplužní dvůr, vlevo se nachází starý církevní areál. Vydejme se nejprve tímto směrem k faře. Samostatná farnost zde byla obnovena teprve nedávno – koncem roku 1761. Katoličtí faráři zde působili již ve středověku, pak ale přišli husitské války, které znamenaly první přerušení výkonu duchovní správy, později se sem kněží vrátili, jakou víru hlásali, se však již neví. K dalšímu opuštění zdejší fary došlo již v době před třicetiletou válkou, jak nás o tom zpravuje např. zápis z roku 1605.[34] V něm nehvizdský farář u své nehvizdské fary uvádí také kostel „filiální [ve] Vyšerovicích…založení S[vatéh]o Martina. Posvěcení se připo[míná] v neděli následující. Někdy tu faráře chovali, faru mají příhodnou, desátky za ní mi zůstávají, rolí sedláci užívají,…“. Během třicetileté války ves, obdobně jako další lokality v regionu, značně utrpěla. V záznamu nedatované vizitace (snad někdy kolem roku 1630) se již o stavu vsi hovoří v jiném duchu: „Kostel filiální přináležící k městys Velkých Nehvizd od starodávna. Něco se rolí nachází, ale že ta ves z gruntu od Polákův vypálena j[es]t a lidé v ní zmordovaný, jak sousedský, tak i zádušní roli ladem spuštěné leží.“[35] Později ves připadla pod duchovní správu fary v Bříství. Po osamostatnění o Vánocích 1761 k vyšehořovické faře připadly obce Vykáň s filiálním kostelem sv. Havla, Kozovazy a Horoušany. Současně byl postaven farní dům, snad v místech, kde kdysi objekt sloužící podobným účelům stával. Do osamostatnění farnosti byl sice kostel k církevním obřadům kontinuálně využíván, ale značná část křtů a oddavek probíhala v Bříství, někdy i v Mochově a výjimečně ve Vykáni. Na místní hřbitov doposud byli pohřbíváni obyvatelé zdejší vsi a sousedních Kozovaz, po roce 1762 pak přibyli lidé z Horoušan.[36]

Prvním zdejším farářem obnovené fary se stal Jan Kouřil.[37] Následujícího roku ovšem ve svých 46 letech zemřel. Krátká poznámka v nejstarší vyšehořovické matrice přibližuje místo hrobu dotyčného, „…jehož tělo ctihodným panem Františkem Pečeným, duchovním správcem tuklatským a kanovníkem vyšehradským, poblíž katedry jest pohřbeno v kostele sv. Martina.“[38] Můžeme ho tak považovat za patrně posledního člověka, jemuž se dostalo cti být pohřben přímo ve vnitřním prostoru starého románsko-gotického chrámu.

Nedlouho po osamostatnění fary přestal starý kostel vyhovovat a bylo přikročeno k výstavbě nového barokního kostela (1769-1770), přičemž loď starého románsko-gotického svatostánku byla ubourána. Na novou stavbu přispěla taktéž majitelka panství – Marie Terezie Savojská, roz. kněžna z Lichtenštejna, částkou 4.463 zlatých.[39] Z původního kostela zůstal jen presbytář a věž zakomponovaná do objektu stavby nové. Při přestavbě došlo údajně ke zničení letitých náhrobních kamenů: „V starém chrámu měly býti znamenité a starožitné náhrobní kameny ve zdi stojmo i v podlaze. Bohu žel!, stavitelský mistr ve své hlouposti a ziskuchtivosti dal je otlouci a použil jich co staviva do zdí k chrámu novému.“[40]

Posledním zajímavým objektem církevní části Vyšehořovic je na farním dvorku položená goticko-renezanční zvonice,[41] na tu se však podíváme někdy jindy, až bude více času.

Při druhé, severní straně návsi vidíme mohutnou stavbu tvrze. Nyní na konci 18. století využívána správou lichtenštejnského kounického panství k hospodářským potřebám poplužního dvora. Koncem 17. století vypadal areál následovně: „V poplužním dvoře po levé ruce jest stáj pro krávy, o něco dále stodola o třech mlatech, před ní chlév pro prasata, na druhé straně k zahradě tři stáje a kolny. Dále jsou dva ovčíny s obydlím ovčáka." Vlastní tvrz tehdy byla viděna jako „od kamene vystavěná, šindelem krytá, v jejímž spodním a horním patře jest šest klenutých místností, [dále] jeden sklep, ve kterém [se nalézá] haltýř na ryby, poté několik světnic, komor a kuchyně, také ratejna. Item o samotě [stojící] věž, ve které [se nalézají] tři [patra] sýpky a vespod kurník."[42]

Přímo před dvorem, vlastně ještě na jeho pozemku, se nalézá školní budova. Popud k založení školy dala v polovině ledna 1762, tj. jen několik týdnů po obnovení fary, opět Marie Terezie Savojská. Z nadační listiny vyplývá neutěšený stav vzdělání na venkově: „…v kraji kouřimském ležícím panství kounickém pro 2 městysy a 8 vesnic dosud jen jeden učitel v Kounicích ustanoven byl, kamž dítky poddaných, aby se sv. náboženství, pak psaní a čtení naučily, pro vzdálenost na hodinu cesty i více přicházeti nemohou, a proto jich velmi málo z nedostatku učitelů v náboženství a v čtení vycvičeno jest…“, a tudíž bylo rozhodnuto „…ještě jiné dvě [školy], totiž ve Vyšehořovicích a v městysi Mochově na ten způsob dobrovolně zříditi, aby od tamních učitelů dítky všech poddaných beze všeho dalšího placení v křesťanském náboženství, čtení, psaní a počítání vycvičeny býti mohly.“[43] Škola je malým domkem, ve kterém se nalézá jen skrovná světnice, malá síň a kuchyňka. Ve světnici, kde děti se učí, učitel zároveň spí, má zde svou postel, šatní skříň a vůbec všechny své věci. Místo oken prkýnka mechem obložená.[44]

Již je však pozdní odpoledne, slunce se pomalu blíží k obzoru a dostavil se i pořádný hlad. Čas právě tak zakončit naši procházku v místním hostinci, kde jistě bude možno sehnat nocleh. Hostinec se nachází na samém konci návsi, vlastně ji od západu uzavírá.[45] Sestává se z jedné šenkovny[46] s malou uzavíratelnou komůrkou, dále je zde k vidění komora, předsíň, kuchyně, dřevník, chlév pro krávy, větší stáj pro koně, stodola a ještě jeden chlívek. Přímo pod šenkovnou se nalézá jeden pivní sklep a jedna lednice. Vše je vystavěno z kamene. Dvůr, který obepíná vysoká ohradní zeď, zde mají průjezdní, to aby se koňské povozy nemusely složitě otáčet. Do dvora tak jednou branou vjedou, druhou na protilehlé straně zase pohodlně vyjedou (obě brány jsou přitom pěkné, klenuté).[47] K hostinci náleží přilehlá rozlehlá zahrada s malým domkem na sušení ovoce a studánkou. Šenkýř Tykač[48] nám vše ukáže, ještě než se večer začnou scházet místní kameníci, kteří pak svými historkami baví hostinskou společnost.

Martin Hůrka, historik OMPV


[1] Mapa Vyšehořovic z r. 1779. Státní oblastní archiv v Praze (dále SOA v Praze), Velkostatek Kounice (dále VS Kounice), inv. č. 300.

[2] PRÁŠEK, J. V.: Urbář kounický. In: Agrární archiv, 1919, roč. 6, s. 93.

[3] O rybníku viz též HŮRKA, M.: Vyšehořovice a voda. Nerealizovaná stavba mlýna, neznámý rybník a obecné vodní poměry v historii obce. In: Studie a zprávy, 2012, roč. 2, s. 87-93.

[4] TEIGE, J. (ed.): Zprávy o statcích a přech venkovských z archivu města Prahy, L-Z (Archiv český, sv. 28), Praha 1912, s. 157. Těleso této hráze se dochovalo dodnes i s v současné době značně zarostlou cestou, která je příležitostně využívána jako nelegální skládka.

[5] V 18. a 19. století se pro ves obecně užíval název Vyšerovice. Po vzniku Československa byl název (obdobně jako u celé řady další obcí) úředně upraven na historicky správnější Vyšehořovice, neboť takto ves zmiňují středověké prameny.

[6] TEIGE, J. (ed.): Zprávy o statcích, s. 157. Dnes jsou z tohoto háje dochované jen mizivé relikty, ale ještě před několika desetiletími byl spolu s bezprostředně sousedícími starými nehvizdsko-horoušanskými pískovcovými lomy, do jejichž k těžbě již neužívaných okrajových částí prorůstal, vyhledávaným rejdištěm vyšehořovických i horoušanských dětí.

[7] NEUWIRTH, J. (ed.): Die Wochenrechnungen und der Betrieb des Prager Dombaues in den Jahren 1372-1378, Praha 1890, s. 36-37 a SUCHÝ, M.: Stavba svatovítské katedrály v letech 1372-1378, díl I. In: Castrum Pragense 5, Praha 2003, s. 13. Háj Klouček byl později vykácen, v dnešní době se v jeho místech opět nalézají malé zalesněné plochy.

[8] Více k těžbě kamene ve zdejší oblasti viz HŮRKA, M.: Vyšehořovické kamenolomy. In: Středočeský vlastivědný sborník, 2010, roč. 28, s. 69-90.

[9] Což je dobře patrně např. na mapách II. a III. vojenského mapování.

[10] Cesta dnes již neexistuje. Objevily se úvahy o jejím významu i v rámci širšího regionu (viz JEČNÝ, H.: Staré cesty v pražské krajině. In: Ochrana památek – sborník Klubu za starou Prahu, Praha 1959, s. 40 a 44), přestože je třeba přistupovat k takovýmto dosud nedostatečně probádaným otázkám obezřetně, je faktem, že půdorys Vyšehořovic, orientace její návsi a zdejších středověkých objektů, údaje z dochovaných (sice pochopitelně novověkých) map o místních cestách, odkazují na východo-západní (západo-východní) směr jakožto hlavní zdejší komunikační trasu. Východním směrem bylo hlavní dopravní spojení Vyšehořovice-Vykáň-Český Brod. V západním směru měla ve starších dobách snad svůj význam trasa Vyšehořovice-Jirny-Praha, pro novověk se L. Štěpánek snažil doložit též důležitost cesty Vyšehořovice-Toušeň-Brandýs nad Labem (ŠTĚPÁNEK, L.: Rozcestník od Nehvizd ve vztahu k starým dopravním trasám. In: Vlastivědný zpravodaj Polabí, 1979, roč. 19, č. 5-6, s. 116-120).

[11] Díky nim si botky zase tolik neumažeme, jak by tomu bylo dnes na onom obrovském lánu, který toto území nyní pokrývá.

[12] Přes silnici naproti dnešnímu hnojišti.

[13] Kamenolom se nalézal v místech dnešní sníženiny při mírném záhybu silnice Vyšehořovice-Čelákovice mezi hnojištěm a dálnicí. Mapa z roku 1779 tak poskytuje další cenný údaj k historii místní těžby.

[14] V těchto místech se o více než sto let později o těžbu jílů nepříliš úspěšně pokoušela firma Bratří Wolfové ze Žatce (VACHTL, J.: Ložiska cenomanských jílovců v Čechách a na Moravě – část III. Vyšehořovicko, Černokostelecko a okolí Uhlířských Janovic, Praha 1962, s. 31). Těžba jílů byla v oblasti Vyšehořovic a Kozovaz od konce 19. století velmi čilá a v podstatě pokračuje dodnes v prostoru mezi Horoušany a Nehvizdy.

[15] Dnes cesty již neexistují, pouze zde zahýbá silnice z Vyšehořovic do Kozovaz.

[16] Dnes zde neexistuje ani jedna ze jmenovaných cest. Samotný kamenný kříž s korpusem Ježíše Krista byl během polních prací v květnu 1957 zničen (ŠPAČEK, J. – SKRUŽNÝ, L.: Kříže, boží muka, kapličky a jiné drobné historické stavby a plastiky v Čelákovicích a jejich okolí. In: 100 let Městského muzea v Čelákovicích, Čelákovice 2004, s. 344-345 a 440).

[17] Roku 1972 přenesena do skanzenu v Přerově nad Labem. Více ke zvoničce viz ŠPAČEK, J. – SKRUŽNÝ, L.: Kříže, boží muka, kapličky, s. 344 a 440.

[18] KADEŘÁVEK F.: O Vykáni z minulosti. In: Pod Lipany, 1924, roč. 4, č. 1, s. 4 viz poznámka.

[19] Gruntovní kniha Vykáň (1542-1672), fol. 91-95. SOA v Praze, VS Kounice, karton č. 224, inv. č. 316.

[20] Dnes tento statek najdeme ve Vykáni pod čp. 29.

[21] V 18. století i v dobách nedávných na svazích údolí Výmoly vyvěraly více či méně udržované prameny na různých místech, i dnes velkou část z nich lze nalézt, není o ně ovšem pečováno a přístup bývá značně ztížen divokým porostem.

[22] Roku 1819 či krátce před tím se kvůli delší dobu zanedbanému stavu, kdy například pod mostní dlažbu při deštích pronikala voda, zřítil (Oznámení zřícení vyšerovického mostu a stavební návrh k aprobaci (1819). SOA v Praze, VS Kounice, karton 2d,  inv. č. 7371), posléze byl znovu opraven a je používán dodnes. V mostní konstrukci se nalézají kameny s několika tesanými letopočty odkazujícími patrně na dobu některých dalších oprav (1836, 1943, 1976).

[23] ŠPAČEK, J. – SKRUŽNÝ, L.: Kříže, boží muka, kapličky, s. 323-324 a 431. Rozcestník je na svém místě i dnes. Cesta do Břežan neexistuje, polní cesta do Kozovaz ano, silnice na Vykáň pochopitelně též.

[24] Gruntovní kniha odprodaných dominikálních nemovitostí (1776-1811), fol. 228-229. SOA v Praze, VS Kounice, karton č. 233, inv. č. 343.

[25] Nejstarší přímé označení lesa jako „Stráň vyšehořovská“ prozatím  máme doloženo ze 20. let 16. století (TEIGE, J. (ed.): Zprávy o statcích, s. 157), existuje však ještě starší zpráva z doby po polovině 15. století v českobrodské kšaftovní knize, která při určení polohy mlýna Zbraslavice nedaleko Tlustovous udává, že se nalézá „jdúce k lesu vyšehorovskému“ (MIŠKOVSKÝ, J.: Drobnosti. In: Naše Hlasy, 1898, roč. 18, č. 23 ze 4. prosince).

[26] Gruntovní kniha dominikálního majetku (1790-1815), fol. 273. SOA v Praze, VS Kounice, inv. č. 346.

[27] V 19. století usedlostí přibylo a vznikli tak Vyšerovičky (Vyšehořovičky) či Malé Vyšerovice (Vyšehořovice), jinak též známé pod nevšedním označením Župava (původ tohoto názvu není dosud vyjasněn).

[28] Gruntovní kniha odprodaných dominikálních nemovitostí (1776-1811), fol. 217-220. SOA v Praze, VS Kounice, karton č. 233, inv. č. 343. Rodina Šťastných v tomto objektu vykonávala kovářské řemeslo až do 70. let 19. století.

[29] Gruntovní kniha dominikálního majetku (1790-1815), fol. 270. SOA v Praze, VS Kounice, inv. č. 346.

[30] V tehdejších dobách se užívalo prakticky výhradně dřevěného uhlí, kamenné uhlí se začalo průmyslově těžit až během 19. století vzhledem k vzrůstajícím nárokům spojeným s tzv. průmyslovou revolucí. Produkce dřevěného uhlí předpokládala přítomnost dostatečné zásoby dřeva, tj. rozsáhlých lesů. Ve zdejším okolí jsme se s milíři a uhlíři mohli setkat zejména v černokosteleckých lesích a Posázaví.

[31] PRÁŠEK, J. V.: Urbář kounický, s. 94; Výtažní rybník je rybníkem, ve kterém rybí plod za rok či dva dorůstá násadní velikosti. Poté je ryba přemístěna do násadního rybníka, ve kterém dorůstá do velikosti vhodné ke spotřebě.

[32] 6. trhový kvatern lvové barvy (1692-1694), fol. F 30. Národní archiv (dále NA), Desky zemské (dále DZ), sign. DZV 32.

[33] Po pátrání o jaké ohrazení se jednalo, nám snad mohou pomoci mapy I. vojenského mapování (1764-1768 a 1780-1783 /rektifikace/). Vojenští důstojníci mapující krajinu „od oka“ do map se zvláštní zřetelí zakreslovali z vojenského hlediska zajímavé objekty, které usnadňovaly nebo naopak mohly znepříjemnit pohyb a orientaci v terénu. Na mapě I. vojenského mapování je tak unikátně zachyceno dlouhé ohrazení vedoucí od „špičky“ při výše v textu pojednávaném rozcestí u objektu kovárny až se k cca 200 metrů západním směrem přimyká k ohradní zdi vyšehořovického hřbitova v jeho zadní části.

[34] Seznam far a kostelů na panství Poděbrady, Brandýs n. L., Přerov n. L., Chlumec n. C., Lysá n. L. a Nové Benátky s výkazem jejich důchodů (1605). NA, Archiv pražského arcibiskupství (dále APA), sign. B 41/5, Liber proventuum parochialium IV.

[35] Zpráva českobrodského děkana o své vizitační cestě děkanátem (kol. 1630). NA, APA, sign. B 41/4, Liber proventuum parochialium III.

[36] Viz zejména matriky narozených, oddaných a zemřelých katolických far Vyšehořovice I. (1762-1784), Bříství III. (1722-1746) a Bříství IV. (1743-1759) uložené v SOA v Praze (www.actapublica.cz).

[37] Matrika narozených, oddaných a zemřelých Vyšehořovice I. (1762-1784), fol. 4. SOA v Praze, Sbírka matrik.

[38] Matrika narozených, oddaných a zemřelých Vyšehořovice I. (1762-1784), fol. 80. SOA v Praze, Sbírka matrik.

[39] PODLAHA, A.: Posvátná místa království českého. Arcidiecéze pražská, díl I., Praha 1907, s. 68.

[40] TRNKA, V.: Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, s. 70. Místní svatostánek se tedy nyní nemůže pochlubit obdobnými náhrobními kameny, které jsou k vidění u kostelů v blízkém okolí (Nehvizdy, Mochov, Bříství atd.).

[41] KUČA, K.: České, moravské a slezské zvonice, Praha 1995, s. 238 či RYKL, M.: Proměny a souvislosti středověkých staveb ve Vyšehořovicích u Českého Brodu. In: Castellologica Bohemica, 1994, roč. 4, s. 153-156, 159, 161-163.

[42] 6. trhový kvatern lvové barvy (1692-1694), fol. F 21-22 – G 6. NA, DZ, sing. DZV 32.

[43] TRNKA, V.: Kounice a Přerov, s. 27.

[44] Nakonec do místnosti začalo i zatékat, a tak po dlouhých prosbách bylo roku 1815 přikročeno k přestavbě tohoto objektu a jeho rozšíření, viz Liber memorabilium parochiae Wischerowicensis (1762-1940), s. 58-59. Státní okresní archiv Praha-východ, Farní úřad Vyšehořovice, inv. č. 1.

[45] Gruntovní kniha dominikálního majetku (1790-1815), fol. 251-252. SOA v Praze, VS Kounice, inv. č. 346.

[46]Šenkovna se nacházela v místech dnešního sálku.

[47] Jedna brána stála tam, kde se nachází současný vjezd do dvora, ta druhá pak přibližně v místech dnešních vstupních schodů do hostince U tvrze. Hostinec byl naposled výrazněji přestavován v době kolem počátku 1. světové války

[48] Koncem 18. století hostinec vlastnila rodina Tykačů původem ze Záluží, konkrétně Václav, v září 1808 pak hostinec s příslušenstvím zdědil jeho syn Ignác, viz zejména Gruntovní kniha odprodaných dominikálních nemovitostí (1776-1811), fol. 207-212. SOA v Praze, VS Kounice, inv. č. 343, karton č. 233.

Aktuálně

Paměti a rodinné kroniky online

26. 06. 2024 | Brandýs nad Labem

Na stránkách Databáze dějin všedního dne (DDVD) Historického ústavu AV ČR je možno procházet plné texty rodinných pamětí, kronik, vzpomínek apod. zachycujících každodennost zejména 19. a 20. století. Autoři webu se tímto způsobem snaží přilákat pozornost veřejnosti, odborných institucí i soukromých držitelů obdobných písemně zachycených vzpomínek.

I naše muzeum se snaží přispět zveřejněním u nás uchovávaných nebo od soukromníků průběžně získávaných písemných materiálů. Některé již nyní naleznete na webu muzea v sekci Publikace. U rozsáhlejších textů plánujeme jejich postoupení právě webu DDVD.

Zde je první vlaštovka - paměti Jana Fraňka narozeného roku 1884 v Dolínku, viz: https://ddvd.kpsys.cz/records/469bb545-fb10-4947-8df7-871c1bb8635c


Nabídka vyřazených knih

06. 10. 2022 | Brandýs nad Labem

Nabízíme odborným i veřejným knihovnám vyřazené publikace zdarma k převzetí. Seznam knih je ke stažení zde (seznam aktualizován 27. března 2024). Publikace jsou fyzicky dispozici v knihovně OMPv. Kontaktujte, prosím, Daniela Hrčku, osobu pověřenou správou knihovny, mail: daniel.hrcka@ompv


4. pokračování lhoteckého sborníku

20. 12. 2022 | Brandýs nad Labem

Před Vánoci 2023 vydala Obec Lhota ve spolupráci s naším muzeem již čtvrté pokračování sborníku Sedm okének do dějin Lhoty.

Číst dál...

Úspěšná studentská práce

03. 01. 2024 | Brandýs nad Labem

Další student brandýského gymnázia uspěl se svou prací v rámci SOČ (Středoškolské odborné činnosti). Práce Adama Kadeřávka pojednávající o historii budovy gymnázia je ke stažení zde: "Proměny budovy brandýského gymnázia v čase". Materiály poskytlo mj. i naše muzeum prostřednictvím archivářky a knihovnice Evy Kryškové.


Selské brány našeho regionu

03. 01. 2024 | Brandýs nad Labem

Muzeum na podzim 2023 vydalo katalog téměř 200 historických klenutých selských bran z období cca 1780-cca 1880 v regionu brandýského Polabí.

Číst dál...

Informace o cookies

Když kliknete na "Přijmout všechny soubory cookie", poskytnete tím souhlas k jejich ukládání na vašem zařízení, což pomáhá s navigací na stránce, s analýzou využití dat a s našimi marketingovými snahami.

Nastavení cookies


Používáme následující soubory cookies

Při návštěvě jakékoli webové stránky je pravděpodobné, že stránka získá nebo uloží informace na vašem prohlížeči, a to většinou ve formě souborů cookie. Můžou to být informace týkající se vás, vašich preferencí a zařízení, které používáte. Většinou to slouží k vylepšování stránky, aby fungovala podle vašich očekávání. Informace vás zpravidla neidentifikují jako jednotlivce, ale celkově mohou pomoci přizpůsobovat prostředí vašim potřebám. Respektujeme vaše právo na soukromí, a proto se můžete rozhodnout, že některé soubory cookie nebudete akceptovat. Když kliknete na různé tituly, dozvíte se více a budete moci nastavení změnit. Nezapomínejte ale na to, že zablokováním některých souborů cookie můžete ovlivnit, jak stránka funguje a jaké služby jsou vám nabízeny.

Tyto cookies jsou nezbytné k tomu, aby Webové stránky fungovaly, takže není možné je vypnout. Většinou jsou nastavené jako odezva na akci, kterou na Webových stránkách sami provedete, jako je např. bezpečnostní nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů. Prohlížeč můžete nastavit tak, aby blokoval soubory cookies nebo o nich posílal upozornění. Mějte na paměti, že některé stránky bez těchto souborů nebudou fungovat. Tyto soubory cookies neukládají žádné informace přiřaditelné ke konkrétní osobě. Tyto cookies můžeme nastavovat my nebo poskytovatelé třetí strany, jejichž služby na stránkách používáme. Tyto soubory cookies neukládají žádné informace přiřaditelné ke konkrétní osobě.
Tyto cookies slouží ke zlepšení fungování Webových stránek. Umožňují nám rozpoznat a zjistit počet návštěvníků a sledovat, jak návštěvníci používají Webové stránky. Pomáhají nám zlepšovat způsob, jakým Webové stránky fungují, například tak, že umožňují uživatelům snadno najít to, co hledají. Tyto cookies neshromažďují informace, které by dokázaly identifikovat Vaši osobu. Pomocí těchto nástrojů analyzujeme a pravidelně zlepšujeme funkcionalitu našich Webových stránek. Získané statistiky můžeme použít ke zlepšení uživatelského komfortu a abychom učinili Vaši návštěvu Webových stránek zajímavější pro Vás jako uživatele.