Vyzvali jste mne, vážení pánové, abych přispěl nějakou vzpomínkou do „Památníku našeho osvobození“. Rád bych byl dávno již z vlastní iniciativy s něčím přispěchal, ale obával jsem se, že vzpomínky mé z v e l k é d o b y nepřinesly by mým rodákům nic nového, ani zajímavého, ježto jsem byl svědkem událostí pražských, odjinud všem dobře známých. Ale, byv nedávno vyzván k spolupráci na vašem „ Památníku“, zamyslil jsem se trochu do nedávné minulosti a tu k své potěše shledávám, že chovám v paměti přece několik momentů, které jsou v úzké souvislosti s milou mi domovinou polabskou. Vždyť již okolnost, že jsem byl těsně před mobilisací v Brandýse na dovolené a že jsem byl z této jako přednosta novinového oddělení hlavního poštovního úřadu v Praze telegraficky volán k nástupu v úřadě, byla pro mne tenkrát velkou událostí. Pamatuji se, že byla tehdejšího července velmi dusná atmosféra, kterou jsem pociťoval doma nejen fysicky, ale i psychicky. Něco těžkého viselo ve vzduchu, co zužovalo hrdlo a tísnilo i mysl. Naše lesy, jež jsem tehdy projel naposled kočárem přes Otradovice a Podbrahy sojovickou silnicí k domovu, byly vyprahlé suchem, jak jsem toho nikdy dřív nepozoroval. Písčiny kol dokola zrovna hořely. Ale když jsme vyjížděli z lesa, pozoroval jsem, že se tvoří na obloze dlouhé řasy, z čehož jsem hádal na brzkou změnu povětrnosti. Atmosféra v přírodě připadala mi tak napjatou jako politická situace v zahraničí. Jako před bouří... A brzy šel barometr rapidně hluboko dolů... Když jsme se vrátili ze zmíněné vyjížďky domů, byl mně odevzdán právě došlý telegram z úřadu, abych přerušil dovolenou a dostavil se do služby. Vojákem jsem nebyl, vojny jsem se tedy nebál, ale bylo mi tehdy dosti úzko, že mám přerušit dovolenou, jíž jsem ještě skoro ani neužil. V Praze čekala mne – jak se domyslíte – překvapení, nejprve četba instrukce pro mobilisaci částečnou, hned na to pro mobilisaci všeobecnou. Naděje na pokračování v sotva započaté dovolené byla rázem odvátá. Od 26. července na dlouhý čas nastala služba permanentní. Výkon: branné výkazy, seznamy vojáků, domobranců, při tom propouštění vojáků, zacvičování náhradních osob atd. A kolem vzdechy, loučení, vzrušení... Sám jsem byl vojenské povinnosti prost, ale v letech 1916 – 1918 (do jara) okusil jsem plnou měrou slast úzkého styku s vojenskými úřady rakouskými a maďarskými regimenty, když jsem byl v červnu 1916 jmenován vrchním kontrolorem na uprázdněné místo v poštovním úřadě „Praha 3“ (na Malé Straně). Konal jsem v té době dvakrát denně cestu z Vinohrad a zpět přes Karlův most za těžkých životních podmínek. A proto rád jsem uvítal, když jsem byl z jara r. 1918 před převratem ještě znovu povolán na své dřívější působiště do úřadu novinového v Praze 1, kde jsem pak již prožil květnové svatodušní svátky slovanského sdružení a kde mně bylo dopřáno v říjnu uvítati první zvěst o zahraničním odboji a vyhlásiti personálu památnou proklamaci „Národního výboru“ .
A jako se pamatuji živě na náladu z r. 1914 – před vypovězením války, tak vzpomínám též utěšených jarních dnů r. 1918, jimiž nám přivanula zátucha událostí z října toho roku. V květnu, kdykoli jsem se mohl „odpoutat“ od úřadu, zajížděl jsem do Stromovky, která tehdy oplývala zpěvným ptactvem. Naslouchal jsem tu i podvečer tlukotu s l a v í k ů. Bylo jich zde tehdy (a to nestalo se nikdy předtím) 11 párů. Jakoby byli přispěchali zazpívat nám v předvečer naší svobody. Tak mi to připadalo potom vždy, když jsem si na krásné večery slavičích koncertů vzpomněl.
Žel, bylo to v době, kdy nebylo již ničeho, ani mouky, ani bramborů. Praha tehdy již hladověla. Byli jsme zoufalí již, kde co koupit: V červenci stávala se situace již kritickou. A v té době (kdo by se tomu z mých krajanů podivoval) vzpomněl jsem si, že ve St. Boleslavi asi vyorávají letní brambory. A vydal jsem se na cestu do Staré Boleslavě. Asi na dvou místech při sojovické silnici zahlédl jsem skutečně několik pytlů bramborů a pole rozoraná. Jdu na jedno pole vpravo: odbyli mne, nechavše mne odejít s hořkostí v srdci. Zkusíš to ještě jednou. Umínil jsem si a vkročiv na pole vlevo (jméno majitele jsem zapomněl) prohlásil jsem se mu jako krajan z Prahy. Neodmítl mne příkře, ale radil, abych zatím opodál počkal, až odejde zástup Pražanů, kteří tu stáli s batohy a nůšemi. Šel jsem zatím k lesu, a když se kupci rozešli, přistoupil jsem znova k váze. Odnášel jsem si tehdy š e s t kg staroboleslavských bramborů. Nikdy v životě nechutnaly mně d o m á c í brambory tak, jako toho památného roku, kdy se připravovala naše s v o b o d a . Ale kdykoli jím brambory (kdo z Polabanů jich nemá rád), do požitku mísí se vždy hořká vzpomínka na krajana, který mi brambory odepřel prodat. Za to děkuji tomu, kdo mně prodal tehdy 6 kg sladkých těch plodů z naší půdy v době kritické. Ale nikdy nebylo zle, aby nebylo zase dobře. Na podzim vypomohla nám již svou úrodou vysočina českomoravská, příděl mouky také vzrostl, a tak byla nouze zažehnána.
Na podzim překvapili nás ještě Madaři známým obrazem válečného tábora na Václavském náměstí. Ale to byla již hra na vojáčky a vábnou pro ty, kdo neviděli vojenského ležení. Tenkrát věděli jsme již určitě, že jsme v y h r á l i a že se vláda našich věcí vrátí podle slov Komenského do našich rukou.