(Martin HŮRKA, Toulky po Vyšehořovicích koncem 18. století, Pohled do minulosti Vyšehořovic. Sborníček vydaný při příležitosti 6. ročníku historických slavností na vyšehořovické tvrzi, Vyšehořovice 2013, s. 7-16)

K Vyšehořovicím se nám dochovala mapa z roku 1779 od Karla Rudzinského uložená ve Státním oblastním archivu v Praze.[1] Za pomoci této mapy, údajů josefínského katastru, gruntovních knih a farní kroniky si můžeme udělat poměrně přesný obrázek o podobě Vyšehořovic a zdejšího okolí na konci 18. století včetně pomístních názvů jednotlivých poloh (polí, luk, cest,…). Pojďme se tedy vydat na „fiktivní“ procházku po Vyšehořovicích konce 18. věku.

Okolí Vyšehořovic koncem 18. století

Než-li zavítáme do obce samé, budeme se potulovat po polích, lukách a stráních jejího okolí, jemuž dominuje malebné údolí s potokem Výmolou. Tento vodní tok vstupoval do vyšehořovického „katastru“ ve stejných místech jako dnes, ovšem jeho soutok s Jirenským potokem se nalézal až přibližně 250 metrů dále po proudu. Na mapě vidíme v těchto místech zakreslenou hráz, a hle, pole nad vrchnostenskou loukou a hrází se nazývá „U strhaného rybníku“. Název i vyobrazení hráze odkazují na nějaké starší vodní dílo, tj. rybník při soutoku Jirenského potoka a Výmoly, který v 18. století již neexistoval (dle všeho musel zaniknout již někdy v době před rokem 1689)[2]. Paměť na něho se alespoň uchovala v myslích lidí skrze označení nad ním ležícího pole,[3] koncem 18. století v držbě rodiny Kodešů. Dnes po hrázi není na údolních lukách ani památky.

Jiný rybník, ovšem v 18. století ještě existující (i když v sešlém stavu), se nalézal výše proti proudu Jirenského potoka, již na katastru Horoušan. Jmenoval se „Nohavička“, koncem středověku je zmiňován též pod názvem „Dlouhý rybník“.[4] Jeho hráz tvořila hranici mezi horoušanským a vyšehořovickým katastrem a vedla po ní cesta (s jednoobloukovým klenutým kamenným mostem přes výpusť) z Tlustovous do nehvizdských skal. Zde se setkáváme s názvy luk „Pod hrází“, „Pod hrází vedle panskýho“ a polností „U Nohavičky“ či „Nad Nohavičkou“.

Vydáváme se na sever, směrem k nehvizdským skalám, překročíme cestu od Vyšehořovic (tehdy Vyšerovic)[5] do Horoušan a vystoupáme mírný svah, brzy se po naší levé ruce objeví pole „U Kloučku“. Klouček býval lesíkem na pozemcích patřících k Horoušanům. Zmiňován je již v pozdním středověku.[6] Těsně sousedil s prostorem středověkých horoušanských pískovcových lomů, z nichž se dobýval kámen na rozličné pražské stavby (k otevření jednoho z horoušanských lomů se dokonce dochoval záznam již z 2. poloviny 14. století v účtech vedených při stavbě chrámu sv. Víta na Pražském hradě)[7].

Hledíme kupředu k nehvizdským skalám, vlevo Klouček, vpravo četné pozemky označené jako „Na skalkách“ či „Na skalce“. Názvy sami odhalují, čím se zde v minulých dobách terén vyznačoval. Vyhlášeným pískovcem je zdejší oblast pověstná, další lomy jsou i jihozápadně od vsi nad svahem údolí Výmoly, ale zejména také na sousedních katastrech Horoušan a Nehvizd.[8]

O něco severněji přicházíme k cestě vedoucí z Vyšehořovic směrem k nehvizdským skalám. Od cesty se na obě strany rozebíhají úzké pruhy rustikálních pozemků - polí obdělávaných zdejšími obyvateli ve vlastní režii. Ty jižně od cesty se nazývají „K Jirnám“, severně pak „U jirenský cesty“, nejvzdálenější pole „U jirenský cesty ke skále“. Tyto polní tratě představují nejkompaktnější a nejpravidelnější shluk poddanských polností v celém katastru, příhodně rozložených vůči přístupové cestě (cesta z Vyšehořovic do nehvizdských lomů a dále do Jiren). Cesta je označena jako jirenská, což může ukazovat na její původní primární smysl – spojení Vyšehořovic s Jirnami. Od nehvizdských skal dále přesně kopíruje hranu vyvýšeniny.[9] Postupovala tak dopravně velice příhodnou polohou, kde cestující tolik netrpěli podmáčeností terénu.[10] My však pokračujme dále severním směrem v našem kličkování na mezích ohraničujících zdejší pole.[11] Namíříme si to přes polohu „V trativodech“, po levé ruce slavné nehvizdské skály, ještě před nimi pole „U skály“, „Ke skále“ „U nehvizdský skály“, „U Nehvizd“, „K Nehvizdům u skály“, jdeme dále na sever až k tzv. „Psímu poli“.[12] To leží již bezprostředně u cesty z Vyšehořovic do Nehvízdek. Ještě hodíme okem po otevřeném kamenolomu, který k cestě přiléhá ze severní strany[13], a obracíme se k východu. Z hlavní cesty ovšem rychle zpátky do polí – k dalšímu pozemku využívanému k získávání surovin. Nalézá se u Kozovaz. Cestou ještě mineme či překročíme polohy „K dubinám“, „Na sekeře“, „Nad kozovazskou cestou“ a „U hliništěte“. A snad právě dále na mapě vykreslený lůmek při cestě z Vyšehořovic do Kozovaz byl užíván k odběru hlíny – jílu, od čehož pak pošel název.[14] Nalézá se při rozcestí, kde se kříží cesty z Kozovaz do Nehvizd a z Vyšehořovic do Mochova.[15] O několik desítek sáhů dále, již na kozovazských pozemcích vidíme další rozcestí, toto ovšem s křížkem. Jedná se o rozcestí cest z Kozovaz do Čelákovic a té, na které stojíme, tj. z Vyšehořovic do Mochova.[16]

My si křížek prohlédneme pouze z povzdálí a od „Hliništěte“ zamíříme hlubokým úvozem do vsi Kozovaz, mineme první statky a u zvoničky – dvojáku[17] se pozdravíme s místními sedláky, je to tu selská zemědělská ves, mají tu i mlýn. Využijeme příležitosti a ptáme se, jak by se dalo dostat zpět na vyšehořovická pole. Je nám ukázáno místo mezi domy trochu níže, kde začíná polní pěšina směřující přímo k Vyšehořovicím. Projdeme mezi domky a zahradami a před sebou máme pěšinu vedoucí kolem polí „U kozovazský pěšinky“, „Na sedmi záhonech“, „Na krchově“, „Na kratinách“, poté se stáčí ve směru polohy „Na kopečku“, kam však již nedorazí. Přímý průběh této pěšiny je rušen až těsně u Vyšehořovic polem „Za humny“, které se do ní nepřirozeně „zakusuje“, ještě před tím se však cestička začíná stáčet přímo k poslednímu domu „Na kopečku“. Je tedy možné, že v dávných dobách, před rozrůstáním vsi, zde pěšina mohla ústit přímo do vsi. My se tudy nyní ale dále již dostat nemůžeme, a stejně je ještě čas pochodit po východním okolí obce. Žízeň se ovšem dostavila. Nuže se vydáváme přímo k potoku přes pole „Na krchově“, „U trní“ a „U proutku“. Osvěžíme nohy v příjemně chladivé vodě údolím pádící Výmoly. Tento její úsek je poměrně rovný, ale trochu výše proti proudu je to samá zákruta, tůňka, potok „běhá“ od jedné strany údolí k druhé. Chystáme se pít, ale z louky za potokem na nás sedlák kosící trávu volá, jestli nechceme raději vyzkoušet vodu zdejší vyhlášené studánky. Je prý kousek dál po proudu. Říkají jí Teplíkova a i ona louka, kde se právě sedlák při hovoru s námi pustil do broušení kosy, se jmenuje „U Teplíkovy studánky“ a další za ní v mírném svahu „Nad Teplíkovou studánkou“. Louku s na povrch vytékajícím pramenem údajně vlastnil v 16. století jakýsi Teplík z Vykáně.[18] Zápisy ve staré vykáňské gruntovní knize[19] skutečně pojednávají o vykáňském gruntu s tehdejším číslem 11 jako o hospodářství rodiny Teplíků.[20] Roku 1568 ho drží Pavel Teplík. Ten s manželkou Dorotou vychoval syna Kašpara. Kašpar Teplík jakožto jediný potomek výše jmenovaných rodičů roku 1609 zdědil dotčený grunt. Posléze nastalo několik majetkových změn, až se v držbě statku roku 1631 objevuje znovu člen Teplíkova rodu Pavel (patrně Kašparův syn), který ho musel znovu vystavět, neboť byl „od soldátův spálený“. Tři generace Teplíků z 16. a 17. století tedy skutečně mohly dát jméno studánce u Kozovaz.

Poděkujeme za radu, ale u Kozovaz jsme už byli, nyní se raději vydáme proti proudu, však ona se tam zajisté nějaká studánka také najde.[21] Směřujeme k mostu, vlevo míjíme pozemky „U bažantnice“, „Na Vykáňsku“, „V močálkách“. Most je to kamenný, má jeden oblouk a zdá se trochu sešlý.[22] Nás zaujme ale něco jiného, samota ležící proti proudu nad Výmolou na samém konci panského lesa. Pokračujeme po cestě až k pískovcovému rozcestníku s tesanými šipkami a nápisy: „Do Vykáně“, „Do Kozovaz“ a „Do Břežan“[23], zahneme doleva na cestu do Břežan, překročíme potok a již stojíme před bývalou panskou myslivnou, která tu jakoby pomyslně střeží úžlabinu, tou břežanská cesta pokračuje dále do polí. Nahoře na kopci se rozléhají pozemky označované jako „Na žlabinách“, „Na stráni“, „Za strání na velkým kupě“, „Nad fořtovnou“, „Nad studánkou“, „Nad nadávkou“, „Nad obcí“, „Na Svědčí hůře“ a další.

Nedávno, roku 1790, starou myslivnu vrchnost prodala Janu Glanzovi za 340 zlatých.[24] Stojí tu u táhlého lesa, který doléhá až k hranici pozemku. Zalesněná „Stráň vyšehořovská“ se táhla k západu již přinejmenším koncem středověku.[25] Mapa z roku 1779 odhaluje pravidelné lesní průseky odkazující na intenzivní hospodářské využívání. Účelem takovýchto průseků byla ochrana proti šíření požárů a usnadnění přístupu do všech částí lesa. Myslivna je skoro celá ze dřeva vystavěná. Skládá se ze světnice, předsíně, kuchyně, 2 komor, chléva a sklepa, u ní dvůr se studní, dále od kamene zděná stodola a sýpka. Areál je ohražen zdí, vejít lze dle libosti bránou pro vozy či brankou pro pěší.[26] Pěkná, tichá samota.[27] Dále lesem již nepůjdeme, zamíříme si to přímo směrem do vsi.

Ves Vyšehořovice koncem 18. století

Ještě před vesnicí stojí trochu stranou nad údolím areál kovárny. Její mírně od vsi odtržená poloha je výhodná z hlediska prevence požáru, se kterým se v podobných objektem, kde je práce s ohněm a žhavým uhlím na denním pořádku, muselo přeci jen více počítat. Jedná se o panskou kovárnu roku 1778 emfiteuticky prodanou Václavu Erbenovi, posléze roku 1793 Václavu Šťastnému.[28] Světnice je roubená, dřevo má dobré tepelné vlastnosti a obydlí i lépe „dýchá“, ostatní části jsou však vystavěné z kamene. Za zmínku stojí kovářská dílna a naproti obytné části (a dílně) ležící komůrka s uskladněným uhlím.[29] Je to uhlí dřevěné, vyrobené pomalým doutnáním dřeva v milířích.[30] Kovárna leží při rozcestí, od cesty z Vyšehořovic na Vykáň se zde odpojuje cesta vedoucí do vyšehořovických pískovcových skal ve svahu nad Výmolou. Kdybychom se po ní vydali, hned tu zkraje bychom se ocitli v místě zvaném „U průhona“ nebo „V průhoně“. Dobytek se tudy prohání na pastvu směrem do údolí k Výmole.

Západně od kovárny se nalézá vrchnostenský rybník, za ním už jsou pak vlastní Vyšehořovice. Původně, jak hovoří záznam z konce 17. století, se jednalo se o výtažní rybník na 30 kop[31] (v zápise Desk zemských z totožné doby uvedeno 15 kop)[32]. Okolí rybníka nese název „Vohrada“, „Na vohradě“. Název samotný prozrazuje existenci nějakého výraznějšího ohrazení, ohrady.[33] Ta zde skutečně obepíná rozlehlou panskou zahradu.

Po cestě do vsi onu zahradu obcházíme, míjíme rybník a obecní pastoušku a už stojíme na rozlehlé návsi s obecní „louží“ a sochou sv. Jana Nepomuckého uprostřed, vpravo poplužní dvůr, vlevo se nachází starý církevní areál. Vydejme se nejprve tímto směrem k faře. Samostatná farnost zde byla obnovena teprve nedávno – koncem roku 1761. Katoličtí faráři zde působili již ve středověku, pak ale přišli husitské války, které znamenaly první přerušení výkonu duchovní správy, později se sem kněží vrátili, jakou víru hlásali, se však již neví. K dalšímu opuštění zdejší fary došlo již v době před třicetiletou válkou, jak nás o tom zpravuje např. zápis z roku 1605.[34] V něm nehvizdský farář u své nehvizdské fary uvádí také kostel „filiální [ve] Vyšerovicích…založení S[vatéh]o Martina. Posvěcení se připo[míná] v neděli následující. Někdy tu faráře chovali, faru mají příhodnou, desátky za ní mi zůstávají, rolí sedláci užívají,…“. Během třicetileté války ves, obdobně jako další lokality v regionu, značně utrpěla. V záznamu nedatované vizitace (snad někdy kolem roku 1630) se již o stavu vsi hovoří v jiném duchu: „Kostel filiální přináležící k městys Velkých Nehvizd od starodávna. Něco se rolí nachází, ale že ta ves z gruntu od Polákův vypálena j[es]t a lidé v ní zmordovaný, jak sousedský, tak i zádušní roli ladem spuštěné leží.“[35] Později ves připadla pod duchovní správu fary v Bříství. Po osamostatnění o Vánocích 1761 k vyšehořovické faře připadly obce Vykáň s filiálním kostelem sv. Havla, Kozovazy a Horoušany. Současně byl postaven farní dům, snad v místech, kde kdysi objekt sloužící podobným účelům stával. Do osamostatnění farnosti byl sice kostel k církevním obřadům kontinuálně využíván, ale značná část křtů a oddavek probíhala v Bříství, někdy i v Mochově a výjimečně ve Vykáni. Na místní hřbitov doposud byli pohřbíváni obyvatelé zdejší vsi a sousedních Kozovaz, po roce 1762 pak přibyli lidé z Horoušan.[36]

Prvním zdejším farářem obnovené fary se stal Jan Kouřil.[37] Následujícího roku ovšem ve svých 46 letech zemřel. Krátká poznámka v nejstarší vyšehořovické matrice přibližuje místo hrobu dotyčného, „…jehož tělo ctihodným panem Františkem Pečeným, duchovním správcem tuklatským a kanovníkem vyšehradským, poblíž katedry jest pohřbeno v kostele sv. Martina.“[38] Můžeme ho tak považovat za patrně posledního člověka, jemuž se dostalo cti být pohřben přímo ve vnitřním prostoru starého románsko-gotického chrámu.

Nedlouho po osamostatnění fary přestal starý kostel vyhovovat a bylo přikročeno k výstavbě nového barokního kostela (1769-1770), přičemž loď starého románsko-gotického svatostánku byla ubourána. Na novou stavbu přispěla taktéž majitelka panství – Marie Terezie Savojská, roz. kněžna z Lichtenštejna, částkou 4.463 zlatých.[39] Z původního kostela zůstal jen presbytář a věž zakomponovaná do objektu stavby nové. Při přestavbě došlo údajně ke zničení letitých náhrobních kamenů: „V starém chrámu měly býti znamenité a starožitné náhrobní kameny ve zdi stojmo i v podlaze. Bohu žel!, stavitelský mistr ve své hlouposti a ziskuchtivosti dal je otlouci a použil jich co staviva do zdí k chrámu novému.“[40]

Posledním zajímavým objektem církevní části Vyšehořovic je na farním dvorku položená goticko-renezanční zvonice,[41] na tu se však podíváme někdy jindy, až bude více času.

Při druhé, severní straně návsi vidíme mohutnou stavbu tvrze. Nyní na konci 18. století využívána správou lichtenštejnského kounického panství k hospodářským potřebám poplužního dvora. Koncem 17. století vypadal areál následovně: „V poplužním dvoře po levé ruce jest stáj pro krávy, o něco dále stodola o třech mlatech, před ní chlév pro prasata, na druhé straně k zahradě tři stáje a kolny. Dále jsou dva ovčíny s obydlím ovčáka." Vlastní tvrz tehdy byla viděna jako „od kamene vystavěná, šindelem krytá, v jejímž spodním a horním patře jest šest klenutých místností, [dále] jeden sklep, ve kterém [se nalézá] haltýř na ryby, poté několik světnic, komor a kuchyně, také ratejna. Item o samotě [stojící] věž, ve které [se nalézají] tři [patra] sýpky a vespod kurník."[42]

Přímo před dvorem, vlastně ještě na jeho pozemku, se nalézá školní budova. Popud k založení školy dala v polovině ledna 1762, tj. jen několik týdnů po obnovení fary, opět Marie Terezie Savojská. Z nadační listiny vyplývá neutěšený stav vzdělání na venkově: „…v kraji kouřimském ležícím panství kounickém pro 2 městysy a 8 vesnic dosud jen jeden učitel v Kounicích ustanoven byl, kamž dítky poddaných, aby se sv. náboženství, pak psaní a čtení naučily, pro vzdálenost na hodinu cesty i více přicházeti nemohou, a proto jich velmi málo z nedostatku učitelů v náboženství a v čtení vycvičeno jest…“, a tudíž bylo rozhodnuto „…ještě jiné dvě [školy], totiž ve Vyšehořovicích a v městysi Mochově na ten způsob dobrovolně zříditi, aby od tamních učitelů dítky všech poddaných beze všeho dalšího placení v křesťanském náboženství, čtení, psaní a počítání vycvičeny býti mohly.“[43] Škola je malým domkem, ve kterém se nalézá jen skrovná světnice, malá síň a kuchyňka. Ve světnici, kde děti se učí, učitel zároveň spí, má zde svou postel, šatní skříň a vůbec všechny své věci. Místo oken prkýnka mechem obložená.[44]

Již je však pozdní odpoledne, slunce se pomalu blíží k obzoru a dostavil se i pořádný hlad. Čas právě tak zakončit naši procházku v místním hostinci, kde jistě bude možno sehnat nocleh. Hostinec se nachází na samém konci návsi, vlastně ji od západu uzavírá.[45] Sestává se z jedné šenkovny[46] s malou uzavíratelnou komůrkou, dále je zde k vidění komora, předsíň, kuchyně, dřevník, chlév pro krávy, větší stáj pro koně, stodola a ještě jeden chlívek. Přímo pod šenkovnou se nalézá jeden pivní sklep a jedna lednice. Vše je vystavěno z kamene. Dvůr, který obepíná vysoká ohradní zeď, zde mají průjezdní, to aby se koňské povozy nemusely složitě otáčet. Do dvora tak jednou branou vjedou, druhou na protilehlé straně zase pohodlně vyjedou (obě brány jsou přitom pěkné, klenuté).[47] K hostinci náleží přilehlá rozlehlá zahrada s malým domkem na sušení ovoce a studánkou. Šenkýř Tykač[48] nám vše ukáže, ještě než se večer začnou scházet místní kameníci, kteří pak svými historkami baví hostinskou společnost.

Martin Hůrka, historik OMPV