Ve sbírce Oblastního muzea Praha-východ je pod číslem VUM 1540 evidován sbírkový předmět vysoké finanční a umělecké hodnoty. Tím je myšlen polychromovaný štukový reliéf „Klanění tří králů“ od Giovanni Battisty Quadriho o velikosti 167 x 118 cm ( obr. 1).

Reliéf, který sloužil jako oltářní deska, byl pravděpodobně při stavebních úpravách kaple v roce 1798 přemístěn do přízemní místnosti před schodištěm v severní části brandýského zámku. Zde ho v letech 1898 až 1901 objevili Antonín Podlaha spolu s Eduardem Šittlerem, kteří pracovali na soupisu památek karlínského okresu. V něm se na straně 153 dočteme, že se jedná o „odlitek (nyní po několikáté natřený) výborného italského originálu“ (obr. 2).

 Později došlo k jeho vyjmutí a přenesení do prostor muzea (obr.3).

V roce 1937 byly na reliéfu provedeny J. Válou drobné opravy a o dva roky později proběhl již odborný restaurátorský zásah, který zajistil sochař Jaroslav Brůha. Byla domodelována zničená hlava mladíka se psem a připevněna uražená hlava krále Baltazara. Přestože místy prosvítala původní polychromie, byl na reliéfu ponechán bronzový nátěr a dále byl považován za kopii (obr.4).

Zvyšující se badatelský zájem o umění rudolfínského manýrismu přivedlo historika umění Jaromíra Neumanna v roce 1965 k přesvědčení, že se jedná významné umělecké dílo, které vzniklo pravděpodobně na objednávku císaře Rudolfa II. pro kapli císařského zámku v Brandýse nad Labem. Slohovým rozborem Neumann přisoudil autorství dvornímu sochaři Adrianu de Vriesovi, kde navázal na starší názory zahraničních autorů. Dalším podpůrným argumentem přispěli v letech 1965–1966 restaurátoři Národní galerie Jiří Tesař a Dana Blažková (obr.5).

Zjistili totiž, že umělec při zhotovení tohoto díla nepoužil sádru, ale klasický italský materiál, mramorový štuk na železné konstrukci. Dále se pod bronzovým nátěrem nacházela barevná polychromie, která byla hluboce vpita do štuku.

Ohledně autorství došlo ale k velké změně v roce 1986 na sympoziu, které bylo věnováno osobnosti Oldřicha J. Blažíčka. Vyvolal ji příspěvek historičky umění Elišky Fučíkové, jež za autora tohoto výjimečného díla určila sochaře, který se specializoval na štuky, sádru a pálenou hlínu. Tím byl na rudolfínském pražském dvoře G. B. Quadri. Důkazem byl jeho vlastnoručně sepsaný seznam hotových děl z roku 1611, který  se ale dochoval v opisu z počátku 18. století.  V něm je jako devátá položka uváděn oltář zhotovený pro zámek Brandýs.

Technicky je reliéf odlit po částech, a to proto, aby se docílila jeho plastičnost. Materiálem je zmiňovaný mramorový štuk. Jedná se o dvakrát po sobě na vysoký stupeň žáru přepálenou sádru s dvojnásobnou hustotou. Tato speciální sádra ztuhne později než  klasická sádra. Po ztuhnutí je tvrdá, hustá a hladká se sklonem k matnému lesku, připomínající mramor nebo alabastr. Poté byly jednotlivé díly přichyceny na železnou podpěrnou konstrukci a zality do společného deskového ložiště. Nakonec byla provedena vápenotemperovými barevnými pigmenty s příměsí drasla a vosku barevná polychromie. Ta svou barevností připomíná tvorbu Bartolomea Sprangera, a to především ve spojitosti zelených, červených a zlatohnědých tónů.

Kompozičně je reliéf podán  jako zrcadlový obraz ku Klanění tří králů od Albrechta Dürera z cyklu Život Panny Marie. V popředí jsou umístěny hlavní protagonisté děje. Na levé straně je Svatá rodina, kterou představuje sedící Madona s Ježíškem a za nimi stojící sv. Josef. Pod nimi je mladík s loveckým psem. Vpravo se nacházejí tří králové. Před trůnem klečí Kašpar ve žlutém šatě. Za ním stojí se skloněnou hlavou Melichar v zeleném šatě a červeném plášti. Ve dle něho je  Baltazar v orientálním oděvu a pancíři. Na pozadí se zdvihají naznačené kulisy architektury symbolizující město. Vlevo pod otevřeným obloukem je volek spolu s oslíkem jako připomínka jeslí. Za nimi  několik mužských postav v pestrém oděvu, z nichž mladík vlevo drží volka za roh a hřbet. Vpravo za postavami králů přichází průvod s dary. Nad Svatou rodinou se vznášejí andělé přidržující roušku, symbol budoucího Kristova utrpení. Výjev připomíná také zlatá padající hvězda.

Umělecko-řemeslná kvalita spolu s kulturně-historickým kontextem vedla k tomu, že v říjnu 1965 Kancelář prezidenta republiky požádala o jeho dlouhodobé zapůjčení do Obrazárny Pražského hradu (obr. 6).

V květnu 1998 byl navrácen do místa původního určení a stal se součástí expozice brandýského zámku (obr. 7). 

V roce 2007 byl prohlášen za kulturní památku (obr. 8).

Zdroj: Oblastní muzeum Praha-východ, Výtvarná sbírka, Inv. č.: DVU 35; Antonín Podlaha, Eduard Šittler, Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století, díl XV, Politický okres Karlinský, Praha 1901, str. 151 a 153; Jaromír Neumann, Obrazárna pražského hradu, Praha 1966 (druhé vydání), str. 291-293; Jaromír Neuman, Stanislav Richter, Zapomenuty reliéf Adriana de Vriese, Umění a řemesla 3/1966; str. 109-114; Eliška Fučíková, Giovanni Battista Quadri a sochařství počátku 17. století na Pražském hradě, in: Milena Reinerová (ed.) Barokní umění a jeho význam v české kultuře, Praha 1991, str. 28-34; Eliška Fučíková, Becket Bukovinská, Ivan Muchka, Umění na dvoře Rudolfa II., Praha 1991, str. 131; Eliška Fučíková, Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (153-1648), in: Eliška Fučíková, James M. Brandburne, Beket Bukovinská, Jaroslava Hausenblasová, Lubomír Konečný, Ivan Muchka, Michal Škronek (edd.), Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy, Praha 1997, str. 61; Eliška Fučíková, Giovanni Baptista Quadri Klanění tří králů, in: Eliška Fučíková, James M. Brandburne, Beket Bukovinská, Jaroslava Hausenblasová, Lubomír Konečný, Ivan Muchka, Michal Škronek (edd.), Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum střední Evropy, Katalog vystavených exponátů, Praha 1997, str. 46.